HAARP: Výzkum ionosféry nebo geofyzikální zbraň?

Martin Tůma  |  Věda
Projekt HAARP Foto: HAARP

Uprostřed bílých pustin Aljašky vyrůstá z věčně zmrzlé země neobvyklý les. Je to les anténních stožárů náležejících zařízení HAARP, projektu, který na sebe poutá pozornost celého světa. Podle jedněch je to unikátní ionosférický výzkum, ale podle druhých ničivá geofyzikální zbraň. Je v našich možnostech dobrat se pravdy?

HAARP neboli High Frequency Active Auroral Research Program, česky Vysokofrekvenční aktivní aurorální výzkum, je podle oficiálních zdrojů výzkumný projekt chování ionosféry a procesů, které v ní probíhají. Včetně polárních září a odtud je z názvu slovo aurorální.

Zařízení, které se nachází na Aljašce poblíž malého města Gakona, ale prý slouží ke spuštění zemětřesení a bylo údajně použito jak nedávno v Japonsku, tak i předtím na Haiti.

Ionosféra nebo spíše ignosféra

Atmosféra naší planety se skládá z celé řady různých vrstev. Jak stoupá nadmořská výška, řídne vzduch, ale mění se i další fyzikální vlastnosti atmosféry. Nejnižší vrstvou je troposféra, ve které žijeme a ve které probíhá i většina procesů ovlivňujících podnebí. Nad ní začíná zhruba ve výšce 11 km stratosféra, která přechází ve výškách okolo 50 km v mezosféru. Od začátku mezosféry až do výšek kolem 640 km leží velmi zvláštní část atmosféry – ionosféra.

Velmi řídký vzduch ionosféry postupně přechází do kosmického vakua. Je neustále bombardován slunečním zářením a sprškami kosmických paprsků. Tato ohromná energie rozbíjí molekuly plynů (vodních par, oxidů dusíku), stejně jako jednotlivé atomy vodíku, hélia a kyslíku na kladně nabité ionty a záporně nabitý mrak volně se pohybujících elektronů. Vzduch už je natolik řídký, že trvá poměrně dlouhou dobu, než se potká elektron s atomem a dojde k neutralizaci iontu. A právě podle iontů dostala tato část atmosféry své jméno.

Na tomto obrázku je rozkolísání geomagnetické pole zemětřesením v Japonsku.
Na tomto obrázku je geomagnetické pole rozkolísané zemětřesením v Japonsku.

První, kdo si ionosféry všiml, byl patrně Nikola Tesla. V jednom z rozhovorů se svěřil reportérovi, že dokázal přenést bezdrátovou depeši z Colorada Springs do Paříže odrazem od atmosféry. Opravdu prokazatelně ale radiovou zprávu přes Atlantik přenesl až o tři roky později (12. prosince 1901) Gugliemo Marconi.

Přenos signálu za viditelný horizont je možný jenom díky odrazu radiových vln od vodivého prostředí ionosféry zpět k zemi. Pprávě toto prostředí dokáže také pořádně zamotat hlavu družicové navigaci GPS, která pracuje na základě velmi přesného měření času příchodu signálu od družic. Pokud dojde k „rozvlnění“ ionosféry, může dojít ke zkreslení tohoto příjmu. Přes GPS jsou naváděna letadla nebo bomby, které tím mohou minout svůj cíl, proto není divu, že vojáci do výzkumu této části atmosféry investovali.

Jak ale ionosféru zkoumat? Na balón je to vysoko, na satelit nízko. Proto ji geofyzikové žertem říkají ignosféra, ignorovaná část atmosféry.

SuperDARN: co se nahoře děje

Když nahoru nepošleme ani balón ani družici, nezbývá než průzkum na dálku. Protože ionosféra je elektricky nabitá, je možné sledovat dění uvnitř ní radarem. Obzvláště zajímavé věci se dějí v okolí severního a jižního magnetického pólu, kam siločáry geomagnetického pole svádějí elektricky nabité částice slunečního větru. Při srážkách těchto částic s ionosférou pak vzniká polární záře.

Co se děje v ionosféře zkoumá síť radarů superDARN, rozmístěných v polárních oblastech Arktidy, ale též Antarktidy. Síť dvanácti radarů na severu a sedmi na jihu mapuje proudění plazmy v ionosféře, magnetohydrodynamické vlny, průlety meteoritů a další procesy. Stručné shrnutí naleznete v tomto dokumentu (PDF).

Síť radarů superDARN rozmístěných nad Arktidou (vlevo) a Antarktidou
Síť radarů superDARN rozmístěných nad Arktidou (vlevo) a Antarktidou

HAARP ionosféru poškádlí a čeká, co se stane

Zatímco radary sítě superDARN pouze sledují, jaké procesy v ionosféře probíhají, HAARP (oficiální web ) kvůli výzkumu ionosféru aktivně ovlivňuje. Základem celého zařízení je pole antén na ploše 384×312 metrů. Je zde rozmístěno 180 anténních stožárů o výšce 21,6 m, které nesou dvojici antén. Jeden anténní prvek je pro pásmo mezi 2,8 až 7,6 MHz a druhý pro pásmo 7,6 až 10 Mhz. Každý z prvků má maximální výstupní výkon okolo 20 kW, celkový výkon vyzářený do ionosféry je tedy 3,6 MW.

Podívejte se na HAARP na mapě, bohužel jen jižní část je ve vyšším rozlišení.

Antény tvoří fázovanou anténní soustavu, která skládá výsledný paprsek z příspěvků jednotlivých antén. Díky řízení změn fáze jednotlivých prvků je možné vytvářet různě široké paprsky a směřovat je na různá místa oblohy. HAARP dokáže vysílat do ionosféry krátké impulsy i spojité vlnění a potom pozorovat, co se děje. Dokonce dokáže v ionosféře vybudit i záblesky umělé polární záře, ale ty jsou natolik slabé a krátké, že se dají pozorovat pouze pomocí velmi citlivých kamer.

Historie programu, který vznikl v rámci strategické obranné iniciativy SDI, se začala psát v roce 1990. Původně to byl projekt určený pro ničení útočících sovětských raket ohřevem ionosféry na vysokou teplotu. Výzkumné středisko jevů v ionosféře měla být pouze jeho první fáze. Výstavba začala v roce 1993 a plný provoz zahájil HAARP v roce 1999.

Pro výzkum ionosféry slouží především širokopásmový přijímač Spectrum monitor, který přijímá prostřednictvím anténního pole jak signály z ionosféry, tak i z okolního prostředí. To je důležité, aby bylo možné odlišit signály z ionosféry od šumu a znečištění z tzv. elektromagnetického pozadí. Další přístroje měří změny geomagnetického pole.

Anténní systém projektu HAARP. Foto: Geophysical Institute SuperDARN
Anténní systém projektu HAARP. Foto: Geophysical Institute SuperDARN

Dalším velmi důležitým zařízením je Digisonda, což je v podstatě velmi citlivý ionosférický radar, který dokáže na základě porovnání vyslaného a přijatého signálu určit rozložení jednotlivých pásem ionosféry a vytvořit tzv. ionogram. V areálu HAARPu se nachází i Riometer – zařízení, které měří, jak atmosféra pohlcuje radiové vlny přicházející k nám z vesmíru.

Tento HAARP ani zdaleka neodpovídá konspiračním teoriím, popsaným v knize Nicka Begiche Angels Don't Play This HAARP (Andělé nehrají na tuto harfu). Není to žádná přísně střežená vojenská základna, HAARP je dokonce možné po domluvě navštívit. Každé léto tam pořádají dny otevřených dveří, kdy zájemce provede celým zařízením jeden z přítomných vědců. Výzkumu na tomto zařízení se díky mezinárodním geofyzikálním programům mohou účastnit vědci z celého světa.

Ale HAARP toho umí ještě více, než zatím bylo popsáno, například najít podzemní prostory. Ale o tom až v příštím článku – Zahrají andělé v Íránu na HAARPu?

Další odkazy:


Tip: Přečtěte si i další články, které jsme na téma HAARP připravili

Nejčtenější