Vikingům ukazoval cestu „sluneční kámen“

Jaroslav Petr  |  Historie

Vikingové se plavili s tzv. slunečními kameny. Byly to krystaly vápence, jež jim ukazovaly polohu slunce i na obloze zakryté mraky.

Zámořské plavby Vikingů na Island, do Grónska a na Labrador vzbuzují ještě dnes tichý úžas. Severní Atlantik je nehostinné místo, kde celé dny nezasvítí ani hvězdy, ani Slunce. Jak udržovali Vikingové správný kurz?

Plavby za „slunečním kamenem“

Před tisíciletím dopluli Vikingové napříč Atlantikem až k břehům Grónska a Severní Ameriky. Na svých cestách se nemohli řídit střelkou kompasu, který v té době vynalezli na druhém konci světa Číňané. Evropanům zůstala tato významná navigační pomůcka ještě dlouho odepřena. Vikingové spoléhali na celou řadu přírodních ukazatelů směru – hvězdy, směr letu ptáků a především na Slunce.

Při zatažené obloze se však dostávali do velkých problémů. Výraznější odchylka z kurzu při cestě z Norska na Island mohla mít pro posádku fatální následky. Podle severských ság vozili Vikingové na palubách svých dlouhých lodí „sluneční kámen“, který jim ukázal cestu. Vědci nyní prokázali, že ságy nelhaly a navigační kameny byly s to dovést Vikingy k cíli i pod zamračenou oblohou.

Slunce svítí i za mraky a vytváří kruhy polarizovaného světla. Samo je v jejich středu. Lidské oko normálně polarizované světlo nevnímá. Vikingové si s tím poradili díky krystalům dvojlomného islandského vápence. Krystalem prochází světlo po dvou různých drahách a na výstupu z krystalu tak nabízí dva obrazy. Vzájemná jasnost obou obrazů závisí na polarizovaném světle.

Teoreticky je tedy možné odhalit střed kruhů polarizovaného světla vyzařovaného Sluncem skrytým za mraky, a tím určit polohu Slunce. Stačí nechat procházet světlo krystalem dvojlomného vápence a otáčet se s ním tak dlouho, dokud nejsou oba obrazy stejně jasné. Tím je určen směr, kde se skrývá Slunce.

Islandský vápenec. Foto: Wikipedia
Islandský vápenec. Foto: Wikipedia

Jednoprocentní chyba

Od teorie k praxi bývá však někdy hodně daleko. Tým fyziků vedený Guyem Roparsem z university ve francouzském Rennes se rozhodl vyrobit „sluneční kámen“ a otestovat ho. Použili islandský dvojlomný vápenec ze skály, kterou Vikingové prokazatelně znali. Krystal vápence umístili do dřevěné schránky s otvorem, kterým na kámen dopadalo světlo. Na krystalu se zobrazil jasný otvor dvakrát. Otáčením se jas obou obrazů měnil. S jakou přesností by taková navigační pomůcka pracovala?

Klíčový test proběhl za kompletně zatažené oblohy na místě, kde byli vědci s to naprosto přesně určit polohu Slunce na obloze. Pomocí „slunečního kamene“ určili polohu Slunce s chybou do 1 %. Krystal ukázal směr ke Slunci dokonce i ve chvílích, kdy už zapadlo za horizont. Výsledky výzkumu Roparsova týmu zveřejnil vědecký časopis Proceedings of the Royal Society A.

Navigace podle „slunečních kamenů“ se potýkala s jedním velkým problémem. A tou bylo neustále se kolíbající dno lodi. Na ní bylo zaměření velmi nesnadné. Další komplikací – tentokrát ryze soudobou – je skutečnost, že archeologové zatím nenašli nic, co by mohli s klidným svědomím považovat za vikingský sluneční kámen. Ale na druhé straně po něm zatím ani nijak zvlášť nepátrali. A tak je možné, že se v dohledné době tyto středověké navigační pomůcky v místech ztroskotání vikingských lodí nebo v bývalých vikingských osadách najdou.

Další informace:

Nejčtenější