Studie o předvídání budoucnosti byla vyvrácena. Opět

Roman Polach  |  Věda

Tři různá pracoviště zopakovala experiment s předvídáním budoucnosti, který vyvolal pozdvižení. Žádné paranormální schopnosti nebyly objeveny.

„Člověk dokáže vidět do budoucnosti.“ Podobnými titulky média před rokem komentovala studii psychologa Daryla Bema v časopise Journal of Personality and Social Psychology. Tato práce však vyvolala pozdvižení už měsíce před svým vydáním.

Například Ray Hyman, psycholog z Oregonské univerzity, se o studii vyjádřil takto: „Je to bláznovství, čiré bláznovství. Nemohu uvěřit tomu, že takto významný časopis tuto práci publikoval. Myslím, že to je ostuda pro celý obor.“

Vidí budoucnost!

O co tehdy šlo? Daryl Bem, který je považován za respektovaného psychologa a nelze jej tudíž odbýt mávnutím ruky, ve svém článku popisuje sérii experimentů.

V jednom z nich účastníci seděli před obrazovkou počítače, na které byly dvě „opony“. Bylo jim řečeno, že vždy za jednou z těchto opon se skrývá obrázek, jejich úkolem bylo odhadnout za kterou. Po jejich volbě opona zmizela a obrázek se objevil.

Jednalo se o různé typy obrázků, ale podle Bema se pouze u těch erotických účastníkům podařilo předpovídat úspěšně nad rámec náhody – v 53,1 % případů (tedy pouze 3 % nad rámec náhody). Podle Bema šlo o mimosmyslové vnímání, kdy účastníci dokázali nějakým způsobem „vycítit budoucnost.“

Bem na konci svého článku cituje dokonce postavu z Alenky v říši divů, která říká: „Někdy jsem uvěřila až šesti nemožným věcem ještě před snídaní.“ Podle něj článek možná podnítí některé psychology, aby uvěřili v alespoň jednu anomálii před snídaní.

Lavina kritiky

James Alcock, profesor psychologie na univerzitě York v Torontu, ve svém obsáhlém rozboru studie napsal: „Zkrátka všechno, co se na tomhle experimentu dalo udělat špatně, se udělalo špatně.“ Studie má podle něj řadu metodologických problémů. Vyjmenovává také spoustu případů z minulosti, kdy výzkumníci tvrdili, že našli důkaz mimosmyslového vnímání. Vždy se posléze ukázalo, že se jedná o nějakou chybu v metodice výzkumu a další, lépe provedené experimenty, původní tvrzení nikdy nepotvrdily.

Časopis Journal of personality and Social Psychology, který Bemovu práci původně vydal, otiskl negativní reakci vědců z univerzity v Amsterdamu. Také oni vyjmenovávají, co je na Bemově práci špatně. Výsledky přepočetli pomocí Bayesianské analýzy a zjistili, že nejsou tak přesvědčivé.

Místo důkazu mimosmyslového vnímání je to podle nich spíš důkaz toho, že by psychologové měli změnit způsob, jakým analyzují data: „Bemovi jasnovidci by mohli zruinovat všechna kasina na světě, než by někdo zjistil, co se děje. Tato analýza nám nechává dvě možnosti. První možnost je, že z nějakého důvodu efekty mimosmyslového vnímání v kasinu nefungují, ale fungují v psychologických experimentech s erotickými obrázky. Druhá možnost je, že mimosmyslové vnímání neexistuje.“

Nicméně vyjmenovat metodologické problémy není tak přesvědčivé, jako experiment zopakovat a vidět výsledky na vlastní oči. Udělala to skupina anglických vědců, kterým právě vyšel článek v časopise PLOS one. Na třech různých pracovištích zopakovali původní experiment, přičemž použili stejnou proceduru, stejný počet účastníků i stejný software. Ani jedna z laboratoří Bemovy výsledky nepotvrdila.

Autoři pod vedením Stuarta Ritchieho tedy tyto výsledky sepsali a poslali je do časopisu, kde Bem svůj původní experiment publikoval. Dostalo se jim ale zamítavé reakce, časopis prý replikace nepublikuje. Se stejným odůvodněním byl jejich článek odmítnut i v několika dalších časopisech. Uspěli nakonec až v PLOS one. V závěru svého článku doporučují „nespouštět se příliš hluboko do králičí nory“ v narážce na Alenku v říši divů.

Jak dokázat pomocí statistiky cokoli

Mnohé čtenáře jistě nepřekvapí, že se nepodařilo najít žádné důkazy o existenci paranormálních schopností, protože už stejně dávno tuší, že nic takového neexistuje. Zajímavé na celé kauze je to, co vypovídá o fungování vědy.

Jak napsal Joseph Simmons a další: „Ve skutečnosti je nepřijatelně jednoduché publikovat statisticky významné důkazy ve prospěch jakékoli hypotézy .“ Jakmile se ve vědecké literatuře objeví nějaký falešně pozitivní výsledek, bývá podle nich obzvláště vytrvalý. Vědci totiž obvykle nemají příliš chuť studie replikovat, protože prestižní vědecké časopisy o ně nemají zájem.

Existuje přitom řada způsobů, jak k falešně pozitivním výsledkům dojít. Každý vědec totiž musí v průběhu studie řešit věci jako: jaké proměnné zahrnout, kdy přestat sbírat data, jaká porovnání a jaké statistické analýzy provést. Simmons a spol. tyto volby označují pojmem „míra volnosti“ a na konkrétních příkladech ukázali, jak mohou zkreslovat závěry vědců. Při běžně používané hladině statistické významnosti (p<0,05) existuje až 61% pravděpodobnost falešně pozitivních závěrů. Vědci vytvořili ukázkovou studii, která došla k zjevně nemožnému závěru: poslech hudby, ve které se zpívá o stáří, učinilo lidi mladšími – tedy ne, že se tak cítili, ale opravdu omládli.

Tyto věci je dobré mít na paměti. Nejen když jde o výzkum paranormálních jevů, ale když jde o výzkum čehokoli. Výsledky jakékoli jedné studie či experimentu je dobré brát s velkou rezervou, dokud nejsou potvrzeny na jiném vzorku osob, s jiným vybavením, metodikou či způsobem zpracování dat. Zastánci paranormálních jevů ale mnohdy argumentují experimenty, které již byly před dlouhou dobou vyvráceny. Mají pocit, že existence těchto jevů byla vědecky potvrzena, ačkoliv to není pravda.

Nejčtenější