Sonda Messenger píše nové kapitoly o planetě Merkur

Petr Kubala  |  Vesmír

Kosmická sonda Messenger už více než rok obíhá okolo nejmenší planety Sluneční soustavy. Některé dosavadní výsledky jsou poměrně překvapující.

Merkur nepatřil nikdy mezi atraktivní cíle pro kosmické sondy. Ne že by snad nenabízel zajímavé informace o historii našeho planetárního systému, ale Měsíc, Mars a Venuše měli přednost.

Jen sonda Mariner 10 si v polovině 70. let dala s Merkurem třikrát krátké rande. Na základě průletů jsme získali cenné údaje a fotografie, mapující velkou, ale nikoliv celou část povrchu.

Kráter Amaral (109 km) na snímku s rozlišením 80m/pixel. Kráter byl pojmenován teprve v roce 2008 po prvním průletu sondy Messenger okolo Merkuru. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington
Kráter Amaral (109 km) na snímku s rozlišením 80m/pixel. Kráter byl pojmenován teprve v roce 2008 po prvním průletu sondy Messenger okolo Merkuru. Tarsila do Amaral byla brazilská malířka. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington

V roce 2004 odstartovala k Merkuru sonda Messenger, která v letech 2008 a 2009 také třikrát prolétla okolo Merkuru a v polovině března loňského roku byla jako první v historii navedena na jeho oběžnou dráhu.

Od té doby pořídil Messenger na 10 tisíc fotografií a provedl řadu klíčových měření. Planetologové se mohli podívat na zoubek tajemstvím, o kterých měli díky datům z Marineru a pozemským radarům jen kusé představy. Sestavena byla mimo jiné přesná topografická mapa povrchu.

opografická mapa části Merkuru. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington/Brown University
Topografická mapa části Merkuru. Bílá barva představuje nejvyšší místa, fialová nejnižší. Rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími místy na planetě je zhruba 10 km, což je o polovinu méně ve srovnání s Měsícem a třetina ve srovnání s Merkurem. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington/Brown University

Led na pólech

Média si před pár dny smlsla na kuriozitě v podobě objevu ledu na Merkuru. Zkušeným znalcům vesmíru se však při této zprávě ani nezvedlo obočí. Existence ledu na Merkuru byla dlouho předpokládána. Malá vzdálenost od Slunce v tomto případě nehraje příliš velkou roli. Stejně jako Měsíc, také Merkur nemá prakticky žádnou atmosféru, takže kde je tma, tam je i pořádná zima. Na většině povrchu to případnému ledu moc nepomůže, protože Merkur rotuje; sice mu jeden den trvá pomalu dva pozemské měsíce, ale přesto se většina povrchu postupně griluje při teplotě až 430°C.

Jižní pól Merkuru. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington
Jižní pól Merkuru. Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Carnegie Institution of Washington

Na povrchu planety dokonce nalezneme dvě místa, ve kterých se teplota dostává na pomyslném teploměru nejvýše. Říká se jim póly horka a mají hermografickou šířku (obdoba zeměpisné šířky) 0° a 180°. Za dva oběhy kolem Slunce se Merkur otočí kolem své osy 3×. Když k tomu připočteme fakt, že Merkur obíhá po mírně protáhlé eliptické dráze, je v období přísluní vždy ke Slunci natočen jedním ze dvou výše zmíněných poledníků.

Jediným místem, kde sluneční paprsky nedopadají, jsou dna kráterů v okolí pólů, ve kterých se teplota pohybuje kolem –160°C. Pozemské radary naznačily a Messenger potvrdil, že právě zde se nachází vodní led.

Vnitřní struktura

Velkou záhadou zůstávala po dlouhou dobu vnitřní stavba Merkuru. Planetologové byli přesvědčení, že Merkur je příliš malý a chladný na to, aby se v jeho nitru nacházelo dynamo potřebné k vytvoření magnetického pole. Mariner 10 však existenci slabého magnetického pole naznačil.

Teorie hovořily o možnosti existence tekutého vnějšího jádra podobně, jako je tomu v případě Země. Podle měření sondy Messenger by až 85% poloměru planety mohlo tvořit samotné kovové jádro, které je zřejmě skutečně obklopeno tekutým jádrem. Následuje plášť a kůra ze silikátů.

Pomohl zpřesnit poloměr Slunce

Merkur se dostal do záře reflektorů v uplynulých dnech také díky jiným objevům, než těm ze sondy Messenger. Zveřejněna byla studie, založená na pozorování tranzitů Merkuru před slunečním diskem v květnu 2003 a listopadu 2006 ze sondy SOHO.

Přechod Merkuru či Venuše před Sluncem lze pozorovat jen velmi vzácně. V případě Venuše se tak stalo naposledy v červnu 2004 a znovu si budeme moci tento jev vychutnat na začátku letošního června. Na přechod Merkuru si musíme počkat do roku 2016.

Díky velmi přesnému měření doby tranzitu sondou SOHO mohli astronomové upřesnit poloměr Slunce. Nová hodnota činní 696 342 plus mínus 65 km.

Tranzit Merkuru přes Slunce v roce 2006 na kombinovaném obrázku ze sondy SOHO. Credit: NASA, ESA
Tranzit Merkuru přes Slunce v roce 2006 na kombinovaném obrázku ze sondy SOHO. Credit: NASA, ESA

Další informace:

Nejčtenější