Šelmy nemají sladký život

Jaroslav Petr  |  Příroda

Kočky mohou mít mlsné jazýčky, ale na sladkém si nepochutnají. Jejich chuťové buňky sladké nevnímají.

Celkem jednoduchým pokusem vědci už v sedmdesátých letech zjistili, že domácím kočkám sladká chuť mnoho neříká. Potravu pojídaly stejně ochotně, ať byla slazená nebo ne. Většina savců je na sladké chutě velmi vnímavá, protože cukry představují vydatný zdroj energie. Jak ukázala studie amerických vědců zveřejněná vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences, šelmy během evoluce schopnost vnímat sladkou chuť ztratily. Vůbec jim to ale nevadí, protože se živí kaloricky vydatným masem. Cukry už k doplnění energie nepotřebují.

Mlsní medvědi

Sladkou chuť nejrůznějších molekul – nejen cukrů ale třeba i některých bílkovin – vnímáme díky dvěma různým bílkovinám, které se spojí do jednoho celku a vytvoří tak receptor pro sladké. Každá ze dvou součástek sladkého receptoru vzniká podle jiného genu. Tým vedený Garym Beauchampem z filadelfského Monell Chemical Senses Center prověřil geny pro sladký receptor u dvanácti druhů šelem. Sedm z nich mělo aspoň jeden gen mutovaný natolik, že nefungoval a zvířata tedy nedokázala sladkou chuť vnímat. Kromě koček to platí třeba také o hyenách, lvounech, lachtanech, cibetkách, asijských vydrách nebo madagaskarských fosách.

Naopak, kanadské vydry, medvědi, mývali nebo američtí vlci si schopnost vnímat sladké udrželi. Výsledky genetických testů vědci ověřili pokusem na asijských vydrách a medvědech brýlatých. Zatímco medvědi se mohli po sladkém utlouct, vydrám tahle chuť nic neříká.

Delfíní svět bez chutí

Každá šelma měla poškozené geny pro „sladký receptor“ zcela jinak, což dokazuje, že nejde o vlastnost zděděnou po společném předkovi. Pozorovaný efekt je důsledkem pravidla, že když organismus něco nepotřebuje, tak o to v průběhu času většinou přijde. Například ryby žijící ve vodách jeskynních systémů ztrácejí zrak, protože ho ve tmě nepotřebují.

Mohlo by se zdát, že si chuť pro sladké udržely jen ty šelmy, jež si občas zpestřují jídelníček i něčím jiným, než je maso. Ale tohle vysvětlení pokulhává, protože chuť pro sladké si udržely i šelmy konzumující výhradně maso.

Nejdále zřejmě zašli ve ztrátě chuti delfíni. Mají v tlamě celkově mnohem méně chuťových pohárků než jiní savci. Nejnovější analýza ukázala, že delfíni navíc ztratili nejvíce chuťových genů. Kromě poškození genů pro receptory sladkých chutí mají těžce poškozený také gen pro vnímání chuti umami, která je typická pro potravu vydatnou na bílkoviny a aminokyseliny. Typickou látkou dráždící tento typ receptorů je glutamát oblíbený v asijské kuchyni. Delfíni překvapivě postrádají i receptory pro hořké chuti, které živočichy chrání před konzumací nebezpečné potravy obsahující toxiny.

Beauchamp má pro slabé delfíní chutě jednoduché vysvětlení. Tito savci hltají kořist celou a nekoušou ji. Ryby a další mořští tvorové se jim tlamou jen mihnou. Nemají proto čas si na kořisti pochutnat, a tak geny pro chutě poztráceli. „Je docela možné, že delfíni žijí ve světě, ve kterém není pro chutě místo,“ říká Gary Beauchamp.

Nejčtenější