Roboti a kvantová logika pro svobodnou mysl

Karel Javůrek  |  Technika

Budoucnost robotů závisí na jejich schopnosti přizpůsobit se. Podobně jako u člověka je k tomu potřeba přidat trochu náhody.

Člověk je tvor myslící a jeho rozhodnutí jsou stejně různorodá jako vlastnosti hvězd ve vesmíru. Velmi často se rozhodujeme podle aktuální situace a dostupných informací, někdy se ale jedná o náhodné směry, které nelze předpovědět. To je ale právě jedna z vlastností, která nás dělá tím, čím jsme – relativně svobodně myslícími osobnostmi.

Uveďme si jeden příklad jednoduše ovlivněného rozhodování. Jedinec si dává ráno kávu a večer pouze vodu. Jeho rozhodnutí, zda si dá kávu či vodu, záleží na čase. Když nebude vědět kolik je hodin a pomineme faktory, které by v tomto případě rozeznal, rozhodne se velmi náhodně. Takové rozhodnutí je totiž důsledek komunikace ohromného počtu neuronů s nepředvídatelným výsledkem.

Jeden robot a více osobností

Myšlenka, že i robot bude odpovídat na stejné dotazy různě, není nová. Stroje, umělé inteligence i samostatné algoritmy se ve velkém měřítku snaží kopírovat funkce a chování člověka, nutnost samostatného rozhodování tak patří do celé této skládanky.

Jenže člověk má na rozdíl od současných robotů spoustu náhodných vlastností, které ovlivňují jeho rozhodnutí. Jeden z příkladů je například robot-barman, který má za úkol nosit stále stejné pití. Jeho reakce by bez různých odpovědí byly „robotické“ a vůbec by se nepodobaly lidskému chování. A právě zde přichází v úvahu kvantová logika a kvantové programování.

U prvního objednání pití může robot odpovědět jednoduše, s dalším ale může situaci vyhodnotit jinak. Může si všimnout, že předchozí skleničku uživatel nevypil, dokonce se jí ani nedotkl. S trochou náhody, kterou kvantová logika nabízí, tak nebude možné dopředu předpovědět, jak se robot zachová.

Člověk by se ale choval rozdílně i dle své nálady. Reakce mohou být potom někdy i zcela rozdílné. Sami to jistě znáte; stačí změna nálady, a co bylo ještě před chvíli báječné a skvělé, je najednou na nic a zbytečné. Takové extrémy jsou ale u člověka normální a podobné chování budou pravděpodobně potřebovat i roboti.

Podívejte se na zajímavou infografiku na téma nahrazení lidské práce roboty:

Záhada svobodné vůle

V základu jsme ze stejné hmoty, pro kterou platí kvantová mechanika, tedy pravděpodobnostní popis. Logiku založenou na statistice a pravděpodobnosti sice není problém naprogramovat, ale v rámci kvantové logiky je vše jednodušší a méně náročné na výpočetní výkon. Výsledek by měl být v pokročilém stavu srovnatelný s lidskou myslí. Tato představa je ale samozřejmě stále velmi vzdálená.

Pusťte si video se zajímavou přednáškou TED na toto téma (má slovenské titulky):

Kvantové počítače jsou sice ještě extrémně drahé a nedokonalé, za pár desítek let se ho ale možná dočkáme i v oblasti běžných domácích počítačů nebo robotů. A jak se bude chovat takový robot budoucnosti, který by byl založen na kvantové logice? Možná až příliš podobně jako člověk sám.

Sneseme vedle sebe jedinečné roboty?

Nutno podotknout, že významný stupeň nahodilosti je stejně jako u člověka nutný již v procesu učení případné umělé inteligence. Zda se uloží informace z miliard jiných, na úkor jiné, to vše hraje roli a během vývoje tvoří naší osobnost. Proto je každý člověk tak jiný, přestože jeho stavba je takřka totožná s ostatními jedinci.

Také „umělý“ mozek by byl schopen být po každém učení trochu jiný. Robot by měl v takovém případě svou „osobnost“ a oproti ostatním by byl jedinečný a neopakovatelný. Jemné nuance v rozhodování by se nedaly předvídat žádnou technikou ani algoritmy.

To vše by se navíc stále měnilo v rámci podmínek, ve kterých by robot byl. Neustálé učení je totiž také nutností, alespoň pro univerzální roboty. Schopnost adaptace a rozdílnost jsou klíčem k přežití. S tím ale přichází otázka, jak se k takovým strojům s osobností postavíme my lidé. Máme svou sobeckou představu jedinečnosti a všechny ostatní organismy řadíme na pomyslném žebříčku mnohem níže.

Přijdou v míru?

Kvantové počítače umožní takovou umělou inteligenci provozovat v rámci hardwaru, nikoli pouze na softwarové vrstvě. Mozek je hardware, který se v určitém rozsahu dokáže měnit jako software, a podobně by mohly vypadat umělé inteligence. Jako hybridní, programovatelné a samoučící se čipy, které se přizpůsobují dle podmínek. Zní to trochu nebezpečně.

Co zabrání postupným změnám takovým způsobem, aby se nakonec robot nerozhodl, že již nebude poslouchat? Touto problematikou jsme se zabývali v článku Zákony robotiky: když i bohové mají strach. Abychom mohli chtít po robotech lidské vlastnosti a lidskou inteligenci, budeme jim muset nejspíše umožnit i stejné podmínky nejen při jejich vývoji a učení, ale i při práci. V minulosti byli otroci coby obchodovatelný majetek využíváni pro jednoduché práce a například starověký Řím byl na jejich práci závislý.

Bude se minulost a revoluce opakovat? Dostanou jednou inteligentní roboti a stroje stejná práva jako lidé, kteří už se na jejich výrobě vlastně ani nebudou přímo podílet? Na tyto otázky snad jednou dostaneme jasné odpovědi a doufejme, že budou v mírovém duchu.

Nejčtenější