Putování prvními pražskými biografy

Petra Myslínová Cejpková  |  Historie

Zkompletovali jsme historii prvních biografů v našem hlavním městě. Jaká byla možnost návštěvy filmové projekce v Praze do roku 1910?

Konec 19. století nám přinesl nový druh umění. Toto umění se nazývá film a na svět se dostal díky převratnému vynálezu bratří Lumiérů – kinematografu. Film, jehož základní princip spočívá v promítání série rychle na sebe navazujících fotografií fází určitého pohybu, se brzy stal prostředkem zábavy, jež se začala šířit do celého světa.

„Vandrovní“ putování prvních promítačů

Začaly vznikat první krátké snímky, které však bylo třeba někde promítat. Ty úplně první filmové projekce se uskutečňovaly v kavárnách či nočních podnicích. Nejinak tomu bylo také v českých zemích. První filmové snímky si zpravidla prezentovali přímo vlastníci kinematografických licencí, neboť zakládání filmových společností bylo ještě v plenkách. Pro zajímavost – v letech 1896 až 1898 bylo v Čechách vydáno dvacet kinematografických licencí a z toho patnáct bylo určeno přímo domácím žadatelům.

Jedním z prvních putovních kinematografistů byl původem táborský fotograf Ignác Schächtl (1840–1911, psáno též někdy počeštěně jako Šechtl). Již 6. října roku 1896 mu vystavilo c. k. okresní hejtmanství v Táboře živnostenský – dříve se používalo označení „živnostní“ – list. Jeho vlastníkovi umožňoval pořádat kinematografická představení na území Království českého vyjma Prahy a jejího policejního obvodu, na něž se živnostenská licence nevztahovala.

Fotografie Ignáce Schächtla. Pochází ze stránek Josef Šechtl & Jan Voseček, kterou stejně jako Muzeum  Šechtl a Voseček provozují potomci tohoto fotografa
Fotografie Ignáce Schächtla. Pochází ze stránek Josef Šechtl & Jan Voseček, kterou stejně jako „Muzeum Šechtl a Voseček“ provozují potomci tohoto fotografa

Zapomenutí průkopníci filmového promítání

K Schächtlovým profesním kolegům patřila pak další řada putovních kinematografistů, z nichž mnohá jména již zůstala zavátá časem. Nicméně sluší se připomenout alespoň jméno Maxmiliána Stanislava Kocka (1868–1935), jehož kariéra v oblasti filmového podnikání vyvrcholila až počátkem dvacátých let, kdy byl jmenován ředitelem pražského premiérového kina Passage.

Vyučený cukrář František Ponec (1869–1943) své původní řemeslo též pověsil na hřebík a připojil se k zástupu kinematografistů, kteří objížděli Království české s projekcí „pohyblivých obrázků“. Jeho první promítání se uskutečnilo v jižních Čechách, později se přiblížil ku Praze, aby Poncova malá firma zakotvila nejprve na Smíchově a později na Žižkově.

První stálý biograf Viktora Ponrepa

Se stále se rozšiřující poptávkou cítili vlastníci licencí i samotná veřejnost, že by bylo vhodné vybudovat samostatné prostory určené výhradně pro promítání. Odtud byl již jen krůček ke vzniku biografů, z nichž ten úplně první s 56 sedadly byl otevřen 15. září 1907 v domě „U Modré štiky“ v Karlově ulici na Starém Městě (mapa). Hrálo se zde každý den vyjma pátku.

Kdo byl iniciátorem tohoto významného kulturního kroku v Praze? Jeho jméno zní Viktor Ponrepo (1858–1926). Šlo ve své době o významného eskamotéra a kouzelníka; je však nutné dodat, že Viktor Ponrepo byl pouze umělecký pseudonym. Vlastní jméno tohoto průkopníka českých kin znělo Dismas Šlambor.

Právě s Ponrepem původně spolupracoval i jeden z dalších průkopníků kinematografických projekcí v Čechách – Zdenko Körber (1873–1930), jenž svou licenci získal roku 1906. Spolupráce obou pánů podnikatelů však zřejmě trvala jen krátkodobě. Zatímco stopy Zdenka Körbera mizí částečně do ztracena, jméno Viktora Ponrepa se stává doslova synonymem pro založení českých kin.

Podobizna Dismase Šlambora alias Viktora Ponrepa
Podobizna Dismase Šlambora alias Viktora Ponrepa

Ponrepo původně patřil do skupiny putovních kinematografistů a několik let cestoval po celém Království českém s přenosným biografem. Díky jemu vydělal dostatečné množství financí na otevření vlastního kina.

Ponrepo či Illusion? Kdo byl vlastně první?

Viktor Ponrepo, o němž se se traduje, že své návštěvníky v kině i sám osobně vítal, inspiroval svým krokem další pražské podnikatele k otevření nových promítacích sálů. Jedním z Ponrepových následovníků byl František Tichý (1872–1947), kinematografista a příležitostný herec, o němž dále víme, že byl švagrem Aloise Jalovce (1867–1932), původně taktéž cukráře. Jak je z výše uvedených řádků patrno, Alois Jalovec nebyl prvním rekvalifikovaným promítačem z cukrářského řemesla. Společně se svým švagrem Tichým založili společnost s názvem „První český křesťanský závod Illusion“.

Tato firma představovala půjčovnu filmů, kino a laboratoř v jednom. Dostupné zdroje se rozchází v datování roku jejího vzniku. Např. česká Wikipedie zmiňuje rok 1906, avšak Luboš Bartošek v publikaci „Náš film: Kapitoly z dějin 1896–1945“ datuje Jalovcovu a Tichého firmu až do doby po vzniku Ponrepova biografu.

Ten, jak již víme, byl veřejnosti otevřen v roce 1907, nicméně je tedy možné, že Jalovcův a Tichého Illusion Ponrepovo kino předběhl. Za první stálé kino je však ve všech dostupných zdrojích považován právě Ponrepův promítací sál, tudíž ponechejme i nadále tuto skutečnost filmovým dějinám ve stávajícím znění.

Plakát Ponrepova kina umístěného v budově, kde se dříve nacházel hostinec „U Modré štiky“. Zdroj: Filmovy-plakat.cz
Plakát Ponrepova kina umístěného v budově, kde se dříve nacházel hostinec „U Modré štiky“. Zdroj: Filmovy-plakat.cz

Budovu původního Bia Illusion již v Praze nenajdete

Kino Illusion sídlilo zprvu Na Slovanech. Zdejší kapacita však stále více se rozrůstající firmě přestávala stačit, tudíž r. 1909 Tichý a Jalovec přestěhovali svou kinematografickou společnost do domu U Božího oka v dolní části Václavského náměstí (mapa). Původní dům, patřící rodině Julišových, podlehl v roce 1929 demolici. Nově vystavěný objekt sloužil jako Hotel Juliš, později po znárodnění nesl název Hotel Tatran, dnes se vrátil k dřívějšímu názvu a v jeho prostorách se mj. nachází prodejna se sportovním oblečením a obuví.

Kino Lucerna je tu s námi již více než sto let

O některých dalších pražských kinech nalezneme dnes již pouhé střípky informací. Na sklonku prvního desetiletí 20. století se v Praze nalézalo také kino Orient, které sídlilo v Hybernské ulici. Pro změnu v ulici Na Poříčí mohli Pražané navštívit kino Elite a v ulici Na Příkopech sídlil biograf Kosmos, jehož zakladatelem nebyl nikdo jiný nežli již v tomto článku zmíněný Maxmilian Stanislav Kock.

Zatímco tyto názvy již upadly víceméně v zapomnění, slavné kino Lucerna, jehož provoz byl zahájen 5. prosince 1909, se stalo legendou české kinematografie. Patří mezi velmi malou část kin, které se v nové době nestaly obětí nástupu multikin. Podívejte se na několik obrázků z jeho interiéru.

Krásný secesní sál je součástí velkého Paláce Lucerna, průběžně budovaného v letech 1907 až 1921 (mapa). O vybudování velkého komplexu, jehož součástí je mj. podzemní třípatrový společenský sál, se zasloužila rodina Havlových, jmenovitě Vácslav Havel (1861–1921), dědeček bývalého prezidenta Václava Havla. Kino Lucerna je umístěno v pasáži stejnojmenného paláce s přístupem z Vodičkovy ulice.

Zakladatel Lucerny Vácslav Havel
Zakladatel Lucerny Vácslav Havel

Do roku 1910 vstoupila Praha se šesti stálými kiny. Další místa, kde se promítaly filmové projekce, pak již začala přibývat raketovou rychlostí. Mnohá kina vešla do dějin, některá odolala času, na jiné se zcela zapomnělo.

Cílem tohoto článku bylo přiblížit průkopníky filmových zábavních míst, kteří začali datovat historii českých kin. O dalších slavných biografech se stříbrnými plátny si povíme zase někdy příště.

Tip: Přečtěte si článek Od fotografie přes pohyblivé obrázky až po skutečný film

Nejčtenější