Piaggio Aero aneb Ferrari v oblacích

Petr Kubala  |  Technika

Výrobci dopravních letadel Piaggio Aero Industries se někdy přezdívá „Ferrari nebes“. Nejedná se přitom jen o snahu vyjádřit rychlost či luxus jeho letadel. Se slavnými vozy z Maranella mají tato letadla společný i rodokmen.

Na počátku roku 1884 založil Rinaldo Piaggio v Itálii firmu, která se zpočátku věnovala zejména výrobě lokomotiv a zařízení pro železnice. Později se začala orientovat na rodící se letecký průmysl. V roce 1923 tak vznikl například noční bombardér Piaggio P.3, který ale nikdy nebyl nasazen do aktivní služby.

Lépe na tom byl jeho nástupce Piaggio P.6, dvouplošník který sloužil u italského námořnictva. Následovaly i další letadla, z nichž by stálo za to zmínit zejména Piaggio P.23. Čtyřmotorový jednoplošník dokázal dosáhnout rychlosti až 400 km/h a měl složit ke komerčním letům přes Atlantický oceán. Přes Atlantik však letoun nikdy ve skutečnosti neletěl a po jednom letu v roce 1935 byl rozebrán.

Po druhé světové válce se firma zaměřila více na výrobu automobilů a motorek. Světlo světa tak spatřil legendární skútr Vespa, ale také stejnojmenný automobil pro široké masy Vespa 400. Přesto pokračovala i výroba letadel, z nichž zmiňme alespoň některé:

Piaggio P.136

Jednalo se o dvoumotorový hydroplán, který do vzduchu poprvé vzlétl v roce 1948. Poměrně velké úspěchy pak slavil u italského námořnictva a pobřežní stráže, ale také například v USA. Do počátku šedesátých let byla postavena řada verzí P.136, některé z nich bychom v aktivní službě nalezli dodnes. P.136 měl na délku asi 10 m, byl schopný přepravit pět osob maximální rychlostí 335 km/h a doletem 1 450 km.

Další informace: Wikipedia

Foto: RuthAS, Wikipedia

Piaggio P.166

Oblíbeným strojem pobřežních stráží byl a stále je P.166, jehož první verze se do oblak dostala ke konci roku 1957, modernizované verze „B“ a „C“ pak v roce 1962 respektive 1964.

Později byla P.166 nahrazena verzi DP1, která byla vyvinuta v letech 1998 až 2004. Tento nový typ má navýšenou maximální vzletovou hmotnost (4500 kg) a s oblibou ho mimo jiné využívá italská finanční policie v rámci boje proti nelegálnímu obchodu.

Další informace: Wikipedia

Piaggio P.166 DL3 ve službách italské pobřežní stráže. Foto: SCDBob, Wikipedia
Piaggio P.166 DL3 ve službách italské pobřežní stráže. Foto: SCDBob, Wikipedia

Rozdělení firmy a spojení s Ferrari

V roce 1966 se firma rozdělila na dvě části. Jedna se věnovala leteckému průmyslu, druhá zůstala na zemi a soustředila se zejména na výrobu motorek a automobilů. Pod Piaggio dnes patří třeba i slavná značka Aprilia.

V roce 1979 byly zahájeny studie směřující k výrobě menšího dopravního letadla s označením P180, které je dnes vlajkovou lodí firmy a ještě se k němu vrátím. Letecká divize firmy Piaggio však přesto zaostávala ve stínu své motocyklové sestry. Velký zvrat přišel v roce 1998, kdy leteckou divizi odkoupila skupina investorů, v jejímž čele stál Piero Ferrari. Vznikla nová a nezávislá firma Piaggio Aero Industries – www.piaggioaero.com.

Piero Ferrari je nemanželským synem Enza Ferrariho, který v 30. letech minulého století založil stáj Ferrari. Ke svému druhému synovi (první zemřel ve 24 letech na svalovou dystrofii) se přihlásil až po smrti manželky v roce 1980. Piero Ferrari dnes vlastní 10 % akcií Ferrari a je viceprezidentem automobilky.

Z právního hlediska nemají firmy Piaggio Aero Industries a Ferrari nic společného. Přesto mezi nimi existuje poměrně hluboký vztah a to nejen prostřednictvím Piera Ferrariho. Do loňského roku vlastnila 5 % Ferrari firma Mubadala Development z Abú Dhabí, která je současně od roku 2006 akcionářem ve firmě Piaggio Aero Industries. Od roku 2008 je jedním z vlastníků Piaggio Aero také indická Tata Group, která je sponzorem Stáje Ferrari.

Výrobní a administrativní základna společnosti se nacházejí v Janově a blízkém okolí, kde je mimo jiné k dispozici hala o ploše 120 000 metrů čtverečních. Technologické centrum pak najdeme ve městě Pozzuoli.

Piaggio P.180 má vrtule vzadu

Hlavním produktem firmy je v současné době už zmíněný letoun Piaggio P.180, který svůj první let absolvoval v roce 1986. Jedná se o dvoumotorový turbovrtulový letoun. V přední části letadla si můžeme povšimnout menších křídel, které ovšem z P.180 nedělají letoun klasické kachní koncepce, neboť neobsahují řídicí plochy.

Kokpit letadla P.180 Avanti. Foto: P. Alejandro Diaz, Wikipedia

Vývoj letadla začal už koncem 70. let, později do projektu vstoupil i americký výrobce Learjet. V polovině 90. let už měl P.180 za sebou všechny potřebné zkoušky, avšak jeho další vývoj ustal až do příchodu investorů v čele s Ferrarim v roce 1998.

Po roce 2000 začala firma pracovat na vylepšené verzi Avanti, která má výkonnější a úspornější motory a propracovanou avioniku. P.180 Avanti získal certifikace v roce 2005, kdy už firma disponovala desítkami objednávek.

Piaggio Aero se chlubí tím, že P.180 dokáže být díky špičkovému designu a trochu netradiční orientaci motorů směrem dozadu nejrychlejším letadlem ve své kategorii. K tomu se také se o třetinu zmenšuje potřebná plocha křídel a tím i hmotnost. Aerodynamické vlastnosti letadla snižují celkovou spotřebu paliva.

P.180 je tak nejen poměrně levný na provoz, ale i výrazně ekologický. Piaggio Aero uvádí srovnání s jinými podobně velkými letadly. Například slavný proudový letoun Gulfstream 400 spotřebuje za hodinu 400 galonů paliva a vyprodukuje 3 984 kg oxidu uhličitého, Learjet 40XR potřebuje 180 galonů za hodinu a vyprodukuje 1 700 kg CO2. P.180 potřebuje na hodinu jen 100 galonů a do atmosféry za tu dobu vypustí necelých 960 kg oxidu uhličitého.

Piaggio P.180 Avanti . Foto: Alejandro Diaz, Wikipedia
Piaggio P.180 Avanti . Foto: Alejandro Diaz, Wikipedia

Jedním z velkých odběratelů P.180 Avanti se jako obvykle stalo italské námořnictvo, ale také armáda Spojených arabských emirátů. Desítky letadel dnes slouží v leteckých společnostech obvykle jako aerotaxi. V České republice ho využívá společnost Icarus Aiviation Group. S téměř šedesáti kusy je však největším odběratelem americká firma Avantair.

Díky blízké vazbě k Ferrari můžeme na P.180 Avanti často spatřit i znak automobilky – slavného vzpínajícího se koně alias Cavallino Rampante (například tady). Letadlo také používají oba piloti Ferrari a někteří členové managementu stáje k dopravě po Evropě.

Detail na konstrukčně zajímavým způsobem umístěný motor. Mimo jiné zabraňuje tvorbě turbulencí v oblasti křídel.
Detail na konstrukčně zajímavým způsobem umístěný motor. Mimo jiné zabraňuje tvorbě turbulencí v oblasti křídel.
Piaggio P.180 ve vzduchu
Piaggio P.180 ve vzduchu

Kruh se uzavřel

Znak Ferrari na zadním křídle či nose letadla od Piaggio Aero v sobě ukrývá fascinující příběh. Enzo Ferrari ho dostal od hraběnky Paoliny Baracca. Poprosila ho, zda by nechtěl na své vozy umístit vzpínajícího se koně, kterého měl na svém letadle její syn Francesco Baracca – jeden z nejlepších italských pilotů za první světové války, který zemřel v roce 1918. Cavallino Rampante se tak po mnoha desetiletích vrátil opět na nebe.

Francesco Baracca vedle svého letadla.
Francesco Baracca vedle svého letadla.

Vlastnosti P.180 Avanti

  • Posádka: 1 až 2 piloti
  • Kapacita až 9 cestujících
  • Délka: 14,5 m
  • Rozpětí křídel: 14 m
  • Výška: 3,9 m
  • Hmotnost prázdného letadla: 3,4 t
  • Maximální vzletová hmotnost: 5,2 t
  • Pohon: dvojice turbovrtulových motorů Pratt & Whitney Canada PT6A-66, 634 kW
  • Maximální rychlost: 745 km/h
  • Cestovní rychlost: 661–741 km/h
  • Maximální dolet: 2 722 km
  • Cena: 5 milionů eur

P.180 Avanti se hodí zejména pro lety na kratší a střední vzdálenosti. Například při základně v Mnichově je bez problémů dostupná celá Evropa ale také Moskva, sever Afriky nebo Ankara. S doletem P.180 Avanti si můžete vyhrát na stránkách výrobce.

Podívejte se také na propagační videa:

Nejčtenější