Pavouci byli na začátku barevné evoluce motýlů

Radomír Dohnal  |  Příroda

Je možné, že za evolucí některých obranných mechanismů hmyzu nestály závody ve zbrojení s ptáky, ale se soupeřem desetkrát menším? Entomolog z Floridy si myslí, že ano.

Charles Darwin před sto padesáti lety prohlásil, že ptáci pravděpodobně sehrávají roli predátorů, formujících obranné strategie hmyzu. Podle něj byli opeřenci příčinou nápadného zbarvení některých druhů motýlů, kteří se snažili upozornit na svou nepoživatelnost a jedovatost. Andrei Sourakov z Floridské univerzity, který své celoživotní bádání zasvětil motýlům, však nesouhlasí. Za barevné a tvarové extrémy motýlů prý mohou především pavouci.

Motýl co neztrácí hlavu

Na počátku tohoto postřehu bylo prosté pozorování. Drobný severoamerický motýl, kterého známe pod jménem ostruháček rudopruhý (Calycopis cecrops), dokáže složením svých křídel vytvořit optickou iluzi „falešné hlavy“ na konci těla.

Tento obranný mechanismus sice zůstává neúčinný vůči útoku hladového ptactva, stoprocentně ale funguje proti skákajícím pavoukům druhu Phidippus pulcherrimus. Je tedy možné, že by se tato svérázná strategie vyvíjela jako obrana proti osminohým lovcům, a nikoliv opeřeným predátorům?

Ostruháček rudopruhý. Zdroj CC BY-SA 3.0 Umbris, Wikimedia Commons
Ostruháček rudopruhý. Zdroj CC BY-SA 3.0 Umbris, Wikimedia Commons

„Pavouci si s ptáky v ničem nezadají,“ tvrdí Sourakov. „Mají mnohem nižší mozkovou kapacitu, žijí nesrovnatelně kratší dobu, a přitom by právě oni mohli být zodpovědní za evoluci obranných mechanismů řádu Lepidoptera. Ptáci by si zasloužili omluvu. Jen si vezměte, kolik známých obranných strategií jsme na ně dosud sváděli, například aposematické zbarvení, mimikry a falešná oka na křídlech motýlů. Jenže zatímco vůči nim tyto mechanismy zhusta selhávají, proti skákajícím pavoukům mají výraznou účinnost.“

Osminohý zabiják můr a motýlů

„Není to malý krok, označit členovce za hybatele barevných a tvarových proměn motýlů, namísto obratlovců z řad ptáků,“ připouští Souvrakov. „Pomohla k tomu detailní analýza videozáznamů útoků. Na zpomalených záběrech je vidět, jak se pavouk opatrně přikrádá k sedící můře. I když je vybavena ochranným zbarvením, lovec se opatrně blíží k její hlavě. Na ni následně vede bleskurychlý útok. Pokud totiž ochromí vitální centra, má vyhráno i u mnohonásobně větší kořisti. Úspěšnost pavouka je tu přímo závislá na schopnosti odhalit hlavovou část své oběti.“

Na videozáznamech jedenáct druhů můr a motýlů nevybavených „falešnou hlavou“ útoku skákajících pavouků podléhá. Ostruháček rudopruhý uniká úspěšně při 100 % pozorování.

Skákajícího pavouka Phidippus pulcherrimus dokáže motýl oklamat. Zdroj CC BY 2.0 David Hill
Skákajícího pavouka Phidippus pulcherrimus dokáže motýl oklamat. Zdroj CC BY 2.0 David Hill

Badatelské nadšení Andreie Souvrakova brzdí jeho kolega, profesor evoluční biologie a ekologie na univerzitě v Connecticutu, David Wagner. „Navzdory ohromujícím Andreiovým empirickým pozorováním jsou ptáci pořád ještě „součástí příběhu“. Rozhodně ale bude nutné přehodnotit naše vědomosti o významu vizuálních podnětů a obranných mechanismech. Ukazuje se totiž, že formovat obranné mechanismy dokážou nejen velcí predátoři, ale i desetinásobně menší útočníci“.

Nejčtenější