Památky kulturního dědictví ničí války a mamon bohatých

Tomáš Eyem  |  Historie
Antické město Palmýra, Sýrie

Ozbrojené konflikty, povstání anebo občanská válka. Jakmile se začne střílet, nestojí to jen lidské životy, ale svět často přichází o kulturní bohatství. „Cizácké“ památky ničil Tálibán v Afghánistánu i nacisté za druhé světové války. Naposledy vyprovokovali pobouření fundamentalisté v Mali a historické bohatství nenávratně mizí také v Sýrii.

Nebýt neslavného pádu libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, nejspíš by maliské Timbuktu zůstalo tajemnou pouštní destinací lákající dobrodruhy a badatele pátrající po kořenech islámu v západní Africe. Rozkradené armádní sklady libyjského vůdce ale pomohly povstalcům z řad Tuaregů během pár měsíců ovládnout sever Mali a připravit cestu k převzetí vlády islámským fundamentalistům. Jejich razantní postup dostal Mali na titulní stránky světových deníků.

Zatímco batůžkáři z Evropy se Timbuktu začali zdaleka vyhýbat, islamisté z organizace Ansár ad-Dín (Obránci víry) ve městě „333 svatých“ zavřeli bary, zakázali obyvatelům zpívat i kouřit a zavedli právo šaría. Když se v červenci loňského roku s krumpáči v rukou vlámali do brány mešity z patnáctého století, aby zničili hrobku středověkého islámského světce, svět spolu s obyvateli Timbuktu jen bezmocně přihlížel. Radikálové si nedělali žádnou starost s místní legendou, že brána měla zůstat zavřená až do soudného dne.

Mešita Sankoré v Timbuktu. Zdroj CC BY 2.5 NL Baz Lecocq, Wikimedia Commons
Mešita Sankoré v Timbuktu. Zdroj CC BY 2.5 NL Baz Lecocq, Wikimedia Commons

Svatyně, hrobky a mauzolea světců mystické větve islámu (sufismu) se staly terčem nekompromisního výkladu ochránců „čisté víry“, kteří rezolutně odmítali jakoukoli podobu toho, co nazývali uctíváním model. „Lidské bytosti nemohou být povýšené nad Boha… Když Prorok (Muhammad) vstoupil do Mekky, řekl, že mají být všechna mauzolea zničena. A přesně to tady my (podle jeho vzoru) opakujeme,“ vysvětlil mluvčí hnutí Ansár ad-Dín francouzskému rádiu RFI.

Samotný útok na unikátní stavby přišel jen dva dny poté, co UNESCO Timbuktu zařadilo na Seznam ohroženého světového dědictví. Ředitelka organizace Irina Bokovová později uznala, že postup fundamentalistů v žádném případě nepovažovala za náhodný. „Válečníci to vědí. Útočí na kulturu, protože tím udeří přímo do srdce a protože to má ve stále propojenějším světě velkou mediální váhu,“ napsala.

Skutečnou paniku mezi historiky ale vyvolaly začátkem letošního ledna zprávy, že „Obránci víry“ v očekávání zahraniční intervence začali v Timbuktu pálit vzácné muslimské rukopisy, z nichž některé byly staré až sedm set let. „Jsme zděšeni,“ popisoval mluvčí UNESCO Roni Amelan obavy odborníků o dokumenty nevyčíslitelné hodnoty. Experti už v tu chvíli ani nemluvili o snaze bojovníků z Ansár ad-Dín chránit čistotu islámu, ale o prachobyčejné pomstě hnutí, které ztrácelo tváří v tvář zásahu francouzských vojáků půdu pod nohama.

„Je to čistá odplata. Vědí, že prohrávají bitvu, a udeřili na místě, kde to skutečně bolí,“ řekla agentuře Reuters Marie Rodetová, odbornice na dějiny islámu a Afriky.

Vnější zdi mešity v Timbuktu. Zdroj CC BY 2.0, Emilio Labrador
Vnější zdi mešity v Timbuktu. Zdroj CC BY 2.0 Emilio Labrador

Vstup francouzských vojáků do Timbuktu nejčernější obavy nepotvrdil. Místní obyvatelé, učenci a historici dokázali většinu vzácných rukopisů schovat ještě před příjezdem islamistů a další jim propašovali pod rukama na bezpečnější místa. Na závěr své desetiměsíční okupace Timbuktu fundamentalisté zničili podle odhadů „jen“ desítky manuskriptů. Šéfka UNESCO Irina Bokovová slíbila starobylému městu pomoc s obnovou památek.

„Zrekonstruujeme mauzolea hned, jakmile to bude možné,“ prohlásila, když do Timbuktu dorazila začátkem února s triumfujícím francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. „Stavby jsou svědky zlatého věku maliské říše. Pokud bychom je nechali zmizet, byl by to zločin proti celému lidstvu,“ dodala.

Pryč s modlami

Maliský případ ukázal, že „pouštní bojovníci“ rozhodně nemají potřebu brát ohledy na mínění místních, pro které byly sufijské hrobky posvátné, ani se nestarají o světové mínění, které je považuje za vandaly. Ideologický boj zůstává součástí ozbrojených konfliktů. Zničená hliněná mauzolea v Timbuktu jen připomněla množství podobných útoků, jaké se loni odehrály třeba v Sýrii, za egyptské revoluce proti Mubarakovi a v několika případech také v Libyi v době pádu Muammara Kaddáfího. Tam například islámští extremisté buldozery zničili hroby súfijských světců v Benghází.

Obří socha Buddhy v roce 1963 a v roce 2008, kdy už byla zničena Tálibánem. Zdroj CC BY-SA 3.0 Wikimedia Commons
Obří socha Buddhy v roce 1963 a v roce 2008, kdy už byla zničena Tálibánem. Zdroj CC BY-SA 3.0 Wikimedia Commons

Historici také nezapomínají na temnou vládu Tálibánu v Afghánistánu, kdy hnutí nechalo v roce 2001 vyhodit do vzduchu dvojici obřích soch Buddhy ze šestého století. Nic nezmohly mezinárodní protesty ani nabídka Japonska, že díla na vlastní náklady přestěhuje. Tehdejší argumenty Tálibánu byly na vlas stejné jako ty, které uváděli islamisté v Mali. „Porušují islámský zákaz uctívání obrazů, a proto jsou falešnými idoly, které musejí být zničeny, aby nemohly být uctívány teď ani v budoucnosti,“ prohlásil Tálibán před tím, než nechal k Buddhům v údolí Bamján rozmístit na padesát tun trhaviny.

Také tehdy svou roli sehrálo několik dalších neideologických okolností. Odstřelení soch mělo být politickým gestem a jakousi odplatou pro OSN, která na Afghánistán uvalila přísné ekonomické sankce. Spojené národy totiž poslaly peníze na obnovu ještě stojících soch, ale podle tálibánců odmítaly pomoct hladovějícím afghánským dětem.

Ničení nejrůznějších konkurenčních idolů není zdaleka jen výsadou radikálního islámu. Už biblické časy připomínají „žárlivého izraelského Boha“, který po svém lidu vyžadoval, aby bořil cizí oltáře. Linka podobných příběhů překračuje kontinenty i historická období. Římané v roce 70 n. l. vypálili po židovském povstání tzv. Druhý jeruzalémský chrám (podobně to před nimi o několik staletí dřív udělali Babyloňané s tím prvním). Rané křesťanství se nevybíravě vypořádávalo s antickými sochami, které přicházely o hlavy nebo končetiny, nemluvě o pohanských chrámech. Stejně tak evropská reformace odstranila z kostelů sochy nebo obrazy světců.

Modrý štít

Ve válečných dobách tyto tendence sílí a fungují jako symbol pokoření protivníka. Ničení památek navíc často provázejí i jejich krádeže. Když Napoleon vytáhl v roce 1798 do Egypta, pochodovali s jeho armádou i desítky vědců a umělců. Do té doby bezprecedentní počin přinesl do západních sbírek spousty uměleckých skvostů, jako třeba Rosettskou desku, která později umožnila rozluštění egyptských hieroglyfů.

Rosettská deska v Britském muzeu. Zdroj CC BY-SA 3.0 Hans Hillewaert, Wikimedia Commons
Rosettská deska v Britském muzeu. Zdroj CC BY-SA 3.0 Hans Hillewaert, Wikimedia Commons

Systematické rozkrádání uměleckých děl pak k dokonalosti přivedli za druhé světové války nacisté. Takzvaná Ahnenerbe (Výzkumná společnost německého dědictví předků) říšského vůdce SS Heinricha Himmlera měla primárně za cíl dokázat nadřazenost árijské rasy. Vedle toho ale její příslušníci „zajišťovali“ na dobytých územích umělecké předměty a odváželi je do Německa. Mnohdy na přímou objednávku nacistických pohlavárů. Německé „výzkumné společnosti“ je ale třeba přiznat, že její „práce“ zachránila mnoho uměleckých děl, která by pravděpodobně ve válečném šílenství definitivně zmizela.

I v průběhu druhého světového konfliktu se ale mnoho cenných památek „dočasně ztratilo v podzemí“, aby nebyly v dosahu říšských ideologů. Tehdy šlo především o umělecká díla považovaná nacisty za zvrhlá (Entartete Kunst). Třeba z ateliérů dadaistů, surrealistů nebo kubistů. Ochranu ale potřebovaly i evropské sbírky před spojeneckým bombardováním a postupem protihitlerovské koalice. Například když v roce 1943 sílily nálety na italskou Florencii, stěhovaly se z města tisíce uměleckých děl, soch a dalších vzácných předmětů. Slavného Michelangelova Davida tehdy chránila speciálně postavená cihlová zeď.

Uprostřed války, těsně před americkou invazí do Itálie v roce 1943, vznikla v rámci armády USA nová jednotka pojmenovaná MFAA (Služba pro památky, krásná umění a archivy). Jakýsi „protějšek“ Ahnenerbe měl zhruba čtyři stovky členů (často vystudovaných historiků a zaměstnanců muzeí), kteří do vojenských map zakreslovali umělecky cenná místa, aby se jim spojenecká ofenziva vyhnula. Někteří se v citlivých oblastech přímo účastnili bojů nebo pomáhali vracet Němci ukradená díla.

Bylo to ve válečných dobách poprvé, co nějaká armáda posílala do první linie kromě vojáků i odborníky, kteří se snažili chránit kulturní bohatství. Generál Dwight Eisenhower podle dobových záznamů dokonce opakovaně instruoval své velitele, aby bránili drancování a vykrádání uměleckých sbírek. „Před touto válkou žádná armáda nemyslela na ochranu památek země, ve které a se kterou byla ve válce, neexistoval žádný precedent, jejž by bylo možné následovat,“ napsal jeden z důstojníků MFAA.

OSN v roce 1954 přijala haagskou konvenci o ochraně kulturního bohatství v průběhu ozbrojených konfliktů. Deklarace, k níž se postupně připojila drtivá většina států světa, ale v praxi notně pokulhává za realitou provázející ozbrojené střety. Jen málo armád disponuje jednotkou památkářů a historiků, kteří by šli do bojů v prvním sledu. (Takové důstojníky má například Německo nebo Rakousko.)

Ochraně památek se Spojené národy snažily pomoci vytvořením speciální organizace, která navázala na práci MFAA za druhé světové války. V roce 1996 vznikla při UNESCO Mezinárodní komise Modrý štít (ICBS), která má obranu uměleckých sbírek přímo v popisu práce. Válka v Iráku z roku 2003 ale paradoxně ukázala, že nejvíc škod provázelo počátky okupace vedené Spojenými státy.

Od pádu Saddáma Husajna 9. dubna 2003 irácké kulturní dědictví nikdo systematicky nechránil. Necelý týden po obsazení Bagdádu byla vyrabována a vypálena irácká národní knihovna a archiv s historickými dokumenty z osmanské říše nevyčíslitelné hodnoty. Plameny sežehly také sbírku vzácných koránů v islámské knihovně. Přestože měli Američané Bagdád pod kontrolou, celých osm dní nikdo v metropoli nechránil irácké národní muzeum, z něhož zmizely tisíce uměleckých předmětů. Často skončily mezi překupníky a tajně se dostaly do soukromých sbírek na Západě.

Jen část uloupených artefaktů se později vrátila zpátky. Během konfliktů Modrý štít nejčastěji spoléhá na osobní kontakty mezi odborníky. Zaměstnanci muzeí a galerií jsou klíčové postavy, které dokážou schovat umělecké předměty a zachránit je před zuřící válkou. „Pokoušíme se oslovit lidi. Pokud nepracují pro vládu, může to fungovat. Jestliže jsou zaměstnanci ministerstva kultury, mohou váhat se spoluprací, protože odpovědět na takovou žádost pro ně může v případě odhalení znamenat, že je vyhodí anebo zastřelí,“ popsala omezené možnosti Corine Wegenerová.

Obchod bez sentimentu

Příkladem, kdy spolupráce Modrého štítu s místními památkáři relativně úspěšně zafungovala, byla Libye. Ochranu před rabováním a ničením památek se už v době před pádem Muammara Kaddáfího podařilo dohodnout mezi OSN a nově vznikající povstaleckou vládou. Opačný extrém představuje konflikt v Sýrii. Bezmála dva roky trvající občanská válka vede podle odborníků k tomu, že historické dědictví této kolébky a křižovatky kultur postupně mizí.

Na počátku povstání podle svědeckých výpovědí ještě syrská vláda dokázala své památky alespoň nějakým způsobem chránit, neustávající boje ale mnoho z nich ponechaly válce napospas. List The Financial Times koncem loňského roku citoval obchodníka se starožitnostmi, který situaci přirovnal k Iráku roku 2003. „Je to velmi podobné,“ uvedl. Rabování je podle něj stále „organizovanější“ v závislosti na tom, jak konflikt pokračuje. Syrské artefakty pašeráci vozí přes hranice do sousedního Turecka a Libanonu, odkud pak obvykle putují k zámožným sběratelům ve Spojených státech nebo západní Evropě.

Jeden z dalších lidí zapojených do nelegálního obchodu podle The Financial Times dostal nabídku koupit blíže nespecifikovaný předmět v hodnotě 300 000 dolarů (přes 5 700 000 korun). Už v srpnu loňského roku Modrý štít vydal prohlášení, ve kterém mluví o „děsivém ničení a rabování kulturního dědictví“ v Sýrii. Alarmující jsou podle organizace zprávy o „rozsáhlých krádežích historických předmětů z archeologických nalezišť i muzeí a jejich prodeji na mezinárodním trhu“.

Belův chrám v Palmýře. Zdroj CC BY-SA 3.0 Bernard Gagnon, Wikimedia Comomons
Belův chrám v Palmýře. Zdroj CC BY-SA 3.0 Bernard Gagnon, Wikimedia Comomons

Nekončící občanskou válku odborníci sledují s obavami nejen kvůli tisícům lidských životů, které si vybrala. Zatímco loupení uměleckých děl bylo v počátku nahodilé, postupně se stalo zdrojem obživy pro všechny zúčastněné. Na internetu se objevilo video s vojáky prezidenta Asada pózujícími u soch pravděpodobně ukradených ve starobylém městě Palmýra. Artefakty pašované do Turecka a Libanonu kontrolují povstalci ze Svobodné syrské armády a podle výpovědí Syřanů se prodej historických památek, jako jsou třeba mozaiky, stal vítaným zdrojem peněz pro obyčejné lidi.

Válka se nevyhýbá ani mezi turisty kdysi nejoblíbenějším místům. Celé měsíce už trvají krvavé střety o kontrolu nad strategickým městem Aleppo. Jeho historická část dokonce figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO. Místní citadelu, která je jedním z nejstarších kamenných hradů na světě, ale povstalci i armáda považují za symbol nadvlády nad městem a svádějí o ni tuhé boje.

Modrý štít vyjmenovává i další místa, která podle informací organizace slouží jako základny pro „vojenskou činnost“. Zmiňuje antické město Apamea, křižáckou pevnost Crac des Chevaliers nebo zmíněnou Palmýru. „Činí to z nich terče pro vojenský útok a vystavuje je to vážnému nebezpečí. Neomluvitelné využívání historických památek se může stát základem pro spáchání válečných zločinů,“ varuje Modrý štít. Dokud válka neutichne, zůstane jen u varování. Jak přiznala šéfka UNESCO Irina Bokovová, státy sice mají povinnost chránit kulturní dědictví, mezinárodní právo ale nikdy nebude tak rychlé jako protitanková střela.

Nejčtenější