O myších a lidech… a Toxoplasmě

Radomír Dohnal  |  Příroda
Toxoplasma gondii

Parazitická Toxoplasma gondii platí za tichého zabijáka. Narušuje imunitní systém a u těhotných žen zvyšuje riziko potratu. Jenže poznatek, že může zničit svého zvířecího hostitele i poté, co z jeho těla už zmizela, je naprostou novinkou.

Toxoplasmou je dnes promořena třetina lidské populace, a řada z nakažených hostí v mozku dormantní cysty tohoto nenápadného prvoka. Lidský mozek ale není vysněným cílem putujícího parazita, spíše nečekanou zastávkou. O způsobech, jakým se pokouší navrátit zpět „do oběhu“ a dokončit svůj životní cyklus, ví své i čeští vědci, například Jaroslav Flégr (UK). „Toxoplasma způsobuje u lidí zpomalení reakcí a ztrátu instinktu strachu, snižuje tedy u svého hostitele šanci na přežití. Svým působením v nervovém systému v podstatě startuje sebedestruktivní sklony svého nositele. Latentní toxoplazmóza tak může bez našeho zvláštního povšimnutí zabít stejné množství lidí jako malárie.“

Na Flégrův výzkum, který až dnes začíná být doceňovaný, navazuje studie, nad níž Wendy Ingramová z univerzity v kalifornském Berkley strávila pět let. V zásadě potvrzuje závěry českého parazitologa, přesto je v mnoha ohledech průlomová. Povšimla si, že infikované myši ztrácejí strach ze svých úhlavních predátorů, koček. Pro cestujícího parazita je to ideální usnadnění přesunu z myšího těla do zažívacího traktu kočkovité šelmy, jediného místa, kde se může rozmnožit a pokračovat dál. Jenže jak se ukazuje, i ti nesežraní hlodavci, kteří prožijí toxoplasmatickou nákazu a jsou vyléčeni, trpí nadále trvalými následky.

Myši infikované Toxoplasmou ztrácejí strach ze svých úhlavních predátorů, koček.
Myši infikované Toxoplasmou ztrácejí strach ze svých úhlavních predátorů, koček

Parazit, který si hraje s mozkem

Společně s kolegyní Ellen Robeyovou, molekulární bioložkou, infikovaly několik myší geneticky pozměněnou Toxoplasmou, která nevytváří dormantní cysty. Myši tedy zažily obvyklý průběh nákazy, ale po několika týdnech ze svého těla parazita odstranily. Jenže následky v podobě sebedestruktivního chování přetrvávaly další čtyři měsíce.

„I když parazit zmizí, a již dále není přítomen ve zvířecím mozku, pořád se projevují dlouhodobé následky jeho pobytu,“ říká Ingramová. „Bezstarostnost myší v přítomnosti koček, která pro ně pochopitelně může mít fatální důsledky, jednoduše přetrvává.“ Ingramová spekulovala, že by parazit například nenávratně narušil pachová centra myšího mozku, a znemožnil tak svému ex-hostiteli cítit kočičí moč a výkaly, které by jej jinak o přítomnosti predátora spolehlivě informovaly. Jinou variantou je, že by Toxoplasma zasáhla do nervového systému, a narušila mechanismy paměti a učení, a „vymazala“ záznam o nebezpečnosti koček.

„To docela vyvrací naše představy o působení parazitů na nervový systém,“ shrnuje Ingramová. „A dává nám to důvod přehodnotit dosavadní modely fyzického působení parazitů na CNS, nebo konkrétní oblasti mozku. Parazitický prvok odvádí fascinující práci, když manipuluje se savčím mozkem, aby mohl úspěšně zrealizovat svůj vlastní životní cyklus. Je ale trochu znepokojivé zjistit, že Toxoplasma gondii ví o našem mozku víc, než my sami.“

Použité zdroje:

Nejčtenější