Nesmrtelnost je pouze podivný přežitek

Karel Javůrek  |  Věda

Věčné žití a žádná smrt. Většina z nás jistě někdy zatoužila po nesmrtelnosti a moderní lékařská věda nám také neustále prodlužuje život. Lze nesmrtelnosti dosáhnout a chceme vůbec žít nekonečně?

Vědci postupně nacházejí jednotlivé klíče k fungování procesů v lidském těle. Například během posledních deseti let se podařilo o mozku zjistit více než za celé předchozí století. Půjde-li to tímto tempem, co vše budeme znát v roce 2021? Rychlost objevování nebude vůbec srovnatelná s minulým desetiletím, natož stoletím.

Mnoho lidí tak doufá v jednu bájnou věc – nesmrtelnost. Věk se skutečně neustále prodlužuje, ale otázkou je, zda se jednoho dne dostaneme k takovému technologickému milníku, kdy budeme moci žít věčně.

Čas je relativní

Takřka vše má imaginární začátek a konec. Ať už se jedná o samotný vesmír, který se podle naší zatím nejlepší teorie zrodil před více než třinácti miliardami let, nebo hvězdy, planety a další objekty. Tyto objekty sice nepovažujeme za živé, ale vzhledem k jejich složení, které je v základu stejné jako to naše, lze tento pohled použít. Konec vesmíru sice není znám, ale podle teorií se bude i nadále rozpínat „nekonečně“ dlouhou dobu, až bude vše chladné a vzdálené.

Slunci je už 4,6 miliard let a výpočty odhadují ještě dalších 5 až 7 miliard let fungování v takovém měřítku, v jakém ho známe dnes. Konec ale také nastane, po vyčerpání zásob hélia a přeměny na bílého trpaslíka, který postupně vychladne.

Na Zemi žijí některé organismy jen několik hodin, některé dny, měsíce, roky. Například nejstarší strom už existuje více než 10 500 let. Pro každý organismus je tedy „život“ a jeho délka zcela odlišný. Proč ale u většiny pokročilejších organismů vůbec dochází ke stárnutí a smrti?

Smrt pro rychlejší vývoj

Zaměříme se teď především na lidskou rasu. Průměrný věk člověka v době 200 000 let před naším letopočtem byl patnáct let, přičemž na celé planetě bylo pouze deset tisíc lidí. S tím souvisí i rozmnožování a omezený čas na vývoj mozku, učení a podobně.

V době 20 000 let před naším letopočtem už průměrná délka života vzrostla na dvacet let a celkový počet obyvatel na Zemi stoupl na tři miliony. Zastavíme se ještě v nedávném 18. století, kdy byl průměrný věk úmrtí 35 let a počet lidí, kteří kdy žili na této planetě, překročil jednu miliardu. Dnešní situaci asi znáte: na Zemi je sedm miliard lidí a průměrná délka života je už kolem 67 let.

Pro srovnání si tyto údaje prohlédněte ještě v grafech.

Pomiňme fyziologické příčiny a představme si hlavní evoluční příčinu smrti, protože je klíčovou součástí veškerého pokročilého vývoje. Jednoduchý příklad, který vás uvede do problému, je rozdíl v přijímání informací u mladého a staršího člověka, tedy přesně řečeno jeho mozku.

Zatímco mladý mozek, který ještě má obrovský prostor k učení a objevování, zkouší nové věci a jejich řešení novým způsobem, starší už ve většině případů postupně rezignuje. Nepřijímá nové cesty, má obrovské množství vzpomínek, zážitků, předsudků, názorů. Zkrátka je naplněn a jen těžko u něho dojde ke změnám.

Jenže změny jsou důležitým článkem vývoje. Staré tradice i znalosti je nutné bourat, prověřovat a vylepšovat.

Nesmrtelné buňky HeLa přežily i Henriettu Lacksovou. Zdroj: Wikipedia
Nesmrtelné buňky HeLa přežily i Henriettu Lacksovou. Zdroj: Wikipedia

Celý tento problém lze ukázat na jednom z nejchytřejších lidí – Albertu Einsteinovi. Ve svých mladých letech objevil zcela nový pohled na vesmír, byl několik let zesměšňovaný staršími fyziky a odborníky, až nakonec staré mýty padly (stejně jako mnoho dalších předtím) a byla tu zcela nová éra vnímání fungování světa. Einstein ale postupem času stále více odmítal nové teorie včetně kvantové fyziky. Celý život už zůstal tam, kde byl v mladém věku.

Abychom se tedy dostali dále, musí probíhat smrt i zrození stále dokola. Nebýt tohoto procesu, organismus by měl mnohem horší pravděpodobnost přežití, o které jde nejvíce.

Omezená paměť i výkon

Průměrná délka života se bude jistě prodlužovat, v budoucnu budeme moci měnit celé orgány, které si necháme vypěstovat třeba z kmenových buněk. Jak už jste se přesvědčili, lidské tělo je zkrátka biologický stroj pro přeměnu potřebných látek a využití energie; není zase tak složité. Problém je ale v mozku, který je výrazně složitější, a stárne stejně rychle.

Řekněme, že bychom dokázali udržet lidské tělo funkční například dvě stovky let. Mozek ve sto letech je už ale extrémně nepoužitelný – viz špatná paměť, nízká logika, ztráta většiny inteligence a rychlosti (výkonu). Vše se týká poškozování neuronové sítě lidského mozku. Svým způsobem se to jistě dá říci i o mnohem mladším věku.

Pokud bychom i přes to dokázali udržet mozek funkční, jeho kapacita a paměť je omezená. Stejně tak veškerá „logika“ se v podobě neuronů a jejich spojování do neuronové sítě tvořila především v mládí. Ve vyšším věku je již na hranici svých možností, bez šance na nové přeprogramování.

Mnoho lidí dokáže i ve stáří žít velmi aktivně, většinou se však jedná o pouhé přijímání prožitků, které se navíc neustále a dokola opakují. Jaká by tedy byla podmínka pro opravdu dlouhý věk? Určitě se musí týkat samotného mozku. Není možné si pamatovat vše, přitom ona bájná nesmrtelnost, kterou si většina z nás představuje, je v právě v tom, že budeme žít stále s minulými i novými zážitky a znalostmi. To ale bohužel nejde. Zatím.

Jedna nebo nula, o to tu běží

Pokud připustíme možnost, že by bylo možné konfiguraci propojených neuronů, které teoreticky tvoří naše já, veškerou paměť i znalosti přenést do počítače, jistě se objevuje lákavá naděje. Představme si celou konfiguraci mozku ve stroji, například coby od narození vyvíjený program v určitém věku.

V takovém případě bychom mohli rozšířit nejen paměť, ale i výkon. Ale čím komplexnější je tento program, tím by zároveň docházelo k postupnému zpomalování. Pokud bychom tedy stejnou měrou nezvyšovali veškeré související parametry – paměť, výkon a rychlost přenosu informací.

Opět ale nastává problém s již naprogramovanou osobností, jež v pokročilém věku již mnohem hůře přijme nové informace, které by bořily ty stávající. Opět se dostaneme do rozdílu mezi mladým mozkem a starým mozkem.

Fáze bytí ve stroji je však ještě problémovější, než samotná nesmrtelnost. Výkon i paměť něco stojí, a pokud nebudeme uvažovat o utopii, ekonomika bude stále hlavním motorem civilizace. Budeme muset pracovat a vydělat si na svoje žití se stále zvyšujícím se nárokem na inteligenci.

Jak je vidět, příliš se to neliší od dnešní doby, ale pokud budeme žít v nějakém imaginárním elektronickém stroji, jak se budeme lišit od umělé inteligence? A bude skutečně ještě umělá, nebo se umělými staneme my sami? Na to si budeme muset ještě chvíli počkat. Alespoň do té doby, než budeme nemilosrdně smazáni pro uvolnění místa mladším a lépe vyvinutým programům.

Nejčtenější