Naučme se ovládat počítače

Josef Myslín  |  Technika

Zařiďme, aby nám počítač opravdu sloužil. Abychom jeho použitím námahu, stres a čas ušetřili – ne aby počítač byl zdrojem těchto nepříjemností.

Titulek by dále mohl pokračovat: …a nenechme se jím sami ovládat. Možná vás to zarazí, vždyť počítačová gramotnost, schopnost pracovat s osobním počítačem, je již součástí osnov základních škol a předpokládá se i u spousty ryze nepočítačových profesí.

O reálné počítačové gramotnosti v české populaci lze úspěšně polemizovat a rovněž kvalita výuky na základních i středních školách není nijak závratná. Nicméně tento článek je o něčem trochu jiném. Ovládáním počítačů nemyslím schopnost sednout si ke klávesnici a napsat dopis v textovém editoru či opravit rodinnou fotografii v grafickém programu. Mám na mysli komplexní zvažování toho, jak vůbec informační a komunikační technologie nasadit, aby lidem sloužily, aby skutečně přinášely pokrok, aby skutečně lidem usnadnily práci.

Tisíce let staré informační systémy

Uvědomme si, že lidská civilizace není ničím novým. Nejstarší plnohodnotná lidská sídla se datují do doby před přibližně 15 tisíci lety – jsou to města jako například Jericho. A jestliže vám stojí velké město, pak logicky musíte pracovat s jistým okruhem informací – o obyvatelstvu, o domech a pozemcích, o zemědělské úrodě, o dopravě, o daních a o mnoha dalších věcech, které dnes běžně známe z úředních agend.

V podstatě lze říci, že většina z toho, co dnes úřady řeší, minimálně v principu není výmyslem dnešních dnů. V počátcích bylo vedení těchto agend fyzicky náročné, používaly se prostředky jako hliněné destičky, papyrus, veškeré dokumenty bylo nutno napsat ručně. Ale přesto to bylo v lidských silách vše zvládnout a starobylá sídla prosperovala. I tato sídla měla své informační systémy. Informační systém je totiž struktura, nikoli počítačový program, jak si mnozí lidé dnes myslí.

Kdy nám začnou počítače sloužit

S postupem doby a s technologickým rozvojem bylo jasné, že se nové myšlenky uplatní také v informačních systémech. Byl vynalezen papír, bylo vynalezeno úspornější písmo a úspornější číselný zápis, v pozdějších dobách pak došlo k vynálezu knihtisku. To vše mělo na informační systémy obrovský dopad. Ale důležité je, že tyto inovace lidé vnímali správně: jako pouhé nástroje, které slouží svému účelu.

Ve dvacátém století se objevily počítače a s nimi lidé, kteří odhalili jejich nepřeberné možnosti. Zejména na konci století pak došlo k masivnímu rozvoji výpočetní techniky. Mít počítač, mít v něm internet, komunikovat „digitálně“, to se stalo morálním imperativem doby. Doby počítačové.

Ale došlo k něčemu, co historie v takové míře nepamatuje. Lidé začali počítač považovat ne za nástroj, ale za řešení v podstatě všeho. Dáme to do počítače a on to za nás vyřeší. Zavedeme v úřadu počítače a vše poběží jako po másle. A hle – ono to tak není. A co více, normální smrtelníci často na počítače nadávají a s nostalgií vzpomínají na dobu předpočítačovou.

Jsou snad tedy počítače špatné? Měli bychom je hromadně ze svých životů vypudit? Nikoli. Vše výše popsané vyplývá z toho, že počítače neumíme ovládat. Naučme se to a budou nám sloužit…

Bez cílů a analýzy se nepohneme

Spousta lidí si myslí, že počítače jsou velmi chytré mašinky. Chyba lávky. Počítač je ve skutečnosti jen naprosto hloupá hromada železa a jiných materiálů. Jediné, co dokáže, je pekelně rychle vykonávat program, který do něj člověk v příslušném jazyce vloží. Tedy jen a pouze na tomto člověku, zvaném programátor, závisí, co a jak bude počítač dělat.

Trošku jsem to zjednodušil, na vývoji dnešních programů se podílí velké množství lidí rozličných profesí, ale princip zůstává shodný. Je tedy jasné, že jen programátoři znalí, schopní a kvalifikovaní jsou schopni vytvořit funkční programy. Tohle je fakt, který netřeba připomínat, tohle všichni pochopí. Stejně jako všichni pochopí, že chcete-li jezdit, musí konstruktér vytvořit kvalitní, spolehlivé a dobře ovladatelné auto.

Ale také každý dobře ví, že k provozu automobilu je potřeba také široká síť infrastruktury – silnice, servisy, čerpací stanice. A také je každému jasné, že pro různé účely volíme různá vozidla. S počítači a obecně informačními technologiemi je to velmi podobné. Musíme informační infrastrukturu nejen umět využívat, ale především ji musíme správně navrhnout, musíme zvolit správné nástroje adekvátní situaci, musíme kvalitně a zodpovědně vyškolit uživatele.

Abychom tohle mohli zvládnout, potřebujeme udělat dvě činnosti, které jsou často opomíjeny – musíme stanovit cíle, kterých chceme dosáhnout, a musíme provést důkladnou analýzu vlastností, potřeb, prostředků a dalších atributů toho, kdo bude uživatelem daného počítačového systému.

Počítače pro lidi, ne obráceně

Proč jsem na začátku hovořil o tisíce let vzdálené historii? Abych ukázal, že to důležité, na co bychom se měli ve skutečnosti zaměřovat, nejsou počítače, ale procesy. Proces můžeme vnímat jako posloupnost kroků, které vedou od výchozího stavu do stavu cílového. Takže si můžeme představit například proces objednávky, proces nějakého úředního vyřizování či třeba proces výroby automobilu. To, že se koná právě tento proces a že tento proces je takový, jaký je, má zcela určitě své opodstatnění. Ať už v logice či třeba v zákoně.

Jestliže má počítač dobře sloužit, pak musí tento proces respektovat. Nikdy nesmí dojít k tomu, že my budeme otroky počítačů a počítačových systémů a že budeme své procesy přizpůsobovat tomu, aby to vyhovovalo počítačovému systému. Jistě, procesy lze změnit, ale proto, že sám člověk uzná za vhodné tak učinit, nejspíše po důkladné procesní analýze, ne proto, že ho k tomu nutí špatně navržený počítačový systém.

Jenže právě tohle je až příliš častým projevem zavádění informačních systémů v podstatě ve všech oblastech lidského konání. Všem je jistě známá aféra „kvalitního“ systému na Úřadech práce. Tato aféra je učebnicovou ukázkou ignorace reálných procesů a tvorby informačního systému bez reálné znalosti cílů a procesů zákazníka.

Není pravdou, že systém nefungoval. Problém byl v tom, že dělal něco jiného než to, co úředníci a úřednice reálně potřebovali. Potřebná data a informace jim systém prostě nebyl schopen dát, případně jen při využití komplikovaných a krkolomných postupů. Místo toho, aby se práce zrychlila, zefektivnila, zpříjemnila, museli úředníci trávit víkendy a večery v práci.

Myslíte si, že tito lidé mohou získat cokoliv jiného než averzi k informačním systémům a počítačům obecně? Osobně bych se ani nedivil, kdyby použili řešení devatenáctého století a ty „prokleté stroje“ zničili. Ne proto, že jim práci berou, ale proto, že jim práci přidávají. A přitom opravdu dobrý systém by jim skutečně pomohl. Ale bude velmi obtížné získat důvěru pro někoho, kdo bude chtít ten dobrý systém vytvořit.

Někdy stačí papír a tužka

A to je jen jeden mediálně křiklavý případ. Zkuste se ptát lékařů v nemocnicích. Když se řeč obrátí na informační systém, často neuslyšíte nic jiného než klení a vulgarismy. Lékaři místo toho, aby léčili, sedí u počítačů a datlují zprávy a jiné byrokratické vymoženosti. Informační systém je obtěžuje, protože jen málokdy v něm najdou něco, co by dříve nebylo. Třeba objednávání vyšetření, komunikace mezi odděleními, videokonzilia, ale třeba něco tak prostého jako je sdílení dat s jinými zdravotnickými zařízeními. Tam je naopak často bariéra větší než dříve, poněvadž každá nemocnice má jiný systém s jinými formáty dat. A takto mohu pokračovat snad do nekonečna.

Není ale třeba vyjmenovat každý případ toho, kdy byl vytvářen informační systém bez znalosti toho, co zákazník reálně potřebuje, jak reálně funguje jeho organizace. Nebo kdy byl systém nasazen bez toho, aby se s ním uživatelé reálně a systematicky seznámili. Počítače tak jsou novodobým ohněm – dobrým sluhou, ale zlým pánem.

Můj otec dokázal vzít do ruky různá nářadí a výsledkem byly krásné skříně či jiné kutilské počiny. Když jsem stejné nástroje vzal do ruky já, skončilo to zraněním. Nástroje totiž slouží dobře jen tomu, kdo s nimi umí pracovat, kdo poznal jejich limity, kdo dokáže rozlišit jejich výhody a nevýhody. Dnes se setkáváme s tím, že mladí lidé zapínají počítač, mají-li provést jednoduché násobení. Přitom by jim stačila prostá kalkulačka či dokonce papír a tužka. A výsledek by získali rychleji a pohodlněji. Ale je doba počítačová.

Zkusme myslet jinak

Zkusme se nejprve zamýšlet nad tím, co vlastně potřebujeme. Poté se zamýšlejme nad vhodným nástrojem. A jestliže dojdeme k názoru, že vhodným nástrojem bude počítač, pak si vše zařiďme tak, aby počítač opravdu sloužil, abychom jeho použitím námahu, stres a čas ušetřili a ne aby počítač byl zdrojem těchto nepříjemností.

Počítač má sloužit nám, ne my jemu. Naučme se počítače ovládat, aby byly našimi pomocníky. Naučit děti a mladé pracovat s operačním systémem, kancelářským balíkem či webovým prohlížečem již tak nějak, byť s rezervami, zvládáme. Ale začněme učit ovládání počítače… a tam jde o něco více než o klikání myší.

Nejčtenější