Napoleonský komplex pod drobnohledem

Jana Krejčí  |  Historie
Zdroj: Profimedia.cz

Oč jsou ve srovnání s průměrnou populací menší, o to bývají agresivnější. Mluví hlasitě, mívají výraznou gestikulaci, jsou soupeřiví, vznětliví, malicherní, často urážliví a snaží se prosadit, kde to jenom jde. Takoví jsou jedinci trpící komplexem malých mužů.

Přestože se napoleonský komplex nazývá po slavném francouzském císaři a vojevůdci Napoleonovi Bonapartem, je dávno prokázáno, že Napoleon ve skutečnosti nejenže nebyl menší než průměrný Francouz žijící v jeho době, ale že dosahoval dokonce vyšší výšky, než byl tehdejší průměr. Napoleon měřil přibližně 168 centimetrů (podle některých údajů dokonce 170 centimetrů) a jakkoli by v dnešní době mohl trpět komplexem malých mužů, ve své době byl spíše vysoký, protože muži dosahovali v průměru 162–165 centimetrů. Takže jestliže Napoleon Bonaparte něčím trpět rozhodně nemohl, pak právě napoleonským komplexem.

Zajímavé je, že tento omyl se nadále rozšiřuje. Běžně se s ním můžeme setkat dokonce i v nejrůznějších televizních a filmových zpracováních Napoleonova života, kde bývá zcela mylně představován jako malý muž, který si musí nějak kompenzovat komplex ze své výšky, a kompenzuje si ho právě tím, že se snaží dosáhnout co největší moci a co největšího vlivu.

Podle historiků byl Napoleonův domnělý malý vzrůst odvozován jednak ze špatné délky míry francouzského coulu, který byl o sedm procent delší než nynější anglický coul, a jednak ze špatného překladu výrazu le petit caporal. Do angličtiny se tento výraz nepřesně překládal jako „malý kaprál“, ačkoli Francouzi v tomto kontextu slovo „petit“ (malý) používají pro vyjádření postavení a nikoli výšky.

O tom, že Napoleon Bonaparte netrpěl komplexem ze své výšky, svědčí podle odborníků i to, že se bez problémů obklopoval strážci, kteří dosahovali nadprůměrné výšky, takže ve srovnání s nimi (ale pouze s nimi) mohl na první pohled menší vypadat. Lidé se skutečným napoleonským komplexem se mezi vysokými jedinci obvykle příliš dobře necítí, a když můžou, takovému srovnání se vyhýbají.

Napoleonský komplex se po slavném francouzském císaři jmenuje neprávem. Zdroj: Profimedia.cz
Napoleonský komplex se po slavném francouzském císaři jmenuje neprávem. Zdroj: Profimedia.cz

Malí versus vysocí

Dalším mýtem je hojně rozšířená představa, že všichni muži malí vzrůstem trpí napoleonským komplexem. Ve skutečnosti se to s napoleonským komplexem má stejně jako s každým jiným komplexem. Někteří malí muži jím jistě trpět můžou, a také trpí, ale není to pravidlo. Jinými slovy – ne každý malý muž, který hlasitě mluví, má výraznou gestikulaci, někdy bývá slovně (i jinak) agresivní a má politické ambice, zároveň trpí napoleonským komplexem. Jeho chování může mít jiné příčiny, může pramenit z jeho osobnosti, ale nemusí mít nic společného s výškou.

Napoleonský komplex se projevuje u těch mužů, kteří se nedokázali se svojí výškou vyrovnat, ovšem existuje spousta malých mužů, kteří to zvládli a pro něž není výška podstatná. Vysocí muži mohou být stejně agresivní a mohou mít stejně tak mocenské ambice. Podle vědeckých závěrů odborníků z University of Central Lancashire ztrácejí vyšší muži trpělivost dokonce častěji než ti nižší a také se snadněji rozzlobí. Tyto výsledky vzešly ze studia syndromu malého muže neboli napoleonského komplexu, kdy se teoreticky předpokládá, že menší muži jsou agresivnější, aby mohli dominovat vzrůstově vyšším jedincům.

„Výsledky se shodují s názorem, že syndrom malého muže je mýtus,“ tvrdí doktor Mike Eslea. „Když lidé vidí malého agresivního muže, mají tendenci si myslet, že je nazlobený kvůli svému vzrůstu, ale všimnou si ho jen proto, že agresivní chování přitahuje pozornost. Pak mají tendenci dělat rychlé závěry, které jsou často mylné. Agresivní malý muž ve skutečnosti nemusí trpět žádným komplexem ze své výšky. Jestli něčím malí muži trpí, pak tím, že je jim podsouván napoleonský komplex.“

Komplex méněcennosti

Malý muž = muž s napoleonským komplexem je tedy mýtus. Jak jsme však zmínili, neznamená to zároveň, že komplex malých mužů neexistuje. Někteří muži se s ním potýkají celý život. Byli kvůli své výšce odstrkováni jako děti, spolužáci se jim posmívali, dívky o ně nejevily zájem a oni si své větší či menší trauma s sebou vzali i do dospělosti.

Co přesně tedy napoleonský komplex je? Je to lidové označení pro specifický psychický komplex vycházející v užším významu z malé výšky a v širším z jakékoli fyzické indispozice. Není to odborný termín, v odborné literatuře se používá pouze jako hovorový. Mnohem častěji bývá připisován mužům, ale i ženy mohou mít a mívají komplexy ze svého malého vzrůstu – především pak v současné době, kdy ideálem krásy je vysoká žena s dlouhýma nohama.

Napoleonský komplex bývá často spojován se jménem psychologa Alfreda Adlera, který byl žákem Sigmunda Freuda. Adler jej ale pouze popsal, vysvětlil jeho podstatu, ale s konkrétním označením „napoleonský komplex“ nemá nic společného. Klíčovým konceptem v Adlerově teorii byl vnitřní komplex – komplex méněcennosti.

Tento koncept mohl být částečně inspirován Adlerovými vlastními zážitky během jeho prostonaného dětství zahrnujícího záchvaty křivice, které mu zabraňovaly v chození až do jeho čtyř let. Adler považoval pocit méněcennosti za důsledek vrozené nebo získané tělesné vady, případně orgánové nedostačivosti. Vycházel z Nietzscheho učení o vrozené vůli k moci. Vrozená vůle k moci bývá podle Adlera často v konfliktu s vrozenými pocity méněcennosti. Pocity méněcennosti mohou být navenek přiznané, nebo s větším či menším úspěchem skrývané. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti rezignovat, nebo je může aktivně kompenzovat.

Významný psycholog Alfred Adler uvedl podstatu napoleonského komplexu na pravou míru. Zdroj: Profimedia.cz
Významný psycholog Alfred Adler uvedl podstatu napoleonského komplexu na pravou míru. Zdroj: Profimedia.cz

Malí muži a vysoké ženy

Jestliže lidé nižšího vzrůstu svůj komplex nezvládnou, chovají se zhusta tak, jak se o nich říká. Bývají značně ctižádostiví a chtějí dosahovat velkých životních úspěchů. Jedinci s napoleonským komplexem mohou být skutečně nadměrně útoční, nepřátelští, hádaví, vztahovační a urážliví, pokud si někdo udělá legraci z jejich výšky. Takovým mužem byl například Curley ve slavné knize Johna Steinbecka O myších a lidech. Komplex z malé výšky si vybíjel vyvoláváním rvaček s vysokými a urostlými muži a také tak, že svým zaměstnancům dával najevo nadřazenost, pohrdání až nenávist.

Běžné jsou i případy politiků, u nichž se objevuje časté agresivní a hádavé chování a pocit nadřazenosti. Kupříkladu o bývalém francouzském prezidentovi Nicolasi Sarkozym se mluvilo jako o muži s napoleonským komplexem a tradovalo se, že si dává vysoké vložky do bot, aby působil vyšší. On se jednou ohradil, že kdyby trpěl nějakým komplexem, nevzal by si za ženu vysokou Carlu Bruni, herečku, zpěvačku a bývalou modelku. Ovšem i toto chování bývá považováno za důkaz napoleonského komplexu.

Malí muži prý mají zálibu ve vysokých ženách, aby svůj komplex jednak kompenzovali, a jednak aby dali najevo okolí, že oni přece žádný komplex ze své výšky nemají. I tentokrát je třeba podotknout, že existuje spousta malých mužů s vysokými ženami, kteří výškový rozdíl zkrátka a dobře neřeší.

Nicolas Sarkozy se svou manželkou Carlou Bruni. Zdroj: Profimedia.cz
Nicolas Sarkozy se svou manželkou Carlou Bruni. Zdroj: Profimedia.cz

Jak se člověk vidí

Naše komplexy mívají často hluboké příčiny a jsou úzce spjaty s naším sebehodnocením. Psycholog Jan Vymětal v knize Úzkost a strach u dětí uvádí: „Součástí osobnosti je vlastní sebepojetí, tedy to, jak člověk sám sebe vidí a hodnotí. Naše základní životní spokojenost či nespokojenost se sebou samým je přitom dána rozdílem mezi naším sebehodnocením a ideální představou o tom, jací bychom chtěli být. Čím je tento rozdíl menší, tím jsme spokojenější a vyrovnanější, čím je tento rozdíl větší, tím jsme nespokojenější a nevyrovnanější.“

Ačkoli všichni máme o sobě nějakou představu a nějak se hodnotíme a oceňujeme, zdaleka ne všichni se vidíme reálně. Sebehodnocení není nic snadného. Staré tamilské přísloví říká: „Žížala, jak se na sebe dívala, konstatovala, měřím tři míle – bezmála.“ Naše sebehodnocení však nemůže být podle francouzského psychoanalytika J. D. Nasia nikdy zcela objektivní, protože ho ovlivňuje příliš mnoho faktorů, které rovněž nemusejí být objektivní, případně jdou proti sobě a dále se mění – alespoň některé z těchto faktorů – v čase.

„Člověk má o sobě nějakou představu a podle té se hodnotí,“ tvrdí J. D. Nasio. „Tato představa však není konstantní, protože život nás vrhá do nových a nových situací, které naši představu o sobě mohou měnit. Naše sebehodnocení je závislé na tom, jak konkrétní situace zvládáme, jak v nich dokážeme obstát, a především, jak nás v určitých situacích hodnotí a oceňují ostatní.“ Vliv jiných lidí na naše sebehodnocení je mnohem větší, než si mnozí z nás jsou ochotni připustit. Ačkoli často a rádi říkáme, že názor ostatních pro nás není podstatný či že nás dokonce vůbec nezajímá, bylo mnoha výzkumy potvrzeno, že lidé z našeho okolí se na našem sebehodnocení podílejí velkou měrou.

Mezi ty, kteří na nás mají největší vliv, patří v dětství jednoznačně rodiče. K rodičům se postupně přidávají další lidé, kteří naše sebehodnocení ovlivňují. Jsou to sourozenci, příbuzní, učitelé ve škole, kamarádi, vrstevníci, v dospělém věku pak kolegové v práci. Podle amerického psychologa Carla Rogerse, představitele takzvané humanistické psychologie, má každý z nás dvě základní potřeby.

Tou první je potřeba rozvíjet svůj potenciál (potřeba seberealizace) a tou druhou potřeba pozitivní zpětné vazby neboli pozitivního přijetí ze strany druhých. Obě tyto potřeby se navzájem ovlivňují. Pokud nás druzí pozitivně nepřijímají, nedokážeme se plně rozvíjet a pozitivně oceňovat své schopnosti. Když vám vaše okolí bude vnucovat představu, že trpíte komplexem malého muže, pak existuje pravděpodobnost, že se u vás tento komplex do jisté míry skutečně projeví.

Vyzrajte na komplexy

Sebehodnocení jde vždycky ruku v ruce s komplexy. Podle Carla G. Junga je možné s komplexy zacházet v zásadě čtyřmi způsoby. Prvním je takzvané vytěsnění komplexu a s ním spojených negativních pocitů mimo vědomí. Jedince ale stojí toto vytěsnění spoustu energie, takže s vytěsněním bývá spojována velká únava či dokonce úplné vyčerpání a deprese. Vytěsňované obsahy se navíc mohou drát do vědomí ve formě různých nutkavých myšlenek a představ, nepřiměřených strachů či úzkosti i například formou závislostí. Vytěsněný komplex se může projevovat i jako kritický vnitřní hlas, který všechno shodí, zpochybní a nic mu není dost dobré.

Dalším způsobem, kterým zacházíme s komplexy, je projekce. Svoje vlastní chyby a komplexy připisujeme ostatním, což nám pomáhá vyrovnat se s těmi svými v souladu s heslem „když oni, tak já taky“.

Třetím způsobem, kterým se vyrovnáváme s komplexem, je identifikace. Jde o nevědomý pochod, při němž se jedinec ztotožní s jiným jedincem, skupinou nebo organizací, které mu imponují a kde na své komplexy může zapomenout.

Pouze čtvrtý způsob zacházení s komplexem je podle Junga zdravý a je součástí procesu individuace neboli vývoje jedince v jedinečnou osobnost. Nazývá se konfrontace a je prvním krokem k integrování osobnosti, jež byla dosud vnitřně rozpolcená. Během konfrontace se laicky a jednoduše řečeno s komplexem střetnete, pochopíte jej a vyrovnáte se s ním, případně jej sami „přeměníte“ v něco pozitivního.

Carl Gustav Jung. Zdroj: Profimedia.cz
Carl Gustav Jung. Zdroj: Profimedia.cz

Ideální „já“

Rakouský dramatik Johann Nepomuk Nestroy žijící v devatenáctém století prohlašoval: „Myslím si o každém to nejhorší, i o sobě, a zmýlil jsem se jen málokdy.“ Psychologové tvrdí, že ideální pro naši psychickou pohodu je takové sebeocenění a sebehodnocení, které se nejvíce blíží reálnému já a není ani příliš snížené, ani příliš zvýšené. Snížené sebeocenění má za následek množství psychických problémů, komplexy méněcennosti včetně napoleonského komplexu a neschopnost seberealizace.

Milan Nakonečný ve své knize „Psychologie osobnosti“ o sníženém sebeoceňování říká: „Člověk si připisuje nižší možnosti, než ve skutečnosti má, nedoceňuje například své schopnosti, svou sociální a jinou hodnotu, význam svých činů atd. Důsledkem toho je omezení aktivity a nízké aspirace.“

Ke zvýšenému sebeoceňování pak uvádí: „Člověk si připisuje větší možnosti, než ve skutečnosti má, přeceňuje své schopnosti, svou hodnotu a význam svých činů, je nedostatečně sebekritický a ujímá se i úkolů, na něž nestačí. Menší sebepřeceňování může mít i pozitivní význam, protože vede k odvaze, která se může vyplatit. Ale příliš velké přeceňování sebe sama může vést naopak k selhání a k následnému sebeobviňování. Sociometricky je prokázáno, že osoby se zvýšeným sebeoceněním nejsou ve skupině tak oblíbené jako osoby s nižším sebeoceněním. Lidé, kteří se oceňují příliš vysoko, nejsou populární, jsou pokládáni za domýšlivé, mívají sociální konflikty, protože mají nerealistická očekávání od druhých; vykazují také malou odolnost v situacích ohrožení.“

Napoleonský komplex (stejně jako jiné komplexy) může motivovat i k jiným než násilným sklonům v chování. Někdy se může stát hnacím motorem, díky kterému se budete zdokonalovat, zlepšovat ve svých schopnostech a posouvat dál. Podstatné je naučit se na sebe správně nahlížet a pokoušet se své komplexy zvládnout. Být malý není žádný handicap. Být agresivní, útočný, přehnaně ješitný a vzteklý ano.


Oidipův komplex

Je odvozen od starořeckého mýtu o králi Oidipovi, který se nevyhnul věštbě, zabil otce a oženil se s vlastní matkou. Freud tímto termínem označoval nevědomé erotické tíhnutí syna k matce a dcery k otci, spojené s bázní z trestu, protože rodič stejného pohlaví je pociťován jako sexuální soupeř, a proto je nenáviděn a je mu přána smrt. Jde o součást vývoje dítěte, pokud se komplex nezvládne, v dospělosti se stává základem neurózy.

Laiosův komplex

Svůj název získal podle Oidipova otce Laiose a vyplývá z utlačování syna otcem. Jestliže otcové jsou na syna přehnaně přísní, utiskují ho, odstrkují od sebe a nedávají mu najevo vřelost, nýbrž citový chlad, synové pak mohou být k otcům reaktivně agresivní.

Thersitův komplex

Nelíbí se vám, jak vypadáte, a činí vám to problémy v běžném životě? Možná trpíte právě tímto komplexem! Jeho podstatou jsou nutkavé představy týkající se předpokládané nedokonalosti nebo ošklivosti vlastního těla. Lidé s těmito problémy mají často problém podívat se i jen do zrcadla, nesnášejí své tělo, nelíbí se sami sobě, což činí mimo jiné velké potíže i v sexuálním životě.

Komplex Petra Pana

Petr Pan je pohádková postava chlapce ze Země Nezemě, kde se nestárne, kde se žije život plný dobrodružství a splněných snů a kde nikoho netrápí typické dospělé povinnosti. Mužům trpícím komplexem Petra Pana vyhovuje být věčným chlapcem. Dospět totiž znamená přijmout odpovědnost za své chování a jednání, a to se jim vůbec nezamlouvá. Nezralost se může projevovat například střídáním povrchních vztahů.

Kainův komplex

Jde o konflikt mezi negativním vztahem ke svým sourozencům a povinností je milovat a vycházet s nimi. Často se stává, že dítě i dospělý pociťuje k sourozencům rivalitu, závist, někdy dokonce i agresi, nedokáže s nimi vycházet a spolupracovat, ale zároveň si uvědomuje, že jeho pocity jsou špatné. Tento rozpor pak může jeho skrytou agresi vůči nim zvyšovat a vede k postupnému odcizování.

Komplex Johna Wayna

Jde o komplex nazývající se podle amerického herce, který se objevoval ve filmech mezi třicátými až sedmdesátými lety dvacátého století. Herec vytvořil image statného a energického kovboje nebo vojáka. Mnoho mužů s tímto komplexem se stylizuje do „drsné podoby“, snaží se vypadat mužně a statečně ve snaze zakrýt vnitřní nejistotu a zranitelnost.

Komplex dona Juana

Trpí jím muži, kteří jsou přesvědčeni, že jim žádná žena neodolá, že dostanou každou, na kterou se jenom podívají. Své sebevědomí čerpají z počtu žen, jež svedli. Čím více svedených žen, tím jejich sebevědomí roste a tím si připadají lepší. Termín je odvozen od literární postavy španělského svůdníka ze sedmnáctého století, který vedl nevázaný sexuální život.

Článek vyšel v časopisu ForMen 6/2013

Nejčtenější