Letadlo vs. radar – mateme, rušíme, ničíme

Martin Tůma  |  Technika

Aby letadlo uniklo bedlivému dohledu radaru, zkouší všechno možné. Vypouští klamné cíle, posílá radaru falešné signály nebo rovnou zaútočí protiradarovou střelou. Ale ani radar nehodlá dát svoji kůži lacino.

Už krátce po prvním bojovém použití radiolokátoru na podzim roku 1940 v letecké bitvě o Británii bylo Němcům jasné, jak velkou výhodu to Britům poskytuje. Proto střemhlavé bombardéry útočily na stanoviště radarů, ale vzhledem k nízké přesnosti, silné protivzdušné obraně a dobrému zodolnění radarových stanovišť, se jim nikdy nepodařilo vážněji britskou radarovou síť poškodit. Nejčastěji to odnesly antény, které se ale daly snadno a rychle nahradit.

Aluminiová oblaka

Radiolokace využívá toho, že se radiové vlny velmi dobře odráží od kovových částí letadel nebo lodí. Ale to může být i její slabou stránkou. Jak praví jedno přísloví, list nejlépe schováš v listnatém lese. Proto se jako prostředek na oklamání radarů začaly používat tenké proužky staniolu. Před hlavní vlnou útočících letadel jeden letoun vypustil ve velké výšce ohromné množství hliníkových proužků, které se rozptýlily a pomalu klesaly k zemi. Tento oblak radar v podstatě oslepil. Najednou začal dostávat velmi silné odrazy z velké plochy, nikoli bodové zdroje, jako je tomu u letadel.

Navíc se velmi záhy objevily na palubách letadel přijímače, které pilota varovaly, že je zaměřen radarem. Vzhledem k tomu, že platilo a platí, že radarový signál je zachytitelný na dvojnásobnou vzdálenost než radar dokáže zachytit odražený signál, měl pilot dost času něco podniknout. To platilo v pozdější fázi války na obou stranách, protože Němci rychle stáhli náskok spojenců a sami začali používat propracovanou síť přehledových i střeleckých radiolokátorů.

K tomu se záhy objevil způsob, jak mohly radary překonat oslepení umělým aluminiovým oblakem. Tato metoda se nazývá frekvenční filtrace. Jak už bylo psáno v předchozím článku, odražený signál se od pohybujícího cíle vrací s jinou frekvencí než signál z nepohyblivého cíle. Pokud tedy měl radar na své straně filtr, dokázal účinně vymazat odrazy od pomalu se pohybujících klamných cílů a vytáhnout z nich odrazy od letadel.

Poznej svého nepřítele

První radiolokátory zdaleka nebyly takové, jaké je známe z dnešních filmů. Operátor sledoval na obrazovce osciloskopu chvějící se křivku a z jejího tvaru usuzoval na velikost a vzdálenost přilétajícího svazu letadel. Mnohem více než na technickém vybavení záleželo na zkušenosti operátorů. Ale už tehdy platilo, že nejlépe se překonává něco, co člověk zná.

V roce 1941 našel průzkum Spojenců německý radar včasné výstrahy poblíž pláže u města Bruneval. V noci z 27. na 28. února 1942 tento radar přepadlo komando SAS, celý ho rozebralo a na lodi převezlo do Velké Británie. Zde britští technikové velmi podrobně prostudovali ukořistěné zařízení, určili dosah, rozlišení, silné i slabé stránky. To poskytlo Spojencům nezanedbatelnou výhodu.

Německý radar z roku 1941 ve Wurzburgu, který byl součástí tehdejší protiletadlové obrany.
Německý radar z roku 1941 ve Würzburgu, který byl součástí tehdejší protiletadlové obrany.

Zde je třeba vzpomenout, že podobný husarský kousek provedly i speciální síly státu Izrael. Opět v noci z 26. na 27. prosince roku 1969 přiletělo komando výsadkářů vrtulníkem, který se nízko nad zemí vyhnul odhalení radarem, postřílelo stráže a svářečkami zavařilo poklopy u tehdy nejmodernějšího radaru sovětské výroby P12 na pláži u Ras-Arab. Jednotlivé součásti radaru pak přepravili dva vrtulníky i s posádkou do izraelského zajetí. Izraelci poté mohli testovat způsoby, jak tento radar nejúčinněji oklamat a zároveň zpravodajsky vytěžit zajatou posádku.

Jak se na letadlo volá, tak se z letadla ozývá

Už koncem druhé světové války se díky pokroku v elektronice radary zmenšily na velikost, která se dala uvézt letadlem. Tehdy vznikly první noční stíhací letouny naváděné na cíl palubním radarem. Svůj původ v té době mají též první aktivní rušičky. To je zařízení, které se naladí na signál vysílaný radarem a pošle mu zpět svoji vlastní verzi. Vzhledem k tomu, že radar měří dobu, za jakou mu přijde zpět odpověď a zároveň časový rozdíl v kmitočtu mezi odeslaným a přijatým signálem, aby určil rychlost cíle, podsouvala mu rušička zcela nesmyslné údaje. To byl další krok v radioelektronickém boji (REB).

Protiletadlové rakety

Opravdu masivní rozvoj radarového rušení nastal ve válce ve Vietnamu. Severní Vietnam byl dobře zásoben nejmodernějšími sovětskými radary se špičkově vycvičenou obsluhou.

Tato radarová síť tvořila základ propracované protivzdušné obrany (PVO). Protiletadlové střely útočily na vysoko letící cíle a rychlopalné kanóny sestřelovaly letadla, která hledala nízko u země ochranu před raketami. Vietnamská PVO působila americkému letectvu těžké ztráty.

Tehdy se zrodil systém s krycím názvem Wild Weasel, neboli Divoká lasička. Jednalo se o speciální letoun určený pouze pro boj s radary PVO protivníka. Ten na své palubě nesl celou řadu přijímačů pro průzkum, aktivních rušičů a později i protiradiolokačních střel. Heslem posádek letounů bylo: „První na bojiště, poslední z bojiště.“

V první verzi na letadle F-100 Super Sabre ještě nebyl systém Wild Weasel schopný účinně potlačit silnější hrozby ze strany PVO. To dokázaly až verze II a III na letounu F-105 Thunderchief. Byly vybavena jak silnějšími rušičkami, tak i lepší výzbrojí. Na své palubě nesly první protiradarové střely AGM-45 Shrike. V roce 1964 poslala letouny F-105 do výslužby čtvrtá generace lasiček postavená na F-4C. Na těchto letounech byl systém Wild Weasel provozován i v obou válkách v zálivu, dokud nebyly nahrazeny modernějšími F-16.

Mrtvý radar – dobrý radar

Tak nějak by mohlo znít motto protiradarové střely. Tyto rakety se zaměří na signál vydávaný radarem a letí po něm až ke zdroji, kde ničivou explozí zničí radar i jeho posádku.

Už první rakety AGM-45 Shrike dokázaly do sítě radarů nadělat pořádné díry. Ale protože bojiště je skutečně drsné evoluční prostředí, velmi záhy se našla obrana. Především střelecké radary nebyly zapínány do doby, než bylo vhodné vystřelit, a tak na ně nemohla být raketa navedena. Protože raketa se naváděla na zdroj signálu, umisťovali operátoři anténu daleko od zbytku radaru a signál k ní vedl až sto metrů dlouhým kabelem. Nakonec zjistili, že při vhodném přepínaní dvou radarů o stejné frekvenci blízko sebe dokážou střelu zmást natolik, že se neškodně trefí do země někde uprostřed mezi nimi. Případně obsluha při zjištění, že raketa Shrike byla odpálena, prostě radar vypnuli a raketa ztratila svůj cíl.

Mobilní ruská protiletadlová obrana
Mobilní ruská protiletadlová obrana

Od Vietnamské války se protiradarové rakety vyvinuly ve velmi sofistikovanou zbraň; v současnosti zřejmě nejlepší a nejznámější z této třídy je AGM-88 HARM (High-speed Anti Radiation Missile). Raketa velmi úspěšně prošla ostrým bojovým testem při operacích Pouštní štít a Pouštní bouře, kdy se významnou měrou podílela na rozvracení irácké PVO.

Ale už při náletech NATO na Srbsko v roce 1999 se ukázaly její slabiny. Dobře vycvičené posádky PVO kompletů, schopné často měnit svoji polohu a zapínat radar jen na nezbytně nutnou dobu, působily Spojencům velké problémy. Tak velké, že dokonce dokázaly sestřelit neviditelný letoun F-117. Výsledkem byl vývoj střel AARGM – 88E, která si zapamatuje pozici cíle a dokáže tak zničit i vypnutý radar. Má nízkou odraznou plochu, takže při rychlosti Mach 2 a bez demaskující stopy spalin je pro posádku radaru nepříjemným překvapením.

HARM a jeho nástupce se velmi dobře hodí také na pohyblivé radiolokátory. Na pevné, protivzdušnou obranou dobře chráněné cíle, se používají střely s plochou drahou letu Tomahawk.

Vždy je lepší překvapit protivníka a zaútočit, když to nečeká. Jenomže rušení nebo dokonce zničení radaru spustí poplach, který zmobilizuje zbytek PVO. Proto je lepší nepozorovaně se protáhnout radarovou sítí. Jak se to dělá, o tom bude řeč v příštím pokračovaní.

Další čtení

Nejčtenější