Každá nádorová buňka je originál

Roman Polach  |  Věda

Analýza genů rakoviny ledvin vysvětluje, proč je tak těžké tuto nemoc úspěšně vyléčit. Na vině je překvapivě velká genetická různorodost.

V průběhu života téměř každý druhý muž a každá třetí žena onemocní rakovinou. Některé typy této zhoubné nemoci už dnes doktoři umí poměrně úspěšně léčit, ale to závisí z velké míry na stádiu, ve kterém je nemoc objevena. S každým dalším stádiem nemoci dramaticky klesají vyhlídky na přežití, jak ilustruje graf.

U pokročilého onemocnění často i nejmodernější léky, zaměřené na konkrétní genetickou mutaci v nádoru, fungují jen pár měsíců. Rakovina se pak mnohdy znovu vrátí, zpravidla ještě v zákeřnější, hůře léčitelné podobě. Objeví se metastázy a to bývá často počátek konce.

Nová studie profesora Charlese Swantona z London Research Institute ukázala, proč tomu tak je. Swanton pomocí nejnovějších technologií přečetl geny z nádorových tkání čtyř pacientů s rakovinou ledvin. Takové studie jsou už dnes poměrně běžné a provádějí se na desítkách pacientů. Na této práci je však originální to, že tentokrát byly spolu detailně porovnávány geny z různých částí stejného nádoru a také s metastázemi.

A teď to zajímavé: každý vzorek byl geneticky odlišný. Vědci našli přes sto různých mutací, ale jen třetina jich byla společná pro všechny vzorky. Nádorové buňky tedy měly více odlišností než podobností. Odlišné byly i vzorky, které se v nádoru nacházely hned vedle sebe.

„To přidává další úroveň složitosti,“ řekl Charles Swanton. „Cesta na Měsíc vypadá oproti tomu jako procházka v parku.“

Rakovina napodobuje evoluci

Swanton také zjistil, že všechny nádorové buňky pocházejí z jediné původní buňky. Lze je tak zařadit do evolučního stromu a vysledovat jejich historii. Dokonce našel místo v primárním nádoru, ze kterého pak vznikly tři metastázy. Studie také ukázala, proč na základě analýzy genů zatím nelze úspěšně předpovědět vyhlídky pacienta na vyléčení. Výsledky totiž závisí na tom, která část nádoru pacienta byla analyzována.

Zatímco dřívější studie ukázaly, že genetické mutace bývají různé u různých pacientů, nyní také máme důkazy, že mutace jsou různé i u stejného pacienta a u stejného nádoru. Každá rakovinová buňka je jiná a může jinak reagovat na léčbu.

To představuje problém pro současný trend cílených léků. Na jedné straně sice zabijí většinu nádorových buněk a dočasně tím zlepší stav pacienta. Na druhou stranu tím ale uvolní místo pro rezistentní buňky, kvůli kterým se rakovina za několik měsíců či let znovu vrátí. Čím více má rakovina času se vyvíjet, tím více různých strategií pro své přežití může vyvinout; tak jako v průběhu evoluce vznikají nové druhy s různými strategiemi přežití.

Lze si tedy jen těžko představit, jak by se někdy mohla úspěšně léčit rakovina v pokročilém stádiu. Léky by musely být vyvinuty pro každého pacienta zvlášť a v průběhu nemoci by bylo nutné vyvíjet stále další s tím, jak se vyvíjí samotný nádor.

Možná cesta vpřed

Ale jsou i optimisté. Jak píše doktor Siddharta Mukherjee ve své knize o historii léčby rakoviny: „Pod povrchem toho, co se může zdát jako ohromující diverzita, se skrývá genetická jednota. Nádory, které vypadají na první pohled jako zcela odlišné, často mají porouchané stejné nebo podobné (buněčné) dráhy.“

Takových porouchaných buněčných drah může být podle něj zhruba 11–15. To se může zdát hodně, ale aspoň je to „konečné číslo“. Navíc, jak píše, existují náznaky, že na ještě hlubší buněčné úrovni může být nějaký jednotný mechanismus, budoucí léčba by se tedy mohla zaměřit na něj.

Mel Greaves v časopise Nature naznačuje další možnost: nepokoušet se nádory úplně zničit, ale raději je udržovat pod kontrolou při stabilní velikosti. Podle něj je lepší nechat různé buňky v nádoru soutěžit mezi sebou o místo a zdroje, než zlikvidovat pomocí léčby ty nejslabší. Tím se totiž uvolní místo pro rezistentní nádory, začne se tak množit populace buněk, na které lék nefunguje.

Mel Greaves se odvolává na experimenty u myší. Ty, kterým vědci jejich nádory udržovali na stabilní velikosti, žily podstatně déle než ty, které léčili agresivní léčbou. Vytvořili k tomu poměrně složitý matematický algoritmus a dávkování léků muselo být pravidelně upravováno v závislosti na tom, jak tumor rostl či se zmenšoval.

I tento způsob léčby však má své limity a je dobré si uvědomit, že 90–95 % léků selže v některé fázi klinických testů, ačkoli se zakládají na slibné myšlence. Arzenál léků proti rakovině se bude pravděpodobně dál rozšiřovat, ale žádného definitivního vítězství nad touto nemocí se jen tak nedočkáme.

Nejčtenější