Delikatesy s příchutí adrenalinu

Radim Jahoda  |  Příroda
Ryba Fugu. Zdroj: Profimedia.cz

Jsou tací, kteří si svou oblíbenou lahůdku neodpustí, ani pokud po jejím požití hrozí vážné zdravotní komplikace, či dokonce smrt.

Anebo je právě stín smrti tím pravým důvodem, proč jim některá z těchto jídel tolik chutnají? Představujeme vám několik poživatin ze všech koutů světa, které se mohou chlubit přídomkem smrtící.

Ryba Fugu, Japonsko

Nejen mezi jedlíky výstředních pokrmů, ale doslova v celém gastronomickém světě se jedovatá japonská ryba fugu (druh čtverzubce, v japonštině znamená její jméno mořská ryba) pyšní docela výsostným postavením. Orgány této ryby obsahují silný neurotoxin, který neopatrné hladovce paralyzuje a následně usmrtí. Toxiny v rybě obsažené jsou údajně až tisíckrát silnější než kyanid a jedna porce ryby snadno usmrtí až třicet strávníků. I tak je fugu v Asii nesmírnou delikatesou. Ačkoli zlé jazyky míní, že maso z fugu za takový risk nestojí, neboť chutná jako jiné bílé rybí maso, umění porcování čtverzubce se v Japonsku traduje již stovky let stejně jako ikebana anebo umění lukostřelby.

Ryba Fugu. Zdroj: Profimedia.cz
Ryba Fugu. Zdroj: Profimedia.cz

Japonští kuchaři, kteří touží stát se mistry fugu, musejí absolvovat náročný dvouletý výcvik. O obtížnosti kurzu vypovídá, že z desítek zájemců úspěšně kurz dokončí a vytouženou licenci získá sotva polovina z nich. Klíčem k úspěchu (jinými slovy schopnosti neposlat strávníka rovnou na věčnost) je naprosto důkladně oddělit toxické části ryby od těch poživatelných. Ulovený čtverzubec se neřadí právě k nejlevnějším darům moře, jedna ryba vyjde třeba i na sto dolarů. Umění kuchaře pak spočívá nejen v jejím precizním vykuchání, ale stejně tak v jejím servírování – jak už je v japonské kuchyni tradicí. Fugu se podává nakrájené na extrémně jemné kousky, a to tak, že pod porcí viditelně prosvítá ozdobný vzor talíře.

San-nakdži, Jižní Korea

Každý kraj má své tradiční pochoutky a k těm nejznámějším z Korejského poloostrova se řadí živá chobotnice. Oblíbili si ji nejen místní adrenalinoví jedlíci, ale také nadšení turisté. Pojídání živého mořského živočicha s chapadly, které se strávníkovi svíjejí kolem pusy a šmátrají po tváři, je vítaným zážitkem, který zaslouží zaznamenat na video, byť z humanistického pohledu se živá chobotnice přece jenom jeví jako poněkud krutá lahůdka. Veškeré moralitky pro konzumenty tak jistě vynahrazují chuťové orgie v ústech – chuťově je chobotnice san-nakdži prý překvapivě jemná, namáčí se do speciální směsi sezamového oleje a soli a výtečně se také doplňuje s alkoholem.

Snad z toho důvodu bývá san-nakdži častým zpestřením divočejších jihokorejských večírků. Strávníci by měli mít na paměti, že před spolknutím je nutné živou chobotnici náležitě rozkousat. Jinak hrozí udušení, na jehož následky po konzumaci San-nakdži ročně (jak vyplývá z údajů tamějšího ministerstva zdravotnictví) zemře okolo deseti odvážlivců.

Maniok, Brazílie

Z manioku se v leckterých částech světa vyrábějí základní potraviny, a proto může jeho zařazení na seznam nejjedovatějších pokrmů způsobit hlasitý nesouhlas či přinejmenším nepochopení. Ale je to tak! Důvodem pro ostražitost jsou totiž stopy kyanidu v listech a kořenu. Pokud se hlízy manioku důkladně neomyjí a neuvaří, následky pro strávníka jsou fatální. Jíst maniok za syrova rovná se jisté sebevraždě. Hlízy manioku jsou dlouhé zhruba 30–40 cm a mají tvar mrkve.

Hlízy manioku (Manihot esculenta). Zdroj: Profimedia.cz
Hlízy manioku (Manihot esculenta). Zdroj: Profimedia.cz

V Brazílii lze u pojízdného stánku běžně zakoupit nastrouhaný a poté osmažený kořen manioku, který se pokládá sýrem a salámem, anebo ve sladké verzi kupříkladu se zavařeninou. V hlavním chodu se maniok servíruje jako příloha a nahrazuje kupříkladu bramboru. Chuťově pak nejspíš připomene batáty. Z kořenu manioku se rovněž vyrábí mouka, v níž se obaluje grilované maso i uzeniny, pro přípravu sladkých i slaných těst se často používá maniokový škrob. Sýrové chlebíčky z maniokového škrobu patří v největší latinskoamerické zemi ke gastronomickým stálicím.

Nezbývá než doufat, že všechen kyanid před konzumací všemožných maniokových pochoutek včas vyprchal…

Hrabatka drsná, Namibie

Žabí stehýnka, smažená či dušená na víně, jsou oblíbenou kulinářskou pochoutkou, která se tradičně přiznává Francii. Gurmeti ze země galského kohouta však na světě rozhodně nejsou jediní, kteří se zálibně krmí žábami. V jihoafrické Namibii si kupříkladu oblíbili obrovité hrabatky drsné a rozhodně se nespokojují pouze se stehýnky. Až na vnitřnosti je tam konzumují rovnou celé!

Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus). Zdroj: Profimedia.cz
Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus). Zdroj: Profimedia.cz

Konzumace obří žáby, která dosahuje váhy až dvou kilogramů, má však svá pravidla. Kdo se tradicemi neřídí, může si zadělat na nepěkné zdravotní obtíže. Ty se týkají zejména funkce ledvin. Jedlík při nesprávné konzumaci trpí nesnesitelnými bolestmi, které se zmírní až po několika dnech. Jsou dokonce známy ojedinělé případy, kdy strávníci bolest neunesli a raději spáchali sebevraždu. Klíčem k úspěšné konzumaci bez tragických následků je především nalézt dospělý žabí exemplář.

Místní znalci této pochutiny rovněž nenápadně dodávají, že tento druh žáby se může lovit až po třetím ročním období dešťů. Až pak je pojídání hrabatky údajně zcela bezpečné – a především bezbolestné…

Ovoce Ackee, Jamajka

Pokud turista zrovna nezavítá do nevábného kingstonského ghetta, kde si pověstné místní gangy vyměňují názory pomocí ostře nabitých kalašnikovů, pak se dovolená na prosluněné Jamajce obvykle nese ve znamení bezkonkurenční pohody a relaxace. Přispívají k tomu neskutečně krásné bělostné pláže, průzračné Karibské moře, všudypřítomný houpavý rytmus reggae… a snad i vůně marihuany. K dovolené také nezbytně patří i ochutnávka domorodých pokrmů a jednou z typických jamajských pochutin je bezesporu ovoce zvané ackee, latinsky Blighia sapida.

Ovoce Ackee (Blighia sapida). Zdroj: Profimedia.cz
Ovoce Ackee (Blighia sapida). Zdroj: Profimedia.cz

Tmavě rudé plody, které domorodcům dodávají typické jamajské stromy, jsou mimořádně chutné. V chuťově pozoruhodné a protikladné kombinaci s treskou vytvářejí jedno z nejoblíbenějších jamajských snídaňových menu, které turistu jistě nemine v žádném hotelu. Při konzumaci je však nutno být mimořádně obezřetný. Ackee si lze totiž vychutnat, jen pokud je dostatečně zralé, ještě lépe pak tepelně zpracované. Nezralé plody totiž obsahují mimořádně vysokou koncentraci hypoglycinu. Případná otrava se zprvu projevuje zvracením, závratěmi a pocením, ročně tak kvůli nesprávné konzumaci umírají desítky osob…

Medúza Ečizen, Japonsko

Ečizen je obří medúza, která obývá vody Tichého oceánu v oblasti mezi Čínou a Japonskem. Je to pozoruhodný živočich: klobouk této medúzy totiž dosahuje průměru až dvou metrů, váží až dvě stě kilogramů a její ramena mohou být až pět metrů dlouhá! Na fotografiích ečizen vypadá jako netvor z nějaké potrhlé japonské sci-fi. Při osobním setkání pak dotyčného jistě napadne nejedna metafyzická otázka.

Medúza Ečizen (Nemopilema nomurai). Zdroj: Shutterstock
Medúza Ečizen (Nemopilema nomurai). Zdroj: Shutterstock

Japonští rybáři obrovitou medúzu právě nemilují. Ba spíš naopak – medúza ečizen je pro ně úplnou noční můrou. S oblibou jim ničí rybářské sítě a krmí se chycenými rybami, z nichž obzvlášť si cení tuňáka. A pokud je nespořádá, tak je alespoň ochromí a nakazí svými jedovatými chapadly. Taková ryba je dále nepoživatelná. Je znám nespočet případů, kdy ohromná medúzovitá nestvůra způsobila vážná zranění jak rybářům, tak i odvážným plavcům, a v roce 2009 údajně zapříčinila potopení výletní lodi. Ačkoli zkáza se obešla bez lidských obětí, zpráva o výstřední kolizi tenkrát obletěla celý svět. Na druhé straně – z mrtvých těl medúz se „doluje“ kolagen, který si cení obzvlášť v kosmetickém průmyslu.

Japonští gurmeti si medúzy zase cení pro její delikátní chuť. Opět že pokud nejsou dostatečně odstraněny toxické části, hrozí v krajních případech i smrt…

Odranec pravý, Japonsko

Odrance pravého provází pověst nejjedovatější ryby na světě. V angličtině se tato ryba lidově nazývá stonefish, tedy kamenná, a jméno se k ní perfektně hodí. Odranec nemá šupiny a jeho povrch připomíná kámen. Žije na korálových útesech a setkání s ním se zdaleka nemusí vyplatit. Do třinácti ostnů hřbetní ploutve proudí jedové žlázy, vytvářející silný nervový jed, který je smrtelně jedovatý. Nabízí se otázka, proč lidé i navzdory takovému nebezpečí odrance nejenom loví, ale dokonce i konzumují?

Odranec pravý (Synanceia verrucosa). Zdroj: Profimedia.cz
Odranec pravý (Synanceia verrucosa). Zdroj: Profimedia.cz

Existuje bytelný trh zarytých milovníků delikates, kteří zkrátka na tuto pochoutku nedají dopustit a jsou ochotni za ni zaplatit až neslušně vysoké částky. Jsou to jedlíci zejména z Hongkongu, Filipín a především pak z Japonska, kde se odranec konzumuje v syrovém stavu, a to ve speciálním sašimi pokrmu zvaném okoze. Na stůl ve specializované restauraci, která tento pokrm nabízí, čekají dlouhé pořadníky.

Casu marzu, Itálie

Ostrov Sardinie je proslavený nejen svými běloskvoucími plážemi a blankytným mořem, které je pravděpodobně nejkrásnějším v celé Evropě. Z kulinářského pohledu svým návštěvníkům nabízí nejedno překvapení, ať už je to sladký a opojný likér Mirto anebo pikantní ovčí sýr pecorino. Neméně známou „pochoutkou“ je také sýr casu marzu, který v sardinském nářečí značí „shnilý sýr“. Právem – delikatesa se pojídá ve vysokém stadiu rozkladu, a to rovnou s živými larvami sýrohlodky drobné. Larvy v sýru jsou dlouhé kolem osmi milimetrů a mohou vyskočit až do výšky patnácti centimetrů.

Konzumace sýru může přinést hromadu zdravotních rizik, alergie a nesnesitelné křeče v žaludku (pokud se larvy dostanou do střev živé) patří k těm nejmenším. Hygienik ostrova Sardinie pojídání casu marzu rozhodně nedoporučuje. Vzhledem k faktu, že řada lidí si konzumaci této pochoutky však spojuje se silnými afrodiziakálními účinky, míjí se veškerá úřední doporučení účinkem…

Krvavé mušle, Čína

Jakmile se konzument psychicky přenese přes nepopiratelně odpudivý vzhled této pochoutky, zjistí (tak tvrdí čtyři z pěti adrenalinových jedlíků), že je to pokrm lahodně šťavnatý, přirozeně nasolený a vcelku vzato neodolatelný. Rudá barva, která mušlím propůjčila jméno, je důsledkem zvýšeného obsahu krevního barviva hemoglobinu. Krvavé mušle mají zhruba velikost citronu a pyšní se velmi tvrdou, porostlou skořápkou.

Nejvíce se konzumují v Číně a v oblasti jihovýchodní Asie, naproti tomu dovoz do Evropy a do Spojených států amerických je přísně zakázán. V zámoří zažily tamější čínské čtvrti v minulosti dokonce několik razií zaměřených právě na nelegálně dovážené pochutiny. Jenže mušlím se daří i ve vodách Atlantiku podél amerického pobřeží, a pokud je nějaký rybář vyloví, zákaz již na ně neplatí.

Z toho důvodu je občas možné narazit na krvavé mušle v menu nejprestižnějších či nejvíce trendových newyorských rybích restaurací. Obvykle se pojídají s fermentovanou omáčkou z tofu zvanou fulu.

Vážná zdravotní rizika mohou jejich konzumenty postihnout v případě, že nejsou dostatečně tepelně upravené. Je otázka, zda za to jejich údajně lahodná chuť stojí, když hrozba hepatitidy typu A a B, břišního tyfu či úplavice je jenom nemilým začátkem…

Článek vyšel v časopisu ForMen 10/2012

Nejčtenější