Ztracená armáda

MARTIN W. KIML  |  Historie
ztracená armáda

Kam až oko dohlédne, táhne se nekonečný had tvořený tisíci lidskými těly, koňskými spřeženími i velbloudy. Řinčení zbraní se rozléhá jinak tichou pouští a na hodně velkou vzdálenost zvěstuje světu, že tudy právě prochází jedna z nejsilnějších armád své doby. Je šesté století před naším letopočtem a padesátitisícové vojsko přichází z Persie na rozkaz svého krále Kambýsese II. Egypt je dobyt, delta Nilu a její obyvatelé jsou poddanými perské říše. Poslední odpor klade pouze velká oáza Síwa. Je třeba ji dobýt a zničit. Ke svému cíli ale nikdy nedošli. Především díky dějepisci Herodotovi se příběh o ztracené Kambýsesově armádě stal jednou z největších a nejlákavějších záhad starověku.

Co hlavně nedávalo lidem spát, byl fakt, že od chvíle, kdy armáda opustila oázu Charga, ji nikdo neviděl a nikdo o ní neslyšel. Tisíce vojáků v plné zbroji, se štíty, meči a vydatnou zásobou vody a jídla, prostě odešly z oázy připraveny zemřít za svého krále v boji, aby se nakonec staly obětí běsnících přírodních živlů. Kam se ale jejich těla poděla? A kam všechna ta výzbroj, kterou táhli s sebou? Copak je možné, aby takové množství lidí a materiálu prostě zmizelo beze stopy? Desítky hledačů tak prohledávaly poušť a legenda rostla a stávala se záhadnější a záhadnější. Velký boom hledačů zažilo 19. století. To se ovšem netýkalo pouze Kambýsesovy armády.

Armády hledačů

S různými cestovateli, hledači dobrodružství, archeology, egyptology a dalšími nadšenci toužícími odhalit starověká tajemství se v této době roztrhl pytel. Africký kontinent byl podobných „bláznů“ v devatenáctém a na přelomu devatenáctého a dvacátého století plný. Svou stopu zde samozřejmě zanechala i naše země prostřednictvím legendárního Emila Holuba. Tito dobrodruzi ovšem pátrali takřka výlučně na trase obchodní stezky, kudy podle všech logických předpokladů mělo vojsko jít. Nikoho nenapadlo, že by se armáda mohla vydat jinudy. Proč také?

Přece nezvolí cestu, která je delší a na níž nejsou žádné oázy s osvěžující vodou a čerstvým ovocem a ještě se armáda vystavuje nepřízni počasí, protože v těchto místech nebývají písečné bouře ničím výjimečným, i když je třeba říct, že rozhodně většinou neřádí s takovou silou, s jakou nakonec udeřila bouře, která se stala armádě osudnou. Smůla, dalo by se říct. Logika a vojenská strategie si ovšem příliš netykají, takže jak již bylo řečeno, armáda šla jinou trasou.

To ovšem nikdo netušil, a většina pátračů tak jenom přesýpala písek desítky kilometrů od místa, kde opravdu Peršané umírali s dýchacími trubicemi plnými písku. Kvůli absolutní absenci jakýchkoli důkazů se z kdysi historického faktu začala pomalu, ale jistě stávat vymyšlená historka. Nenašel se téměř nikdo, kdo by celou legendu bral ještě vážně. To se bohužel občas stává. Tak dlouho lidé něco hledají, až sami sebe přesvědčí, že si vlastně všechno vymysleli a celé je to jenom legenda.

Hlavice sloupu z perského paláce.

Pole kostí

Potom ovšem přišel rok 1996 a dva italští archeologové, dvojčata Angelo a Alfredo Castiglioni, proslavení hlavně svým objevem egyptského města Berenike Panchrysos, se vydali pátrat po přítomnosti železných meteoritů nedaleko oázy Síwa. Během prací ale narazili na něco, co jim sebralo dech, na objev, který rozhodně nečekali. Ne že by tito poměrně proslulí archeologové o Kambýsesově armádě neměli tušení. Právě naopak. Angelo kdysi snil o tom, že ji najde. Ovšem nakonec, především pod vlivem bratra, přesvědčil sám sebe, že se opravdu jedná o mýtus. Všechno se však jako lusknutím prsty změnilo, když bratři narazili v písku na lidské ostatky, náramky, náušnice, ale i zbraně.

Byla to skutečná pole kostí! Nechali tedy meteority být a vrhli se na mapy okolí, aby zjistili, čí že to vlastně našli kostry. Po několika letech bádání se definitivně shodli na tom, že ostatky nemohou patřit nikomu jinému než vojákům Kambýsese II. Vypravili tedy velkou archeologickou expedici, jejíž jediný cíl byl jasný. Dokázat existenci tohoto tažení, vyvrátit spekulace o vymyšleném příběhu a předvést tak světu podle některých odborníků nejvýznamnější archeologický nález na egyptském území od objevení Cheopsovy pyramidy. Jak se před několika týdny mohl přesvědčit celý svět, expedice byla úspěšná. Po sérii testů mohli teprve letos archeologové s jistotou prohlásit, že objevili bájnou perskou armádu, která se před dvěma a půl tisíci let pokusila pokořit oázu uprostřed pouště.

Písek, písek, písek

Cílem padesátitisícové armády byla odbojná oáza Síwa. Místo plné vody a zeleně uprostřed pouště (i když poušť před dvěma a půl tisíci lety nebyla zdaleka tak šedivá a bezútěšná jako dnes) bylo velmi dobře chráněné jak přírodními podmínkami, tak vojenskou silou, která by ale stejně nejspíš proti obrovské perské armádě neměla šanci. Kambýses II. neponechal vůbec nic náhodě. Nechtěl oázu jenom dobýt. Chtěl ji pokořit, vyhladit, aby tím dal jasně najevo všem budoucím protivníkům, jaká je jeho síla a nesmlouvavost. Dnes bychom tomu možná řekli skvělý mediální tah. Síwa totiž platila za nedobytnou a o její nedobytnosti se vyprávěly legendy, pohříchu pravdivé.

Je vysoce pravděpodobné, že taková armáda, kterou na oázu Kambýses II. vyslal, by ji dobýt dokázala. A to by byl jednoznačný signál pro všechny Kambýsesovy nepřátele vnitřní i vnější. Dalším důvodem, proč Síwu dostat pod perskou správu, byl samozřejmě fakt, že právě tudy vedly stezky, po kterých se pomocí dlouhých karavan převáželo zboží z východu na západ. Pro Kambýsese se tak podmanění Síwy stalo jednou z hlavních priorit jeho dobyvatelských choutek.

To všechno jsou důvody, proč vypravil na cestu armádu, kterou vypravil. Armádu hrdlořezů, elitních zabijáků i (na svou dobu) moderních vojenských technologií. Nic z toho ale nepomohlo. Armáda započala svou cestu v Thébách. Po sedmi dnech ostrého pochodu dorazila do oázy jménem Charga. Zde se vojsko přeskupilo, vojáci doplnili zásoby, nabrousili zbraně a brzy vyrazili na poslední úsek cesty.

Nikdo samozřejmě netušil, že to bude nejenom poslední úsek cesty, ale že to bude cesta poslední pro všechny, kteří na ni vyrazili. Nejbezpečnější cesta z Chargy vedla obchodní stezkou přes oázy Dachla a Faráfra. Tudy mířily obchodní karavany, protože bylo cestou několik možností, jak doplnit zásoby vody i potravin. Menší oázy na cestě byly ovšem stále v rukou Egypťanů, a perská armáda by tak musela ztrácet čas jejich dobýváním. Proto velitelé zvolili rychlejší trasu, kudy mohli postupovat nerušeně. Navíc podle archeologů byla celá tato cesta lemována desítkami „umělých studní“, míst, kde byly zakopány hliněné nádoby s vodou. Na první pohled z vojenského hlediska ideální trasa.

Okřídlený býk s lidskou hlavou z vykopávek v Persepolis.

Bohové jim nepřáli

Trasa, kterou se Kambýsesova armáda vydala, byla z vojenského hlediska nejvhodnější. Přesto, zřejmě hlavně shodou okolností, se právě výběr trasy stal pro Peršany osudným. Nemuseli sice dobývat menší oázy, mohli postupovat rychle a nerušeně, postavila se však proti nim síla, které prostě odolat nemohli. Jednoho dne, přibližně 100 km od cíle cesty, v době, kdy každému vojákovi bylo jasné, že vítězství je na dosah, se totiž zničehonic na jihovýchodě zvedla obrovská písečná stěna a kataklyzmatická písečná bouře, občas označovaná za bouři tisíciletí, pohřbila celou hrdou perskou armádu pod pětimetrový příval písku. Jedna z největších a nejskvělejších armád, kterou do té doby dal některý ze starověkých panovníků dohromady, na dva a půl tisíce let zmizela ze světa.

Nedobytná oáza uprostřed pouště

Koho jiného by měl dobyvatel (jakým Kambýses II. bezpochyby byl) dobýt, pokořit a zlikvidovat než oázu, o jejíž nedobytnosti se vyprávěly zkazky. Později berberští obyvatelé oázy odolávali dlouhá léta i agresivním islámským vojskům snažícím se jim ukázat jediného boha. V roce 708 například berberové ubránili oázu ležící na okraji Západní pouště, vzdálenou 120 kilometrů od lybijských hranic, před vojsky Musy Ibn Nusaira, o dva roky později odolali i útokům velkého vojska Tarika Ibn Zijada. Další a další islámské výpravy zkoušely pokořit hrdé berbery, ovšem povedlo se to až v roce 1150, kdy se islám stal hlavním náboženstvím obyvatel Síwy.

Avšak až v roce 1820 se oáza poprvé dostala pod cizí nadvládu, když byla dobyta vojsky otomanského paši Egypta Muhammada Alího. I dnes, v roce 2009, je oáza stále velmi svébytným místem. Existuje zde například vlastní jazyk, dialekt berberštiny. Oáza je dlouhá asi 80 km, široká až 28 km a celé její území leží 12–17 metrů pod úrovní moře. V oáze byla i třetí nejvýznamnější věštírna starověku – Amonova věštírna. Dokonce i Alexandr Veliký se s místním orákulem radil a byl zde prohlášen egyptským panovníkem.

Nedobytná oáza uprostřed pouště.

Kdo byl Kambyses II.

Kambýses II. se narodil zřejmě v roce 559 př. n. l. jako syn legendárního perského krále a zakladatele achaimenovské monarchie Kýra II. Velikého a královny Kassandané. Perské jméno Kambýsese znělo Kambudžija. V letech 530–522 př. n. l. vládl Kambýses II. perské říši jako Šáhanšáh (král králů). Tento tradiční titul iránských vládců je typický pro období starověku. Ačkoli jeho vláda nebyla zrovna dlouhá, přesto se stal Kambýses II. legendou, především díky svému egyptskému tažení. Podle některých historiků a dějepisců, jako například Herodota, byl Kambýses vůči porobeným národům násilnický a neuznával původní kulturu a zvyklosti podmaněného národa, včetně náboženství.

Dnešní historici však tvrdí něco jiného. Podle dosavadních poznatků to spíše vypadá na to, že Kambýses byl na svou dobu dobyvatelem poměrně osvíceným. Často se snažil s egyptskou politickou elitou vyjednávat a svých cílů dosahovat pomocí diplomacie. O tom se zmiňuje ve svých pamětech například významný egyptský hodnostář Vedžahorresnet. Kambýses to samozřejmě nedělal kvůli ničemu jinému než rozšiřování impéria, na druhou stranu je třeba říct, že v době, kdy se odsekávaly končetiny za opravdové drobnosti, byl každý pokus o diplomacii zázrakem.

Kambýses II. zemřel zřejmě kdesi v Sýrii či v Palestině cestou z núbijského tažení zpět do Persie, kde se právě mág jménem Gaumáta, vydávající se za Kambýsesova bratra Smerdia (kterého mimochodem nechal Kambýses před cestou zavraždit, aby si v době jeho nepřítomnosti nenárokoval trůn – tolik lekce starověké diplomacie), pokoušel o získání vlády nad královským palácem. Příčinou smrti bylo dějepisci nekonkretizované náhodné zranění. Podle některých dějepravců se jednalo o atentát. Kambýsesova vláda trvala zřejmě 7 let a 5 měsíců. Kambýses II. nechtěl oázu jenom dobýt. Chtěl ji pokořit a vyhladit, aby tím dal jasně najevo všem budoucím protivníkům, jaká je jeho síla.

Nejčtenější