Zlaté zrnko kukuřice

redakce  |  Historie
Zlaté zrnko kukuřice

O tom, že ani všechna muzea nedokázala shromáždit to, co po řádění Španělů v zemi zbylo, svědčí stále nové nálezy, na něž se přijde jen tak mimochodem. Vztek španělských vojáků neznal mezí. Bratr Inky jim zmizel se spoustou zlata. Pravda, naivní Atahualpa nechal zavézt výměnou za svobodu celé své vězení předměty z tohoto drahého kovu, ale i to bylo málo. Ti, které nechali mučit, buďto nevěděli, kam poklad zmizel, nebo se jen vysmívali. Jako tahle stařena -když ji nechali vydechnout, aby mohla promluvit, vzala z hromady kukuřice jedno zrno a navýsost srozumitelnými gesty naznačila, že to, co zatím Evropané stačili nakrást, je právě jen to jediné zrnko. Zlato Inků, jež nikdy nedostanou, tvoří zbylou hromadu.

Možná, že je to pravda a jednou někdo objeví poklad nedozírné ceny. Ta ovšem nespočívá v ceně zlata, ale v možnosti poznat ještě lépe svět dávných umělců, kteří při výrobě zlatých předmětů prokázali neuvěřitelnou technologickou vyspělost i znalost okolního světa. Přestože se například v současnosti prezentuje na Pražském hradě výstava

Zlaté zrnko kukuřice

Prokletí zlata – 1000 let zlata Inků, na níž můžeme obdivovat mistrovství jihoamerických tvůrců z období od roku 400 př. n. l. do 1500 n. l., jsou exponáty pochopitelně jenom zlomkem z toho, co může nabídnout ke zhlédnutí Museo dell‘Oro z Limy v Peru, jedno z mnoha muzeí inckého zlata v oblasti – další jsou třeba v Bogotě či Quitu. To, že ani všechna muzea nedokázala shromáždit to, co po řádění Španělů v zemi zbylo, svědčí nálezy, na něž se přijde jen tak mimochodem, neboť šťastný majitel se k ničemu takovému dobrovolně nepřizná a snaží se svůj malý poklad načerno prodat soukromému sběrateli. Je to ale ještě ten lepší případ. V horším pak předměty nedozírné ceny raději nechá roztavit. To například postihlo několik exponátů limského muzea.

Loupež muzeálních kousků, mezi nimi i jednoho z nejkrásnějších dochovaných obřadních nožů tumi, se podařilo peruánské policii vyšetřit. Bohužel lupičům už jenom zabavila tři kilogramy surového zlata.

Nedočkaví Španělé

Přesto se mnozí kochají nadějí, že většina inckého zlata ještě někde leží. Poukazují třeba na příběh horského města Machu Picchu, které bylo pro nás znovuobjeveno teprve před sto lety, konkrétně roku 1911. Zároveň připomínají historii Atahualpova nevlastního bratra Rumiňahuia. V listopadu roku 1532 se doposud uznávaný velitel party dobrodruhů Francisco Pizzaro pustil se zhruba stovkou pěších a šedesáti jezdci do hor za hlavou rozsáhlé říše, jež se táhla od dnešního Ekvádoru hluboko na jih ke středu Chile, Atahualpou. Ten se jejich postupu nebránil.

Spoléhal na množství svých vojáků i na horský terén, v kterém – podle svého mínění – dokáže cizince s nezvyklými zbraněmi kdykoli zneškodnit. Navíc se kochal nadějí, že si jejich služby bude moci koupit, aby mu pomohli s odbojnými národy, jimž se jeho vláda příliš nelíbila. V Cajamarce ovšem Pizzaro domorodce krutě zaskočil, když nechal pobít na čtyři tisíce neozbrojených členů Atahualpova doprovodu a Inku samotného zajal. Pak nastal hon na zlato. Pro Inky měl tento žlutý kov význam jako něco, co dokáže přivolávat na zemi slunce a jeho svit, cena zlatých rituálních předmětů byla cenou předmětů samých, nikoli cenou materiálu. Vyměnit takové věci za život Atahualpy? Jeho potřebovali, zlata bylo všude dost. Jednu z výprav, která směřovala do Cajamarky s nákladem zlata, vedl právě Rumiňahui. Španělé na její příchod nevyčkali a Rumiňahui zavelel k obratu a všechno zlato, jež doposud k conquistadorům nedorazilo, vezl do bezpečí do horského masivu Llanganatis na území dnešního Ekvádoru. Rumiňahui měl ukrýt podle některých pramenů celkem sedm set tun zpracovaného zlata.

Zatímco druzí velitelé spolu bojovali o to, kdo by se měl po smrti Atahualpy stát dalším Inkou, Rumiňahui shromažďoval síly proti Španělům. I když byl při svém odboji proti Španělům později se svými spolubojovníky zajat a mučen, nikdy nikdo z nich ani nenaznačil, kde by se takové množství zlata mohlo nacházet.

Umlčely je neštovice?

Neznamená to ale, že by všichni, kteří o ukrytém zlatě věděli, zahynuli v boji se Španěly nebo při jejich mučení. Evropané s sebou totiž měli ještě jednu zbraň, strašnější než muškety a děla. Podle poznatků, které máme, to byly pravé neštovice. Pravnuk Pachahutiho, jenž založil velkou inckou říši – Tahuantinsuyu (Čtyři země), si vybudoval na území dnešního Ekvádoru, v místech, která nás nanejvýš zajímají, vznešené sídlo Tumibambu. Oním pravnukem byl Huayna Capac. Rozšířil sice říši hluboko na jih, ale sám se rozhodl žít na severu, v dnešní ekvádorské provincii Imbambura. On i jeho početní synové (celkem měl padesát dětí), mezi nimiž byli také Ninan Cuyochi, Huáscar a Atahualpa měli prostě smůlu, tady byli conquistadorům přímo na ráně. Zatímco samotní bílí dobyvatelé ještě sbírali peníze a vojáky na dobrodružnou výpravu a sháněli tlumočníky, epidemie neštovic je daleko předstihla. Sám Huayna Capac prý něco tušil, znamení mu dávala nebesa, kde se měla objevit kometa i podivné červené zbarvení Měsíce.

Také se mu mělo zdát o trpaslících, kteří jej ve snu navštívili. V roce 1527 se zlé předtuchy naplnily. Epidemie neštovic zabila jak pětačtyřicetiletého panovníka, tak jeho nejstaršího syna Ninana. Druzí dva se pustili do souboje o trůn. Zvítězil Atahualpa, jenž zabil nejen Huáscara, ale i větší část šlechticů. Další část tragické historie Inků jsme již ve stručnosti popsali. Problém je v jednom – místní obyvatelé pochopitelně tušili, co je kromě zbraní zabíjí, a snažili se před nemocí utéct. Přestože měli o „svých“ nemocech dostatečné povědomí, neznali vše. V těchto krajích na severu byla mortalita u neštovic osmdesát až devadesát procent.

Znamená to, že vymírala kompletní sídla. Další problém byl v tom, že Inky porobené národy – a bylo jich dost – viděly ve Španělích naději a s chutí své předchozí podmanitele spolu s nimi pronásledovaly. Není důvod, aby kdokoli z vládní garnitury prozradil, že kdesi v horách je sídlo a v něm lidé, kteří mají na starost střežit místo, kde leží incké zlato. Zemřeli všichni strážci a ti, kteří znali jejich tajemství, na neštovice?

Co věděl Rumiňahui?

Čas ovšem zhojí mnohé. Po několika desítkách let, kdy Francisco Pizzaro byl dávno zavražděn svými druhy a nenávist už byla otupena, se obyčejný chudý muž jménem Valverde seznámil se ženou, v jejíchž žilách měla kolovat krev Inků. Stalo se to ve městě Pillaro, na dohled od hor Llanganatis. Láska zvládla to, co nezmohlo mučení. Princezna se svým otcem dokázali alespoň říci, kde hledat. Valverde se vydal do hor, či spíše na jejich druhou stranu, tam, kde se snižují směrem k Amazonii. Podle návodu to měly být pouhé tři vrcholy severovýchodně od Banos, města na úpatí sopky Tungurahua. Cesta ovšem snadná být nemohla, v těchto horách prší devět měsíců v roce. Zlato, nebo alespoň nějaké významnější množství zlata, rozhodně nikdy neobjevil, to by těžko mohl utajit. Svoji cestu za pokladem však kupodivu popsal a poměrně detailně. Ovšem na území, kde tu a tam dojde po lijácích k sesuvu půdy, kde nejbližší horizont promění zemětřesení, je takový popis hodnoty nevalné. Pravděpodobně si ho při pátrání po starých popisech léčivek všiml lékárník Don Atanasio Guzmán, který si vše prostudoval a pustil se do vlastního průzkumu.

Sám také nakreslil plánek, který nazval Valverde Derrotero, Valverdova stezka. To bylo někdy v roce 1827. Na pátrání na vlastní pěst ovšem farmaceut prý nakonec doplatil, v horách zahynul – za tárou bylo bezpečněji. Popis i plánek ležely bez užitku v archivu města Latacunga až do roku 1860, kdy ho zde objevil anglický botanik Richard Spruce, pátrající v pralesích po neznámých rostlinách a nových lécích. Možná že by něčemu takovému nevěnoval pozornost, kdyby u popisu nebyla připojena Guzmánova mapa. I když sám botanik Richard Spruce se po ní nikdy nepustil, informoval alespoň o svém objevu v Listech Královské zeměpisné společnosti. Čas od času někoho napadne, že by se mohl pokusit poklad nalézt.

Vypraví se do oblasti, odkud může s průvodcem vyrazit do nehostinných hor a deštného pralesa. Pořídí si kopii – bůhví kolikátou a jak upravenou – plánu Valverde Derrotero a zkusí své štěstí. Málokdo pochybuje o tom, že zlato doposud čeká na svého objevitele.

Přestože příliv drahého kovu způsobil v 16. století v Evropě první historicky známou infl aci, rozhodně jeho většina zůstala v Jižní Americe. Rumiňahui, jenž je dnes národním hrdinou, o tom věděl své. Pomyslné zlaté zrnko kukuřice sice máme, ale někde čekají klasy.

Zlaté zrnko kukuřice

Vyvinout špičkovou stíhačku není stejné jako vymyslet nový mobil nebo televizor. Je k tomu potřeba obrovské množství znalostí, zkušeností a také peněz. Ale zatímco peníze má dnes ledaskdo, ony znalosti a zkušenosti není snadné získat. Jen proto také asijské státy zatím stále nakupují vojenskou techniku v zahraničí. Ovšem postupně se učí a zdokonalují.

Obvykle to začíná výrobou komponentů, pokračuje licenční produkcí nějaké americké stíhačky a končí snahami o vlastní projekty. Některé země jdou vlastní cestou a pokoušejí se zcela samostatně o náročný vývoj vlastního letounu, jiné na vývoji spolupracují s renomovanými firmami nebo dále vylepšují existující typ, další „nakupují“ zahraniční odborníky.

Cesty jsou různé, ale všechny směřují k jedinému cíli – získat nezávislost na dovozu a technologicky vylepšit celou průmyslovou základnu dané země.

Je totiž známo, že letecký průmysl je jakousi výlohou schopností národa, odkud se technologie přelévají do jiných odvětví. Nebudeme teď rozebírat, zda je či není podpora takového úsilí ze strany amerických, příp. evropských firem krátkozraká. Podívejme se raději na několik leteckých projektů zemí, které jsme si až donedávna spojovali spíše s rýží než s letadly. Největší snahy v tomto směru vyvíjí Čína, o které jsme už psali ve VTM č. 6/2007, a Indie (č. 5/ 2008). Zajímavé projekty má rovněž Írán (č. 3/2008). A co ostatní?

Znovuzrození

Z asijských zemí má největší zkušenosti s leteckou výrobou Japonsko, jehož stroje se staly proslulými za 2. světové války. Takové Mitsubishi Zero bylo v prvních letech války postrachem amerických pilotů a stalo se legendou.

Po válce však přišel na dlouhou dobu nucený útlum výroby a nákupy americké letecké techniky. Japonsko ostatně nemá stále ofi ciálně armádu, letectvo ani námořnictvo, ale jen „sebeobranné síly“. Je to sice do značné míry pouze slovíčkaření, Japonci si však na to potrpí. Ale zpět k technice. První japonskou stíhačkou od konce 2. světové války se stala Mitsubishi F-1, jejíž prototyp vzlétl v červnu 1975. Celkem jich pak bylo vyrobeno 77 kusů a sloužily primárně pro leteckou podporu a útoky na pozemní a hladinové cíle, sekundárně pro obranu vzdušného prostoru. Letouny F-1 v japonských ozbrojených silách slouží dodnes, ačkoli jsou postupně nahrazovány modernějšími typy, zejména F-2 popsaným níže.

V 80. letech 20. století podepsalo Japonsko dohodu o spolupráci se Spojenými státy, po níž začal společný vývoj stíhačky založené na americké F- 16. Za americkou stranu byl partnerem Lockheed Martin, za japonskou firma Mitsubishi. Dalšími významnými partnery byly (a vlastně stále jsou) například společnosti General Electric a Kawasaki. Nový letoun s označením F-2 však nevycházel z původní F-16, ale z ideového konceptu F-16 Agile Falcon. Ten sice na první pohled jako by F-16 z oka (nebo trysky) vypadl, ovšem ve skutečnosti měl být přes tvarovou podobu znatelně větší.

Samotní Američané nakonec od vývoje tímto směrem upustili, ale Japonci se konceptu s chutí ujali a zcela v duchu svých tradic pilně pracovali na jeho vylepšení a dovedení k dokonalosti.

Byla to ovšem dlouhá a trnitá cesta, zpomalovaná na jedné straně náročnými politickými tahanicemi o transferech technologií z USA, na druhé straně japonskou nechutí přejímat věci tak, jak jsou, ale naopak snahou vše „pojaponštit“.

Samostatnost není zadarmo

Japonci nakonec s urputností sobě vlastní vše dotáhli do cíle, ale zaplatili vysokou cenu. A to jak doslova, tak i přeneseně. I v zemi samotné je projekt mnoha lidmi považován za kontroverzní, neboť cena jednoho letounu se započtením vývoje vychází ve srovnání s konkurencí proklatě vysoká, přesněji 110 milionů dolarů v cenách roku 2004 (kdy byl dolar mnohem silnější než dnes). Ke zvyšování jednotkové ceny přispělo také postupné snižování počtu objednaných kusů ze 141 na 94, které však dosud nebyly všechny vyrobeny. Dalším kontroverzním bodem je právě trvání vývoje a výroby. Poté, co byl model F-16 v roce 1987 zvolen jako základ, vzlétl první nový stroj v říjnu 1997. O tři roky později vstoupily do služby první kusy, dodneška má Japonsko zatím 76 letounů ze zmíněných 94. To je tempo obecně poměrně vysoké, jiné státy na tom nejsou o mnoho lépe (srovnejme např. se zdlouhavým vývojem amerického F-35, evropského Typhoonu nebo s ještě mnohem delším indického projektu LFA). Samotná délka vývoje však není problém. Tím je fakt, že jako základ byl zvolen koncept, který už ve své době měl mnoho let za sebou a začínal zastarávat – vždyť F-16 má kořeny v 60. letech.

Nyní je výsledný F-2 zařazován do služby, ale byť je nabit moderní elektronikou a má řadu pokrokových prvků, nezapře relativně starou koncepci. Japonci se proto musejí už v tuto chvíli dívat dopředu a přemýšlet co dál. Japonsko-evropský Raptor? A to také dělají. Momentálně jediným stíhacím letounem 5. generace zařazeným do činné služby je americký F-22 Raptor. Japonci projevili velký zájem o jeho koupi, avšak Američané jej z obav před únikem tajných technologií odmítají komukoli prodat. Místo toho nabídli „obyčejnější“ a levnější F-35, s nímž se však Japonci nehodlají spokojit. V zemi vycházejícího slunce proto přišli s řešením – vyrobí si svou vlastní neviditelnou stíhačku…

Úkol to není snadný, v Japonsku jsou si po zkušenostech s F-2 vědomi, že jde o projekt drahý a zdlouhavý. Proto se rozhodli nejprve vyrobit technologický demonstrátor, který by prošel zkouškami, a poté by se ukázalo, zda vývoj vlastními silami má smysl a zda je vůbec únosný.

Letoun je označován jako ATD- X Šin- šin (ATD je zkratka pro Advanced Technology Demonstrator, tedy pokrokový technologický demonstrátor, Šin-šin znamená v japonštině něco jako „duše“).

Společnost Mitsubishi zatím předvedla světu maketu ve skutečné velikosti, která se nápadně podobá zmíněnému Raptoru. To ovšem příliš nevypovídá o konstrukci samotného stroje.

Podle dostupných údajů je známo pouze to, že má jít o dvoumotorový letoun s třírozměrným vektorováním tahu, se sníženou zjistitelností radary a dalšími detekčními prostředky protivníka, „nabitý“ moderní elektronikou. Práce začaly zřejmě už v roce 2005 a první plány hovořily o tom, že prototyp ATD-X vzlétne nejpozději do března 2014. Zmíněná maketa byla mezitím testována na „neviditelnost“ ve francouzském Bruz poblíž Rennes, kde se nachází zařízení francouzské zbrojní agentury DGA (Délégation générale pour l’armement). Údajně jde o největší laboratoře svého druhu na světě umožňující zkoušet a modelovat „stealth“ letouny ve skutečné velikosti, zatímco jinde testují pouze zmenšené modely. Tyto skutečnosti vedou ke spekulacím, zda Japonci nakonec nebudou spolupracovat na vývoji stroje s Evropou. To by prospělo oběma stranám a Američany odstavilo ze hry. Jaká bude realita, zatím ale není jisté. Někteří japonští představitelé už se také nechali slyšet, že Tokio zvažuje nákup evropských letounů Typhoon.

Nové slunce stále za horizontem

Projekt dostal každopádně první ránu, když vláda v rozpočtu pro rok 2008 pokrátila finance určené na jeho vývoj. Plánovaný vzlet prototypu se tak odsunul na rok 2015. Přesto zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že Japonci jsou schopni ATD-X postavit, nicméně je ve hvězdách, zda se tak skutečně stane. Ve hře je totiž příliš mnoho peněz a politických tlaků. A jestliže demonstrátor opravdu nakonec vzlétne, je otázkou, co dál. Proto se vlastně tento prototyp staví, aby poté mohly být posouzeny jeho schopnosti, náklady na možnou sériovou výrobu atd. Rovněž se vynořuje obava, aby ATD-X nešel stejnou cestou jako Mitsubishi F-2, tedy pečlivý vývoj zastaralého konceptu.

Když se podíváme do historie, Japonci byli vždy spíše dobrými následovníky než technickými revolucionáři. Důsledně pilovali a dováděli k dokonalosti myšlenky a věci, které byly jinde už dávno smeteny vývojem něčeho zcela nového. Ale nepředbíhejme a nechme se překvapit, třeba se dočkáme opravdu převratné stíhačky. O vývoji moderního bojového letounu uvažují rovněž jiné země v regionu, jako například Korea. Ale o tom zase někdy příště.

Legendární Eldorado už snad nikoho nenapadne hledat. Jsou však i další poklady. Čas od času se vynoří třeba z mořských hlubin v místech, kde předtím nikoho nenapadlo hledat. A jsou i jiné, které čekají na objevení.

Zlaté zrnko kukuřice

Domek s pokladem

Místo, kde trpěl zajatý Atahualpa, domek s jedinou místností El Cuarto del Rescate (Místnost výkupného), navštíví v Cajamarce rok co rok na osmdesát tisíc turistů. Nešťastný Inka představoval pro conquistadory hlavu, přes kterou ovládali tělo, tedy jeho poddané. V domnění, že dokáže uspokojit touhu dobrodruhů po zlatě, jim nabídl, že jím nechá naplnit místnost, kde byl držen v zajetí, až do výše, kam dosáhne. Jedna z verzí tohoto historického příběhu se zmiňuje také o tom, že další dva podobné „pokoje“ nechá Atahualpa naplnit stříbrem. Nebylo mu to ovšem nic platné, dobyvatelé si nemohli dovolit nechat naživu potenciálního vůdce vzpoury. Inka byl obviněn z dvanácti zločinů – mimo jiné z vraždy svého bratra Huascara – a odsouzen k trestu smrti upálením. Ani přijetí křtu na poslední chvíli ho nezachránilo. Další z bratrů nejvyššího Inky a vysoký vojenský velitel Rumiňahui se o smrti dozvěděl a i se zlatem, které do Cajamarky dopravoval, zavelel čelem vzad. Evropané s sebou totiž měli ještě jednu zbraň, strašnější než muškety a děla. Byla to epidemie pravých neštovic, která byla rychlejší než sami útočníci.

PROKLETÍ ZLATA –1000 let zlata Inků

Výstavu, která doputovala z Museo dell‘Oro z Limy v Peru do Prahy, navštívilo v Německu přes sto šedesát tisíc lidí. V Nejvyšším purkrabství na Pražském hradě jsou až do 31. května k vidění nejen zlaté poháry, masky, šperky a kultovní předměty. Jsou tu i předměty, které obyvatelé Jižní Ameriky sdružení pod vládou Inky používali ke každodennímu životu, nebo i hudební nástroje. Všechny objekty, doprovodné texty a fotografi e, krátké klipy doplňuje prostorové promítání laserovou 3D technologií. Na našem snímku je rituální nůž tumi. Všechny takové nože mají tvář boha z hrobu „Pána ze Sipánu“, jež se také objevuje na posmrtných maskách pro zemřelé příslušníky šlechty. Tato tvář je snad nejznámějším symbolem zlatých pokladů Peru.

STO TUN ŽLUTÉHO KOVU

Zhruba patnáct kilometrů od Cajamarky, která se tak neblaze zapsala do dějin Inků, se dnes na ploše dvě stě padesáti čtverečních kilometrů rozkládá jeden z největších zlatých dolů na světě Yanacocha. Název z jazyka kečua znamená něco jako černé jezero a opravdu – důl představuje jakousi černou skvrnu na životě zdejších obyvatel. Je pravda, že hodně z nich tady nachází svou obživu, ale zároveň už tu někteří z nich nalezli i smrt. Důl, z něhož rok co rok putuje do trezorů bank přes sto tun zlata, se dost často objevuje na titulních stránkách deníků. Například v roce 2000 havarovalo nákladní auto důlní společnosti a z něj vyteklo přes sto padesát kilogramů rtuti, která kontaminovala tichomořské pobřeží kolem města Choropamapa. Na devět set lidí se léčilo na příznaky otravy. Okolní sídla protestují i proti odvodu vody pro potřeby dolu a jejímu znečištění. Zdá se, že zlato je prokletím potomků Inků i po pěti staletích.

Na území, kde tu a tam dojde po lijácích k sesuvu půdy, kde nejbližší horizont promění zemětřesení, je popis cesty za pokladem hodnoty nevalné. Svět se mění. Technická a technologická dominance Spojených států a Evropy pomalu končí. Ani vojenské letectví už není záležitostí výhradně USA, Ruska a několika evropských zemí. Pomalu, ale jistě se v něm prosazují výrobci z jiných částí světa, zejména z Asie. Japonci nakonec s urputností sobě vlastní dotáhli projekt své stíhačky do cíle, ale zaplatili vysokou cenu. A to jak doslova, tak i přeneseně.

MITSUBISHI A6M „ZERO“

Tato lehká stíhačka tvořila za 2. světové války páteř japonských leteckých sil v Pacifi ku, účastnila se také útoku na Pearl Harbor a v závěru války ji používali i sebevražední kamikaze. Zero udivovalo svou úžasnou manévrovatelností a v prvních měsících války proti němu Američané nemohli postavit opravdu rovnocenného soupeře. Šlo o smrtelně nebezpečný a obávaný stroj. Později přišli spojenci s modernějšími letouny, které proti Zeru vynikaly zejména větší palebnou silou a lepší ochranou pilota, a také díky lepší taktice se souboje staly mnohem vyrovnanějšími. V té době Japoncům navíc začínali docházet zkušení a dobře vycvičení piloti. V roce 1944 už se Zero dalo považovat za zastaralé a americké stíhačky získaly převahu. Japonci však měli málo surovin, vývojových kapacit a nedisponovali ani dostatečně výkonnými motory, aby mohli postavit modernější stroje ve větším množství, a tak Zero zůstalo ve výrobě až do konce války. Celkem jich bylo postaveno přes 11 tisíc kusů. Zera zničila minimálně 1550 amerických letadel.

Nejčtenější