Žena pro dva oceány

MARTIN W. KIML  |  Technika
Šťastná Anne Quéméré 16. srpna 2006 v přístavu Douarnenez poté, co překonala Atlantický oceán na lodi tažené drakem.

Dvakrát přeplula atlantický oceán na lodi poháněné jen vesly a jednou na lodi tažené drakem. Pouze Pacifik zatím Anne quéméré odolává.

Široko daleko, kam oko dohlédne, jenom moře, vysoké vlny a slunce, opírající se do mořské hladiny.K tomu všemu silný vítr, který na jedné straně způsobuje lodi problémy s vysokými vlnami, na druhé dodává tak důležitou energii, která loď s jedinou osobou na palubě žene vpřed. Takhle nějak vypadá svět očima Francouzky Anne Quéméré, která jako první žena překonala v roce 2002 zcela sama Atlantický oceán, bez pomoci a asistenční lodě, pouze sílou svých paží. Nezastaví ji nic. Nepřízeň počasí, technické problémy, zdravotní komplikace… Všechno dokáže překonat kvůli splnění svých snů. Snů plných moře, vln, slunce odrážejícího se od mořské hladiny a hlavně větru, který se opírá do kitu, táhnoucího za sebou malou červenou loďku s jednočlennou posádkou. Tohle je příběh ženy, jejíž druhé jméno je nebezpečí.

Kdo je ta ženská?

Anne Quéméré se narodila před dvaačtyřiceti lety v typické bretaňské rodině a tvrdí o sobě, že právě proto je vybavena tak silnou osobností. Městečko Quimper, kde vyrůstala společně se svým bratrem a sestrami, je plné té zvláštní atmosféry a vůní, typických pro přístavy. Prostě škola pro budoucí námořníky jako dělaná. Tomu odpovídalo i její dětství. Spousta času stráveného na moři, nebo alespoň na pláži, dunivé zvuky příboje, slaný mořský vzduch, to všechno jsou věci, bez kterých se Anne nedokáže obejít. Když má trávit několik dní ve vnitrozemí, podle vlastních slov se dusí, jako by byla zavřená v malé kobce a trpěla přitom klaustrofobií. „Všechno na mě začne padat, z lidí se mi motá hlava, a ten smrad! Nesnáším pach města. Když není vzduch vlhký, když necítím na jazyku jeho slanou chuť, jsem poloviční.

Je to, jako byste indiána z amazonského pralesa hodili do centra velkoměsta. Patřím prostě k moři a moře patří ke mně. Nic mě ráno nevzbudí tak spolehlivě jako řev racků,“ popisuje Anne chvíle, kdy je daleko od šumění vln. Přesto i ona musela několikrát v životě opustit pobřeží a vyrazit do vnitrozemí. Poprvé se tak stalo, když odešla na univerzitu do města Rennes. Každou volnou chvíli využila k tomu, aby vyrazila k moři. Jak taky jinak. Na počátku devadesátých let, s bakalářským titulem v ruce, se vydala na zkušenou za oceán. Usadila se v Louisianě a podle svých slov to byla láska na první pohled. V Louisianě se nakonec nezdržela tak dlouho, jak to původně vypadalo, a další zkušenosti vyrazila hledat do centra velkého jablka, New Yorku. Dobrodružná povaha jí ovšem zůstala, takže během deseti let projela křížem krážem celé USA.

Pak přišla na řadu Jižní Amerika a Asie. Prostě život neustále v pohybu, nové výzvy, dobrodružství. Rodná Bretaň divoké Francouzce otevřela znovu náruč v roce 2000. Bylo třeba opět si zvykat na v porovnání s Mexickým zálivem ledový Atlantik, typický severozápadní vítr a pořádné porce deště. Nastal ideální čas opět se vší silou vrhnout na svou největší vášeň, totiž lodě. Zmodernizovaná rybářská loď, kterou pro ni postavil její otec, nestíhala ani oschnout. Anne v ní trávila většinu času a možná právě při jedné z mnoha dlouhých vyjížděk na moře se jí v hlavě začal rodit nápad, jak svůj životní koníček zpopularizovat. Psal se rok 2001 a Anne Quéméré se rozhodla, že sama, bez doprovodu, využívajíc pouze sílu svých paží, přepluje Atlantický oceán.

Loď Défi Adrien při čekání na příznivý vítr v zátoce u San Franciska, Kalifornie, 25. října 2008

Mise první: Atlantik 2002

Den D byl po mnohaměsíční tvrdé dřině stanoven na 26. prosince 2002. Téměř dva roky plánování s týmem zapálených přátel vygradovalo a loď s Anne na palubě ponořila příď do vln Atlantiku na Kanárských ostrovech. Před sebou měla odvážná žena 4583 kilometrů divokého moře. Cíl trasy byl na ostrově Guadeloupe v Karibiku. Na Anne nečekal jenom boj s přírodou, ale i se svou vlastní duší. Hodiny a dny plné přemýšlení a osamělosti občas narušila pouze nutnost opravy nějaké mechanické závady. „Byla jsem šťastná za každé vytržení z toho stereotypu. Zjistila jsem, že fyzická námaha a utrpení není nic proti osamělosti. Psychika bolí mnohem víc než unavené svaly,“ vyprávěla po svém návratu Anne. Jedinou jistotou v oněch dnech bylo, že po hodinách veslování budou následovat jenom další hodiny plné veslování. Monotónní pohyb rukou, bolestivě zkroucené nohy, osamělost a deprese, to všechno bylo zapomenuto ve chvíli, kdy se z vln Atlantiku vynořil ostrov Guadeloupe, cíl její cesty. Psal se 21. únor 2003. Anne překonala Atlantik za 56 dní, 13 hodin a 9 minut jako první žena v historii, která něco podobného dokázala.

Mise druhá: Atlantik 2004

Hned po návratu domů začala Anne vymýšlet další dobrodružství. Plánem bylo vyplout z amerického Cape Cod a severním Atlantikem, opravdu nehostinnou trasou plnou vysokých vln a velmi studeného moře, které místy dosahuje pouhých 6 °C, doplout do přístavu Douarnenez v Bretani. Zvolená trasa je brána jako mimořádně náročná. Silný protivítr a velmi nízký tlak hrozící neustále bouřemi z ní dělá smrtelně nebezpečnou hru. Na druhou stranu náročnost trasy, která je dokonce ještě o takřka 2000 kilometrů delší než v prvním případě, nenechala Anne ani chvíli napospas pocitům osamělosti a zmaru, jako tomu bylo poprvé. Nakonec se největším nebezpečím ukázaly velké nákladní lodě, které tudy plují velmi často. Něco tak titěrného jako jednomístná lodička se z kapitánského můstku obří zaoceánské lodě snadno přehlédne. „Občas to bylo fakt o fous. Ta monstra si skořápek jako mám já nemusejí vůbec všimnout. Přiznávám, že minimálně ve dvou případech jsem se bála o život. Minuly mě jenom o kousíček, skoro jsem měla pocit, že se jich můžu dotknout.“ Ani mnohatunové ocelové kolosy nakonec Anne nezastavily, a tak mohla 2. září 2004, po 87 dnech, 12 hodinách, 15 minutách a 6450 překonaných kilometrech, vplout za rachotu místní dechovky do přístavu Douarnenez.

Mise třetí: Atlantik 2006

Po návratu z mise číslo dvě vyvstal zásadní problém. „Otázka zněla, co změnit. Co udělat jinak než v předchozích dvou případech. Sednout si do lodě a doveslovat do Ameriky mi už přišlo nudné. To tady přece bylo už dvakrát, říkala jsem si. Musím vymyslet něco, z čeho si všichni sednou na zadek. Tak jsem se rozhodla, že využiju sílu všech těch větrů, které mě trápily při prvních cestách. Nechám se prostě táhnout větrem, použiju kit,“ vypráví Anne. K tomu ale bylo zapotřebí postavit zcela novou loď. Bylo potřeba trénovat úplně jinak, naučit se využívat vítr, a ne s ním bojovat, jako tomu bylo minule a předminule, bylo potřeba se spoustu věcí naučit.

Jako startovní pozice byl vybrán New York, cíl byl opět v bretaňském přístavu Douarnenez. 18. června 2006 se do kitu opřel vítr poprvé a cesta mohla začít. Jihozápadní vítr o rychlosti 15–20 uzlů, jasná obloha a málo nebezpečných nákladních lodí, takové byly ideální podmínky pro začátek dobrodružství. Brzy se ovšem počasí pokazilo, obloha se zatáhla a padla mlha. Občas vítr trochu polevil, přišly dokonce i chvíle, kdy loď prostě stála. Takové okamžiky odvážná žena využila pro dlouhý odpočinek. Přes spoustu těžkostí a nepříjemností se nakonec podařilo mořeplavkyni zdolat se svojí 5,5 metru dlouhou lodí 6700 km dlouhou trasu za 55 dní. Když vystoupila na molo v cílovém přístavu, rozbrečela se štěstím.

Kiting

Mise čtvrtá: Pacifik 2008

Kam tedy vyrazit příště? „Tahle otázka mě napadla poprvé už ve chvíli, kdy jsem na horizontu uviděla Bretaň při své cestě v roce 2006. Fakt. Ještě jsem byla na moři a už jsem přemýšlela o další cestě. Atlantik už jsem přeplula třikrát. Varianta s Pacifikem se sama nabízela. Zbývalo jenom vymyslet kudy,“ vzpomíná Anne na počátky svého pacifického dobrodružství. Za startovní místo bylo nakonec vybráno kalifornské San Francisco. Start byl naplánován na podzim roku 2008, pevné datum vybráno nebylo, protože se muselo čekat na správný vítr. Ten přišel 5. listopadu.

Cesta dlouhá téměř 7000 km s cílem na nádherném ostrově Tahiti přímo v srdci Francouzské Polynésie mohla začít. Brzy Anne pochopila, že ten, kdo vymyslel pro Pacifik jméno Tichý oceán, měl zřejmě smysl pro černý humor. Počasí od samého počátku dávalo cestovatelce najevo, že není vítaná. Bezvětří střídaly bouře, které dokázaly zamávat i s žaludkem takové zkušené mořeplavkyně, jako je Anne Quéméré. Až jednoho dne nastalo totální bezvětří. Loď navíc z větru získávala i energii k výrobě elektřiny, takže čím déle stála Anne na jednom místě, tím méně elektřiny měla pro komunikaci. Všechno vygradovalo 10. prosince, kdy Anne poslední zbývající elektřinu využila k vyslání žádosti o pomoc. Cesta byla ukončena a hned 11. prosince Anne vyzvedla nákladní loď. Zatím poslední dobrodružství tak skončilo neúspěchem. Myslíte, že to Anne nějak negativně ovlivnilo? Nenechte se vysmát!


Kiting

Co je to kiting?
Snad každý člověk někdy v životě zkoušel pouštět draka. Takového toho klasického papíráka vyrobeného ze špejlí a lehkého barevného papíru. Vylézt s ním na kopec, pobíhat tam a zpátky, využívat větrných proudů, nechat sebou smýkat silou vichru, to je asi sen každého malého kluka. Jednou ale přišel zlom a malý chlapeček hrající si s drakem přišel na báječný nápad. „Tohle by přece šlo využít i jinak,“ řekl si a světlo světa spatřilo sportovní odvětví, jehož rozmach je v posledních letech neuvěřitelný. Kiting, to není jenom moře a vlny. Kit pohání lidi na sněhu, na vodě i na souši. Prakticky cokoli dnes můžete zapřáhnout za kit a nechat se vláčet větrem. Kiting, nebo také powerkiting, je sportovní disciplína se vším všudy. Tréninky, soutěže, v budoucnu možná i olympijské hry. Nakonec proč ne? Při sledování fantastických akrobatických kousků, které profesionálové předvádějí užaslým divákům, se nejednomu z nich tají dech. Kiting, ať už na vodě, na sněhu, nebo na pevné zemi, je rozhodně sportem budoucnosti. A navíc! Je to opravdu adrenalinová zábava.

V čem vlastně Anne pokořila Atlantik?
Konstrukce lodě Défi Adrien byla svěřena konstruktérovi Marcu Ginistymu, který pro Anne navrhoval i dvě předchozí lodě. Konstruována je tak, aby se v případě převrácení byla schopna sama obrátit zpět. Jako stavební materiál byly použity pásy z červeného cedru a epoxidový nátěr. Celková délka lodě je 5,5 m, šířka 2,15 a hmotnost 300 kg. Kabina je koncipována jako otevřený kokpit, v přední části lodi je uzavíratelný prostor pro potraviny a jiné nezbytné věci, za zády má námořník malý životní prostor, kde lze odpočívat. Energii dodává síla větru přenášená z kitu a čtyři solární panely.

Nejčtenější