Zelená habaďůra, nebo náboženství?

JAN HORČÍK  |  Příroda
Biosféra versus technosféra

Žijeme ve spotřební společnosti. Nakupujeme zbytečné věci, abychom byli šťastní. V posledních letech jsou to tzv. „ekologické výrobky“, které v nás mají vyvolat dobrý pocit z toho, že děláme něco pro naše životní prostředí. Jenže zelená móda je zase jenom móda, a je-li zelená málo, je bio. Ekologické výrobky musejí, stejně jako ty neekologické, projít složitým výrobním procesem.

Známý americký komik George Carlin říkal Američanům z očí do očí, jak moc milují konzumerismus. „Já nevím jak vy, ale já potřebuju místo pro svoje věci.“ Smích. „Víte přece, jak je to důležité. Vždyť to je celý smysl života!“ Smích. „Snažíte se najít místo pro své věci.“ Dozvuky smíchu a nový smích. „Váš dům je jen místo, kam ukládáte svoje věci. Kdybyste neměli tolik zatracených věcí, nepotřebovali byste dům!“ Smích. Je zdravý na srdce.

Carlin, který zemřel loni v 71 letech na srdeční selhání, nebyl žádný ekolog. Ani levičák. Byl to celkem normální člověk, který se díval kolem sebe a přemýšlel o tom, co vidí. A pak to nahlas říkal. „Díváte se taky někdy, když jdete kolem, do výlohy obchodů na svůj odraz a říkáte si: Sakra, to je ale fešák?“

Občas Carlin ve svých vystoupeních zabrouzdal také k tématu zachraňování planety. „Cože? Zachraňovat planetu? Vždyť my se ještě ani neumíme postarat sami o sebe a chceme zachraňovat tuhle obrovskou planetu?“ Lidé jsou podle něj jen malé arogantní potvory, které si myslí, že jsou něco víc než příroda.

Ideologie plýtvání

Jenže příroda se bez nás obejde, nepotřebuje nás. To my bez ní jsme odsouzeni k zániku. Příroda je krasná a přirozená, ale nikdy není změkčilá, líná nebo pyšná. Na rozdíl od nás. Říkáme-li dnes, že klimatická krize (dříve „globální oteplování“) ničí planetu a přírodu, ve skutečnosti se jen vyhýbáme nepříjemnému – „kopeme si vlastní hrob“. Nemusí jít nutně doslova o náš vlastní hrob, ale i hrob dalších pokolení a lidstva jako společenství nebo moderní civilizace jakožto vývojového stupně kultury.

Zůstáváme-li zahleděni do konzumní ideologie a nedokážeme zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem, není divu, že jsme dnes tam, kde jsme. V posledních měsících česká veřejnost žije mimo jiné zprávami o zavádění šrotovného jak u nás, tak i v zahraničí. Dalším žhavým tématem jsou „zelené dotace“, v jejichž rámci se stát rozhodl rozdat miliardy korun na zateplování domů, ekologické vytápění a obnovitelné zdroje energie.

Zatímco šrotovné je hodnoceno napříč ekonomickým odborným spektrem rozporuplně a tíhne spíše k negativním názorům, zelené dotace jsou takřka všemi hodnoceny jednoznačně pozitivně. Zatímco jedním z cílů šrotovného je přinutit lidi, aby zahodili a zničili starou věc a koupili si novou, dotace na zateplování umožňují vylepšit stávající věc (dům nebo byt) tak, aby mohla sloužit déle, lépe a úsporněji.

Nové, lepší?

Po kapku delším úvodu se konečně dostáváme k jádru pudla. Totiž, je nahrazování starých výrobků novými, tzv. „ekologickými“, skutečně přírodě prospěšné a „ekologické“? Nejmarkantnějším příkladem jsou právě automobily. Problematické šrotovné (a různé další „ekologické daně“, jako například ta za převod auta) má za primární cíl znovu nastartovat poptávku po nových automobilech a současně zničit ty staré.

Nezní to špatně. Automobilky nás přece už dlouho přesvědčují, jak jsou nová auta bezpečná, mají nižší spotřebu i nižší emise. Nikde se už ale nezmiňují o tom, že v průběhu jejich složité, ekologicky náročně výroby je na to, aby mohl vzniknout jediný automobil, vyprodukováno několik desítek tun emisí jen oxidu uhličitého, spotřebovány hektolitry vody a mnoho kWh elektrické energie. A to už vůbec nemluvíme o tom, že je třeba vytěžit a zpracovat všechny materiály, ze kterých se auto skládá, od kovů až po umělé hmoty.

Tohle všechno dohromady znamená pro přírodu a její zdroje mnohem větší zátěž, než kdyby staré auto, třeba i bez katalyzátoru, jezdilo po silnici dalších několik desítek let. A úplně stejně to platí pro jakýkoli jiný nový výrobek. Navíc je zřejmé, a to dnes už prakticky u všech typů spotřebního zboží, že výrobci záměrně zkracují dobu životnosti. Automobilů, mobilů, počítačů a snad i děravých fuseklí. Proč by vám měli prodávat něco, co vydrží dva roky, když vám to během těch dvou let mohou prodat čtyřikrát za stejnou cenu?

Ideologie donekonečna rostoucí spotřeby však stojí v přímém rozporu s dnešním světem, jehož největší výzvou je trvale udržitelný rozvoj. Pokrok, kterého jsme dosáhli, zjevně dlouhodobě udržitelný není. Na životní styl střední třídy tzv. vyspělých států najednou chtějí dosáhnout také stamiliony občanů Číny, Indie a dalších rychle se rozvíjejících zemí. Jenže tahle planeta na něco takového prostě nestačí.

Zelená habaďůra, nebo náboženství?

Ekologická výroba

Do hledáčku odborníků se tedy postupně dostává ekologie výrobních procesů. Organizace Greenpeace například už od roku 2006 pravidelně vydává zprávu „Green Electronics“, ve které podrobně sleduje výrobky spotřební elektroniky největších světových výrobců a hodnotí jejich ekologičnost. Především využití nebezpečných chemikálií (PVC) či prvků, spotřebu elektrické energie, recyklovatelnost a celkový životní cyklus výrobku.

Země třetího světa jsou dnes zaplavovány skládkami zastaralé elektroniky, která putuje zaoceánskými loděmi přes celý svět. Přitom v Japonsku bylo zjištěno, že jedna takováhle skládka staré elektroniky a dalšího elektroodpadu může obsahovat obrovské zásoby zlata, stříbra, platiny a dalších cenných kovů. Desítky milionů nefunkčních mobilních telefonů, odložených televizí, počítačů i MP3 přehrávačů obsahují tyto prvky ve stopovém množství – vynásobeno desetia stamiliony, dává to už velmi slušná čísla.

Recyklace elektroodpadu dnes bohužel ve světě funguje zatím pouze právě v onom stopovém množství. Někteří výrobci automobilů začali na své obrovské továrny montovat solární panely, případně i větrné turbíny, které jim mají zajistit čistou elektrickou energii. Zároveň můžeme vidět jasný posun směrem k autům do zásuvky, ať už jde o plug-in hybridy nebo čisté elektromobily. Všechny tyto novinky mají představovat budoucnost osobní dopravy.

Opět je však nutné si uvědomit, že se jedná o zbrusu nové výrobky, které jsou navíc vybaveny moderními Li-ion bateriemi. Tyto baterie nevydrží věčně, jejich životnost je obvykle omezena pouze na několik let. Pak je třeba je vyměnit a nejlépe zrecyklovat. Podobně lze přemýšlet i o životním cyklu fotovoltaických článků či větrných turbín. Teprve dokonalé zvládnutí celého výrobního procesu produktů, ale také následné recyklace (tedy od kolébky po hrob) může přinést významnější pokrok v oblasti udržitelného rozvoje. Proměna fyzična sama o sobě ale nestačí. Svůj díl změny si s sebou nesou také korporace a samotní spotřebitelé.

Proměna ducha

Ve Finsku koncem letošního května proběhl jedenáctý ročník mezinárodní konference Budoucnost spotřební společnosti. Vystoupila zde řada akademických kapacit, které se zabývaly problematikou udržitelné spotřeby, globalizace spotřeby, měnících se hodnot spotřebitelů, environmentálně významné spotřeby, budoucností sociálních médií, sociální odpovědností korporací a umocňováním spotřebitelů budoucnosti. Široký záběr problematiky ukazuje, nakolik je problematika životního prostředí, ekonomiky a společnosti úzce propojena.

Současná ekonomická krize, jakkoli může být pouhým mediálním konstruktem, zase zvýrazňuje skutečnost, nakolik je současná virtuální ekonomika odtržena od té reálné, fyzické. Nově se objevující pojmy, jako fyzická ekonomika nebo také ekologická ekonomika, se snaží upozornit na skutečnost, že reálný svět kolem nás prostě nemůže donekonečna uspokojovat rostoucí poptávku, protože zdroje jsou omezené, konečné. To si však není v zájmu velkých korporací. Pokud má nastat změna, je třeba mimo jiné informovat, nebo chcete- li vzdělávat, samotné konzumenty. Tomáš Baťa to věděl už před více než 70 lety.

„Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek,“ říkal zakladatel zlínského impéria. A dokonce měl i lék na krizi. „Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“

Konflikt kultury s přírodou

Profesor Josef Šmajs z Filozofické a Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity vnímá současnou světovou krizi jako konflikt kultury s přírodou. Podobně jako další myslitelé upozorňuje, že lidská kultura začíná nenávratně požírat svůj hostitelský organismus, tedy biosféru.

Přírodní kapitál, který byl posledních dvě stě let prakticky zdarma dostupný všem jednotlivcům i korporacím, ubývá. Řešením by podle něj mohlo být ocenění přírodních zdrojů, tedy skutečnost, že vezmeme v potaz hodnotu půdy, vzduchu, čistých oceánů a života jako takového a všichni, kdo budou chtít tyto statky využít, za ně budou muset zaplatit náležitou cenu. Zároveň by měla světová veřejnost přijmout myšlenku klimaxu, tedy „růstu bez růstu“, protože je to právě neustálý růst, který ohrožuje náš život na téhle planetě.

Plastová okna – ano, či ne?

Lektor, publicista a pedagog Karel Murtinger se dlouhodobě zabývá úsporami energií a obnovitelnými zdroji. I on je zastáncem názoru, že často je lepší přemýšlet předtím, než se odhodláte k investici do nového výrobku. Ve svém článku „Vyhazovat staré věci = úspora a ekologie?“ pro magazín Nazeleno.cz například upozorňuje, že výměna starých dřevěných oken za plastová nemusí být ekonomicky výhodná.

Plastová okna – ano, či ne?

Doba návratnosti investice je podle něj i přes 50 let a spotřeba energie na výrobu a likvidaci nových oken může být srovnatelná s jejich energetickou úsporou. Proti tomu však stojí názory těch, kteří upozorňují na užitnou hodnotu nových oken a například nutnost dřevěná okna pravidelně natírat.

Ekologické nové auto? Ale kdepak…
Znečištění ovzduší a životního prostředí při výrobě jednoho automobilu.

Znečištění ovzduší a životního prostředí při výrobě jednoho automobilu.

Poznámka: EČU – ekvivalent černého uhlí
Zdroj: UPI, 1999, převzato z www.biom.cz

Biosféra versus technosféra

Zatímco v minulosti byla lidská společenství úzce provázána s okolní přírodou, moderní civilizace tato pouta zcela zpřetrhala. Hospodářství mělo tehdy lokální charakter, dnes je globální. Technologie a instituce začaly odtrhávat lidi nejen od sebe navzájem, ale také od živé přírody. Namísto ní se náš život odehrává ve světě, který je takřka ze 100 % vyroben lidmi – v technosféře (noosféře).

To je názor švédské filozofky a aktivistky Heleny Norberg-Hodgeové, která více než 20 let strávila v malé buddhistické vesničce v podhůří Himálaje. Své četné zkušenosti pak přeměnila v několik knih, např. Dávné budoucnosti. Říká, že čím více žijeme ponořeni do technosféry, tím obtížnější pro nás je vidět dopady toho, co děláme, na přírodu i ostatní lidi.

Těší vás, nebo vám vadí, že všechno musí být dnes eko nebo bio? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější