Zapomenuté pevnosti

MARTIN DUBÁNEK A JAN LAKOSIL  |  Historie
pevnosti

Československá betonová hranice, systém pevností z třicátých let, je slavná a známá. Málokdo ale ví, že armáda po válce na opevnění nezanevřela a dále jej budovala. Tento článek poprvé shrnuje vše, co nás v nejvyšším utajení chránilo před útokem z druhé strany železné opony.S koncem druhé světové války přišla obnova poničeného fortifikačního systému vybudovaného v letech 1935 až 1938, který si i nadále udržel určitý obranný potenciál. Původní plán z roku 1945 na velkorysou obnovu a výstavbu těžkých objektů však vzal rychle za své s výjimkou přestavby některých dělostřeleckých tvrzí na sklady a využití několika pěchotních srubů těžkého opevnění na jižní Moravě a v Bratislavě.Od roku 1946 probíhala reaktivace převážně na nekompletních liniích lehkého opevnění, která se po roce 1948 koncentrovala na oblast od zaniklé obce Umíř v západních Čechách po bratislavské předmostí v Petržalce.

pevnosti

Do postupně opravených objektů nyní označených jako stálé lehké opevnění (SLO) bylo počínaje rokem 1947 osazováno původní vybavení, které bylo zčásti i nově vyráběno. Za vynaložení relativně nízkých prostředků se do konce roku 1953 podařilo vybavit základní výbavou všechny vybrané objekty SLO. Nejdůležitější se podařilo i zamaskovat a od roku 1958 dodatečně modernizovat protiatomovými předsíňkami před vchody a od roku 1960 instalacemi univerzálních lafet UL-1 pro nově zavedené kulomety.

Výstavba nových objektů

S příchodem nového ministra obrany Alexeje Čepičky, který začal důsledně prosazovat orientaci na SSSR, se začala měnit i situace z hlediska další výstavby opevnění. Dne 16. 5. 1950 se ministerstvo národní obrany (MNO) rozhodlo, že objekty stálého opevnění ve smyslu předválečných objektů již v budoucnu nebudou stavěny, avšak stávající opevnění z let 1935–1938, ležící zejména na čáře Umíř-Bratislava, mělo být i nadále využito a doplněno výstavbou takových objektů opevnění, které svým pojetím spadaly do rámce zesíleného polního opevnění (OPO), na které mělo být do roku 1955 vyčleněno 792,8 milionů korun.

Zároveň s tím byla ražena myšlenka na koncepci tzv. rychlostavného opevnění, využívajícího pancéřová přenosná nebo převozná stanoviště a později objekty z nejrůznějších prefabrikátů. Pravděpodobně pro nedostatek prostředků a zejména v souvislosti s vypuknutím korejské války byl tento projekt realizován poněkud jinak. Kromě reaktivace stálého lehkého a těžkého opevnění, které v západních a částečně v jižních Čechách fakticky tvořilo druhou linii obrany, byla v letech 1952–1964 realizována v úseku Aš-České Velenice výstavba tisíců pevnůstek zesíleného polního opevnění.

Armáda se zakopává

Od roku 1948 byla prováděna výstavba pohraničních zátarasů v jihozápadním pohraničí, což můžeme chápat jako zárodek železné opony. Od roku 1952 se však jednotky v pohraničí začaly zakopávat. V letech 1952–1953 se jednalo o prostý zákopový systém o délce 370 km, který byl zpevňován výstavbou asi 2000 dřevozemních pevnostních objektů, jejichž plány vycházely ze sovětských předpisů.

Jednalo se zejména o kulometné palebné sruby, palebná postavení pro děla a minomety, pozorovatelny různých stupňů velení, okopy pro tanky, úkryty pro živou sílu a 85 km drátěných zátarasů. Jejich odolnost však neodpovídala podmínkám předpokládaného použití atomových zbraní. Tento systém byl s jistotou budován v souvislosti s probíhající válkou v Koreji, kdy se očekávalo brzké vypuknutí třetí světové války.Od roku 1952 do 1954 bylo realizováno i minimálně 220 zděných (tzv. kamenobetonových nebo kamenozemních) objektů.Tyto převážně kulometné objekty nebo úkryty rovněž vycházely ze sovětských zkušeností. Ve druhé polovině 50. let došlo k přehodnocení odolnosti vzhledem k účinkům zbraní hromadného ničení a bylo rozhodnuto o nutných úpravách, které se uskutečnily v letech 1958–1960.

Nastupuje prefabrikace

Snaha o urychlení výstavby a zodolnění obranných staveb vedla k prefabrikaci. MNO zadalo od roku 1952 vývoj objektů polního opevnění ze železobetonových prefabrikátů s cílem nahradit dřevo, respektive tesařskou práci. Vývoj probíhal fakticky po celé období, přičemž vznikla řada objektů nejrůznějšího účelu a stavebního provedení. Jako první byla již v roce 1953 zavedena pozorovatelna 27/ S postavená tzv.srubovou koncepcí. V letech 1954–1955 byl zaveden obdobně provedený úkryt 25/S, kulometný srub KŽ-1 a druhá generace pozorovatelny PŽ- 1. V letech 1955–1956 byla zavedena druhá generace kulometných objektů (univerzální objekt KŽ-2) sestavených z železobetonových panelů a vyvinuty v terénu dosud nenalezené panelové úkryty ÚŽ-4 a ÚŽ-5. Rovněž se podařilo vyvinout novou pozorovatelnu (PŽ-2) a úkryty sestavené z železobetonových prefabrikovaných rámů. Na počátku 60. let byla vyvinuta nejdokonalejší třetí generace úkrytů zastoupená několika variantami rámového úkrytu ÚŽ-6.Z železobetonových rámů byly sestaveny i protitankové objekty KŽ-3 pro věž tanku T-34/85 a KŽ-4 pro družstvo tarasnic nebo 82mm bezzákluzový kanon vz. 59.

Snaha o využití plastu

Kromě železobetonových prvků byly v první polovině 50. let vyvíjeny i pancéřové fortifikační prvky, které však vznikly v zanedbatelné ověřovací sérii (např. otočné a výsuvné kulometné stanoviště OVKS a pancéřová pozorovatelna jednotlivce PPJ). Větší význam měl skládací plechový ukryt (ÚO-1 až ÚO-3) zavedený v roce 1959, přičemž ještě v roce 1973 bylo aktivních 300 kusů. ČSLA v roce 1962 zavedla i velice jednoduché polní skládací úkryty z textilních tkanin ÚT-1 a ÚT-2. V letech 1957–1961 byly dokonce vyvíjeny objekty ze skelných laminátů. Jejich první generace z let 1957–1959 typově počítala s úkryty, pozorovatelnou a kulometným objektem. Na doporučení SSSR se v rámci druhé generace podařilo vyvinout poměrně dokonalý úkryt. Při jeho řešení čs. vývojová střediska dokonce spolupracovala s odborníky z NDR.Podařilo se sice v praxi ověřit možnost realizace, avšak materiálně ekonomické důvody a změněná koncepce obrany nedovolila realizaci. ČSLA pak po celé období 1946–1964 vyvíjela i nejrůznější vesměs protitankové zátarasy, reprezentované zejména železobetonovými jehlany.

Zkoušky odolnosti

Kromě důkladných výpočtů odolnosti, prověřených zátěžovými zkouškami přejezdy tanků a ostřelovacích zkoušek konvenčními zbraněmi, hodlalo MNO prověřit odolnost pevnůstek i jadernými zbraněmi. Ty pochopitelně nemělo k dispozici, a proto se v roce 1957 obrátilo na Sovětský svaz, který naštěstí zkoušky odmítl provést.V letech 1952–1964 vybudovala ČSLA přibližně 950 kulometných objektů (kamenobetonových, KŽ-1 a KŽ-2), 31 protitankových objektů KŽ-3, 433 protitankových objektů KŽ-4, přibližně 250 pozorovatelen a asi 600 úkrytů ze železobetonových dílců. Systém jejich umísťování v terénu se zásadně lišil od předválečného.

Především bylo upuštěno od budování souvislých linií probíhajících podél celé hranice a zavržen byl i systém strnulých bočních paleb. Předem budovaná obrana se i přesunula hlavně do příhraničního pásma a bojové objekty byly budovány jako uzávěry v oblastech vhodných pro vpád motorizovaných jednotek, tj. kolem komunikací a v otevřených prostorech.

Obstály by ve válce?

Výstavbě nového systému zesíleného polního opevnění nebyla věnována taková pozornost jako v letech 1935–1938. Svůj vliv na to měla změna taktiky vedení boje, prudký vývoj techniky a objev jaderných zbraní.Přesto se podařilo při vynaložení relativně malých finančních prostředků během 12 let připravit poměrně hodnotnou obrannou linii tvořenou několika pásmy bojových objektů a úkrytů se značnou hloubkou obrany. K bojovému využití objektů naštěstí nedošlo, a tak o jejich hodnotě lze jen spekulovat. Každopádně se tento systém podařilo utajit nejen před západními zpravodajskými službami, ale prakticky před téměř celým národem. Ani v současné době, téměř 20 let po pádu železné opony, nebyla problematika poválečných osudů opevnění dosud zdokumentována a v západním příhraničí zůstávají ukryty stovky zapomenutých objektů, které čekají na své znovuobjevení.Ministerstvo chtělo prověřit odolnost pevnůstek i jadernými zbraněmi. Požádalo proto Sovětský svaz, který naštěstí zkoušky odmítl provést.

Utajená obrana železné opony

Právě vyšla jedinečná kniha Utajená obrana železné opony, poodhalující jedno z tajemství studené války. Čerpá z bohatých archivních pramenů Vojenského ústředního archivu a bádání v terénu. Poskytuje první ucelený přehled o typologii, vývoji, výstavbě a osudech československého opevnění z let 1945–1964. Přináší základní přehled o použité pevnostní výzbroji a výzbroji jednotek, které ho měly obsazovat, představuje pevnostní útvary a organizaci složek MNO, podílejících se na jeho výstavbě.

Nechybí ani zhodnocení možností fortifikačních staveb a jejich srovnání s obdobnými evropskými systémy z popisovaného období. Stručně je nastíněna i dislokace a organizace jednotek v pohraničí a představeny strategické plány Československé armády a ČSLA. Na 216 stranách a 32 stranách barevné přílohy naleznete množství dosud nepublikovaných fotografií, map a plánů. Tento systém byl s jistotou budován v souvislosti s probíhající válkou v Koreji, kdy se očekávalo brzké vypuknutí třetí světové války.

Pevnosti před a po válce Ve srovnání s předválečnými působí poválečné objekty z prefabrikátů velmi uboze, zejména kvůli nepoměru v tloušťkách stěn a stropu. Při objektivním posouzení však byla nedostatečná tloušťka železobetonových stěn například u palebného objektu KŽ-1 nahrazována silnou vrstvou kamenné rovnaniny a zemního záhozu. Stupeň vyztužení je dokonce 2,5× větší než u předválečných objektů a pro stavbu objektu KŽ-1 bylo potřeba přibližně 10× méně železobetonu než pro stavbu LO vz. 37 E. Půdorysná plocha KŽ-1 se jevila jako 4× menší než u LO vz. 37. Přitom byly oba stejně zranitelné přímou palbou do střílny. Největší nepoměr je však v časové náročnosti, kdy stavba monolitického objektu prvorepublikového opevnění trvala asi dva měsíce při nasazení mnoha zapracovaných dělníků. Naproti tomu, nepočítáme- li výrobu železobetonových dílců, byly k výstavbě KŽ-1 potřeba při nasazení osmi vycvičených vojáků tři dny práce, přičemž se vlastní výstavba dala zkrátit na pouhý jeden den. Navíc za cenu jednoho řopíku bylo možné postavit asi 10 KŽ-1. Na počátku šedesátých let byla vyvinuta nejdokonalejší třetí generace úkrytů.

pevnosti

Co se dělo za hranicemi?

Československé opevnění po roce 1945 nepatřilo ke světovým výstřelkům, neboť se nejrůznější fortifikační objekty stavěly i v dalších evropských státech a například v neutrálním Švýcarsku se staví dodnes. Československé zesílené polní opevnění vycházelo ze sovětských vzorů a kromě SSSR bylo stavěno i v dalších státech Varšavské smlouvy. Například v Polsku byly opevněné rajony realizovány v letech 1952–1956 pro obranu pobřeží, kde zabezpečovaly pobřežní dělostřelecké baterie. V evropské části SSSR je nejznámější reaktivace a výstavba nových opevnění proti Finsku v Karélii. Sovětský svaz zavedl množství nejrůznějších převozných železobetonových a pancéřových stanovišť, která se dokonce v období po invazi v roce 1968 dostala i na území ČSSR. Skutečným exotem se pak stala Albánie, která s nadsázkou probetonovala značnou část svého rozpočtu. Reaktivaci a novou výstavbu však prováděli i naši tehdejší potenciální protivníci z NATO, především Francie a Itálie, ale také neutrální státy, Švýcarsko, Rakousko a státy na Skandinávském poloostrově.

Nejčtenější