Záhada čtenáře

PAVEL HOUSER  |  Věda
děda

O pocitu déja vu ve smyslu „tohle už jsem viděl“ toho bylo již napsáno docela dost. Téměř každá psychologická škola přišla s vlastním vysvětlením. Jeden specifický druh déja vu se týká knih. Existují racionální výklady déja vu, které operují s různými neurologickými či psychologickými mechanismy. Tak například americký psycholog Robert M. Youngson vymyslel ve své knize O šílenství, podivínství a genialitě následující, samozřejmě poněkud spekulativní model, který vychází z počítačových metafor.

Chyba v zápisu

Za normálních okolností protečou data nejprve do „operační paměti“ a až pak jsou uložena např. na hard disk. V případě déja vu ale došlo k chybě. Data se „uloží do paměti“ rychleji, než si je stihneme uvědomit. Ve chvíli uvědomění pak již máme uloženou „kopii“ a mozek celou situaci vyhodnotí tak, že jsme již příslušnou událost někdy zažili… Umberto Eco si ve sbírce svých esejů O literatuře všímá jiného typu pocitu déja vu, který se mu děje u knih. Většina z nás má doma knihovny celkem skromné a jejich obsah jsme přečetli.

Eco se ale ve svém eseji o Borgesovi přiznává k bibliománii, protože shromáždil do své knihovny asi 40 000 exemplářů. Tohle množství nedokázal přečíst ani on sám. Často se mu však stává, že když nějakou nečtenou knihu konečně otevře, má pocit, že její obsah už zná. Jedná se tedy o déja vu čtenářské. Jak se takový jev dá vysvětlit? První výklad je zcela banální, prostě jsme tu knihu už četli a jen jsme na to zapomněli. Druhý výklad vychází z toho, že množství literárních motivů i způsobů zpracování textu je omezené. Čím více toho přečteme, tím větší je pravděpodobnost, že nám i nově čtená kniha bude připomínat něco už známého.

Knižní magie

V případě Eca, který se svými knihami žije, se nabízí i „magické“ vysvětlení, že totiž pobytem ve společnosti knih nějak načerpal jejich fluidum. To je samozřejmě nesmysl, ovšem sám se musím přiznat, že proti tomuto druhu uvažování nejsem také úplně imunní – v době studií jsem s sebou třeba prakticky neustále nosil různá skripta, i když jsem tušil, že se na ně ani nepodívám. Možná jsem si podvědomě myslel, že mi do hlavy obsah skript nějak samovolně prodifunduje (netřeba dodávat, že se tak však nedělo).

Stará známá

Eco samozřejmě nabízí mnohem střízlivější výklady. Všímá si toho, že pocit déja vu má spíše u knih, které vlastní již delší dobu. Napadá ho tedy následující mechanismus: kniha na polici nestojí stále na stejném místě, různě ji stěhujeme, přenášíme, oprašujeme – a přitom občas otevřeme, tu přečteme stránku, tu alespoň odstavec, zčásti se nám text ukládá v mysli i podvědomě, když po něm jen přejedeme očima. Takže nakonec máme knihu do značné míry přečtenou, i když jsme ji vlastně nikdy „nečetli“. V tomto případě samozřejmě platí, že čím déle knihu vlastníme, tím častěji ji takto budeme přenášet a po kouskách budeme vstřebávat. Vysvětlení je to určitě chytré, přece jen však působí jako přitažené za vlasy.

Nejpravděpodobnější vysvětlení, které Eco předkládá, je ale následující. Nejde primárně o to, jak dlouho máme knihu v knihovně, ale kdy byla vydána. Čím delší čas uplyne od vydání knihy, tím více se o ní mluví, tím více dalších knih se k ní tak či onak odkazuje a různě z ní cituje. A tak vlastně získáváme znalost textu zprostředkovaně, z různých odvolávek či recenzí, z toho, co pochytíme v rozhovorech přátel. Eco to intelektuálsky označuje tak, že kniha se stále více stává součástí „intertextového okruhu“. I ti z nás, kteří nikdy nečetli bibli, by v ní jistě objevili řadu povědomě znějících pasáží, totéž v menší míře bude platit třeba pro Pána prstenů či Stopařova průvodce po Galaxii.

Eco se skoro stále pohybuje mezi literárními teoretiky, takže v jeho případě je toto „čtení knih bez knih“ jistě skutečně intenzivní. Jak vidno, být čtenářem je prostě skvělé a kromě radosti z četby to s sebou nese i řadu dalších zábavných hádanek…

Pavel Houser

Zvrhlý vědec Pavel Houser vystudoval Fakultu potravinářské a biochemické technologie VŠCHT. Je redaktorem serveru www.scienceworld. cz. Napsal několik knih, od beletristických po populárně-vědecké, všechny však zcela zvrhlé. Posledním titulem je kniha rozhovorů s českými vědci Kapka metanového deště.

Nejčtenější