Zachrání nás kapitalismus 3.0?

JAN HORČÍK  |  
koš

V nedaleké budoucnosti nás možná čeká „zpoplatnění“ přírodního bohatství a nástup doplňkových měn.

V roce 1971 vydalo malé filmové studio Bosustow Productions šestiminutový animovaný film Freedom River. Autor scénáře Joseph C. Cavella chtěl, aby jej namluvil svým hlubokým zastřeným hlasem Orson Welles, tehdy už v Paříži dosluhující legenda světového filmu. Snažil se o to i u svých předchozích filmů, ale teprve když mu poslal scénář k Freedom River spolu s páskovým záznamníkem a tučným šekem, dočkal se o dva týdny později odpovědi v podobě nahraného komentáře. Před téměř čtyřiceti lety se Řece svobody ani přes účast stárnoucí hvězdy mnoho pozornosti nedostalo.

Dnes nelze než tuto animovanou „redbullovskou“ paralelu moderní společnosti doporučit ke zhlédnutí každému. V dětsky prostoduché malůvce je shrnut princip fungování americké, ale dnes už prakticky jakékoli západní společnosti, která se doslova přejedla svobody. Stala se pyšnou. Netečnou ke svému okolí, životnímu prostředí i lidem samotným. Nechala se přesvědčit o iluzi nekonečného pohodlí života v rádoby svobodné konzumní společnosti. Dala korporacím a státům, těm, kteří vládnou světu peněz, moc ovládat a směrovat vzdělávacím systémem indoktrinovanou společnost Velké podobenství o malých lidech

To, co se v roce 1971 zdálo být naivní kritikou stále bohatší společnosti, představuje dnes nepříjemně věrnou paralelu současného světa, topícího se v hluboké krizi. Někteří ji přirovnávají k velké hospodářské krizi 30. let minulého století, jiní ji zlehčují, další naopak tvrdí, že v dnešním globalizovaném světě se může stát krizí ještě mnohem horší. Jinak řečeno – nikdo přesně neví, co tato krize může v těsně propojeném světě stojícím na samém počátku 21. století přinést.

Proměnných je příliš mnoho.

Jistí jsme si pouze příznaky. Ty indikují, kromě dalších problémů, onemocnění krevního oběhu současné civilizace, totiž světového finančního systému. Současná krize bývá často označována jako „krize důvěry“, ostřejšími slovy pak také jako „konec kapitalismu takového, jaký jsme ho dosud znali“.

Není náhoda, že právě ve stejné době jsou stále medializovanějšími tématy také snižování spotřeby, šetření energiemi, přechod na alternativní typy pohonů a obnovitelné zdroje energie. Už od poloviny 90. let vycházejí knihy, které čím dál tím častěji upozorňují na dlouhodobou neudržitelnost současného stavu (neustále rostoucí spotřeby) a na potřebu přechodu k trvale udržitelnému rozvoji. V tomto článku se budu opírat o dvě z nich, totiž Budoucnost peněz ekonoma Bernarda Lietaera z roku 2001 a Capitalism 3.0 Petera Barnese z roku 2006.

Nekonečný koloběh dluhů

Belgický ekonom Lietaer po mnoho let pracoval v tamní centrální bance a kromě jiného pomáhal na svět jednotné evropské měně. Ačkoli se dnes v mnoha článcích dočtete, že současnou globální finanční krizi nedokázal nikdo předpovědět, opak je pravdou. Byl to právě mimo jiné i Lietaer, který ji v knize Budoucnost peněz velmi přesně popsal. Vysledoval stále častější frekvenci lokálních (národních) finančních krizí, které nutně musejí vyústit v jednu rozsáhlou globální, a to zhruba v prvním desetiletí 21. století. Většina ekonomů samozřejmě tvrdí, že krize a konjunktura jsou součástí přirozeného ekonomického cyklu. Jenže tenhle cyklus je postaven na předpokladu nekonečného růstu spotřeby, který ze své podstaty není dlouhodobě udržitelný.

Lietaer ve své knize nejprve velmi čtivým jazykem uvádí čtenáře do světa peněz. Vysvětluje, jak peníze vlastně vznikají. Totiž že nejsou ničím jiným než dluhem. Jedinou entitou, která zcela volně (pouze pod vlažným dohledem centrální banky) může tvořit peníze doslova „z ničeho“, jsou banky. Jakmile do nich někdo vloží vydělané peníze – vklad, banka je zapíše na jeho účet, ale zároveň je zaúčtuje ke své celkové bilanci. Na základě těchto vložených peněz pak vytvoří třeba deseti- nebo padesátinásobek jejich hodnoty (v různých zemích jsou pravidla nastavena odlišně právě centrálními bankami), který pak dále půjčuje v podobě úvěrů a jiných produktů. Nesmíme samozřejmě zapomínat, že peníze vložené do banky drobnými střadateli i podnikateli jsou opět pouze dluh, třebaže například z jiné banky.

Užitečné války?

Podle Lietaera se na počátku 21. století sešly čtyři klíčové trendy, které si vyžádají radikální změny našeho způsobu života i celého finančního systému v následujících deseti až dvaceti letech. Tyto trendy nazývá „věková vlna“, tedy stárnutí populace, a to nejen ve „vyspělých“ západních zemích, ale i v rozvojových. Dále jsou to informační revoluce, změna klimatu a zánik biodiverzity a nakonec samotná nestabilita finančního systému. Autor upozorňuje, že k výrobě stejného nebo vyššího množství zboží je v současném světě díky technologickému pokroku třeba stále méně lidí.

To znamená vyšší nezaměstnanost se vším, co s ní souvisí. Ostatně i ve zprávách z uplynulých měsíců jsme se mohli dočíst o tom, že letos ztratí práci desítky milionů lidí po celém světě. Zvyšující se nezaměstnanost celé Evropy i jejích sousedů je příznakem sebeozdravujícího se procesu. Otázka zní, zda státy dokážou nárůst nezaměstnanosti ve zdraví přečkat. Podle názorů některých ekonomů totiž tím, co pohánělo desetiletí růstu po velké hospodářské krizi, byla druhá světová a následně studená válka.

Peníze jako pazourek

Peníze jsou nástroj, který vznikl už před tisíci lety pro usnadnění vzájemné směny zboží či služeb. Problém je, že po celé ty tisíce let zůstaly peníze (ať už kryté nebo nekryté zlatem) prakticky jediným nástrojem pro vyjadřování hodnoty čím dál tím širšího koše potřeb. Peníze se tak staly zastaralým dědictvím minulosti, které drží lidstvo v pomyslných okovech pro další materiální, duchovní i emocionální růst.

Dosažení takového stavu nazývá Lietaer udržitelná hojnost. „Je to charakteristika komunity, společnosti, země nebo globálního systému, jenž dává lidem možnost uplatnit svou největší tvořivost bez toho, že by zmenšovala perspektivu pro další generace žít stejným anebo lepším způsobem života,“ píše doslova Lietaer ve své knize. Podle kritiků je to idealistická až utopická představa. Jinými slovy Lietaer říká, že současný chod světa, tedy naše každodenní nadměrná spotřeba, ono „užívej si, dokud můžeš“, je postaven na jedné základní premise, totiž: nekonečný růst a po nás potopa.

Lidé a vůbec korporace nemyslí na to, jaký svět po nich zbude pro jejich potomky. V tomto se Lietaer dokonale shoduje s Barnesem. Dnešek žijeme na úkor budoucích generací, které nepřijdou do stejného světa, nýbrž do takového, jaký jim připravíme. Proto pokud vykácíme deštné pralesy, otrávíme oceány, vylovíme všechny ryby, znečistíme pitnou vodu, zastavíme zemědělskou půdu nákupními centry, ohlušíme a přidusíme se ve městech znečištěným ovzduším, přijde to lidem, kteří se do takového světa čerstvě narodí, jako něco normálního, běžného. Nebudou totiž znát obrázek toho, jak vypadal svět předtím. Vždyť ani současné generace jej už často vůbec neznají.

Doplňkové měny

Lietaerovo řešení spočívá v doplnění klasických národních či nadnárodních měn jedním nebo více typy tzv. „doplňkových“ či „komplementárních“ měn. Těch existuje mnoho druhů. Například časové dolary představují namísto vyjádření peněžní hodnoty časovou jednotku. Jinak pracuje systém LETS, tedy systém lokální obchodní výměny. Všechny systémy komplementárních měn jsou navrženy tak, aby podporovaly především lokální ekonomický kruh, tedy výměnu zboží a služeb v malých komunitách, jako doplněk stabilní národní či nadnárodní měny.

Slouží proto jako alternativa, ale zároveň sociální tmel, který znovu vrací účastníky transakcí do starých kolejí sousedských vztahů. Klasické peníze již tuto svou funkci dávno ztratily, namísto ní se k nim pojí mnoho veskrze negativních emocí a potřeba neustálého hromadění. Tomu se komplementární měny snaží zabránit – musejí neustále proudit skrze malý krevní oběh lokálních komunit.

Jak zachránit potápějící se ekonomiku?

Znečišťujete? Zaplaťte!

Podobně jako Lietaer i Barnes ve svém díle Capitalism 3.0 mluví o potřebě proměny korporátního prostředí. Velké společnosti se podle něj musejí od okamžitého zisku a každoročního navyšování výroby přiklonit ke skutečně dlouhodobému plánování. V případě Lietaera jsou to programy jako například tři sta let trvající obnova lesů v určité oblasti. Dnes jsou takové plány nemyslitelné. Barnes však upozorňuje na zásadní nespravedlnost současného světa ve vztahu jedinec– korporace– životní prostředí.

Zatímco jedinec nemá na své okolní životní prostředí ani korporace prakticky žádný vliv, korporace ovlivňují životní prostředí jedinců a posléze i celých společností zásadním způsobem. Přitom však kvůli stále těsnějšímu prorůstání státních a korporátních zájmů využívají a znečišťují korporace přírodní bohatství pouze ke svému prospěchu bez toho, že by toto využití přírody patřící každému jednotlivému člověku ve státě jakýmkoli způsobem kompenzovaly.

Čest výjimkám, jakou je například Alaska Permanent Fund. Jedná se o státní fond státu Aljaška založený v roce 1976 a spravovaný polostátní společností. O jeho vytvoření se zasadil především guvernér Jay Hammond. Do fondu jsou odváděny zisky z prodeje tamního přírodního bohatství, jako je ropa a zemní plyn. Aljašský permanentní fond tak vyjímá část přírodního bohatství proměněného na peníze z rukou korporací a státu a vrací tyto peníze do rukou lidem, každému obyvateli Aljašky a všem budoucím generacím. V roce 2007 měl fond hodnotu 40 mld. dolarů, což by znamenalo asi 58 000 dolarů pro každého z 686 000 obyvatel.

Tento podíl se však mezi obyvatele distribuuje v podobě každoročně vyplácené dividendy, která minulý rok činila 2069 dolarů. Barnes upozorňuje, že dlouhodobá ochrana životního prostředí je možná právě jen skrze proces, s jehož pomocí budou přírodní statky tržně oceněny. Jednotliví obyvatelé by měli mít státem garantováno právo na čistou půdu, vodu i vzduch a co nejméně poškozené prostředí. Tyto statky by byly oceněny v nějakém společném trustu či fondu, podobně jako v případě Aljašky, ve kterém by každý obyvatel státu měl podíl. Korporace pak disponují právy na využití těchto statků, ovšem za cenu, která by měla být proplacena prostřednictvínm trustu či fondu podílníkům tohoto společného přírodního dědictví.

Emisní povolenky – první vlaštovka

Uvedené schéma v hrubých obrysech připomíná současný systém obchodování s emisními povolenkami, který se stal jedním z evropských pilířů boje proti klimatickým změnám. Funguje tak, že všichni znečišťovatelé ovzduší si musejí nakoupit emisní povolenky na takový objem oxidu uhličitého, jaký chtějí do ovzduší vypustit. České ministerstvo životního prostředí pak hodlá zisk z těchto povolenek rozdělit v obsáhlém dotačním programu zaměřeném na zateplování domů, využití alternativních způsobů vytápění a další podobné projekty.


Hospodářský cyklus

Co to vlastně je? Můžeme jej rozdělit do čtyř základních fází:
» expanze (rozvoj, konjunktura, rozmach poptávky i nabídky)
» vrchol (převis nabídky nad poptávkou)
» krize (recese, pokles nabídky i poptávky)
» sedlo (dno, vyrovnání a oživení poptávky i nabídky)

Historie peněz

100 000
první známky o využití „protopeněz“ (červené hlíny) v oblasti afrického Svazijska

9000
pro směnu se místo peněz využívá dobytek a zemědělské plodiny

3000
v Mezopotámii se začínají využívat šekely jakožto platidlo za pohlavní styk v chrámech

1760
Chammurapiho (Hamurabiho) zákoník, který jako první kodifikoval roli peněz ve společnosti

0
Ježíš, nepotřebuje peníze

800
v Číně se poprvé objevují papírové peníze, bankovky, se kterými lze platit daně, podléhají ale vysoké inflaci

1300
papírové bankovky se v masovém měřítku používají také v Persii, Mongolsku, Indii či Japonsku

1400
v Barceloně, Janově a na dalších místech Evropy začínají vznikat první banky

1565
v Londýně založena Královska burza (Royal Exchange) jakožto centrum obchodu

1776
Adam Smith ve své knize Bohatství národů popisuje papírové peníze

1816
zavedení Zlatého standardu, banky mohou tisknout pouze tolik bankovek, kolik mohou zároveň krýt svým zlatem

1933
Zlatý standard v USA zrušen, prezident Roosevelt zakázal privátní vlastnictví zlata vyjma klenotů

1971
konec Brettonwoodského systému existujícího od roku 1944, spolu s ním skončilo také navázání národních měn na skutečné komodity (a od té doby to s námi jde z kopce)

Neuroekonomie
Klasická ekonomie má mnoho nedostatků a řada lidí se oprávněně ptá, zda se vůbec jedná o vědu, když namísto seriózních předpovědí chování systému dokáže jen pořád dokola vymýšlet prapodivné nové názvy finančních transakcí a podobně. Neuroekonomie už je zajímavější. Pokouší se spojit ekonomii, psychologii a neurovědy tak, aby vědci mohli zkoumat, co se děje v myslích lidí, pokud se mají ekonomicky rozhodovat. Výsledky výzkumů ukazují, že ekonomové by měli opustit tradiční koncepci Homo economicus, tedy pomyslného člověka považovaného za dokonalý rozhodovací stroj, a raději přijmout jako fakt, že lidé se chovají všelijak, jen ne v masivním a dlouhodobém měřítku rozumně.

Maynard Keynes

Kdo byl John Maynard Keynes? (1883–1946)
Britský ekonom, jehož myšlenky, dnes označované jako „keynesiánská ekonomika“, měly zásadní vliv na podobu moderní ekonomické a politické teorie. Keynes byl zastáncem státních zásahů, kdy by stát za pomoci své fiskální a monetární politiky mohl odvracet recesi, depresi, ale i bubliny. Dokonce i jeho kritikové označují Keynese za největšího ekonoma 20. století.

Používali byste alternativní měnu? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější