Výbuch sopky z vesmíru

MARTIN PETRÁSEK  |  Vesmír

Model slunečních skvrn

Model slunečních skvrn

Sluneční skvrny jsou jedním z nejzřetelnějších projevů slunečního magnetismu. Jsou manifestací silných magnetických polí, která jsou zodpovědná za výtrysky nabitého plazmatu do dalekého kosmu, kde může ohrozit i naši Zemi, naše komunikační a navigační systémy nebo způsobit geomagnetické bouře. Na obrázku je jedna z nejlépe simulovaných slunečních skvrn, do které bychom mohli zírat třeba dlouhé minuty. Model simuluje vertikální i horizontální toky plazmatu a zachycuje podstatu vytváření samotných skvrn i proudy, ve kterých pak plazma, ovlivněno magnetickým polem, pokračuje dále. Centrální tmavá oblast (umbra) přechází ve světlejší a radiálně členitou oblast (penumbra). Radiální filamenty jsou členité i vertikálně, v důsledku vertikálního směru magnetického pole v daném místě. Dále od skvrny začíná postupně dominovat horizontální magnetické pole, které pak způsobuje roztáhnutí a roztrhání filamentů.

Explodující hvězdy nás ostřelují kosmickým zářením

Explodující hvězdy nás ostřelují kosmickým zářením

Během misí Apollo se kosmonautům náhodně objevovaly záblesky světla viditelné dokonce i se zavřenýma očima. Teprve až po čase se ukázalo, že se jedná o kosmické záření, vysoce energetické částice. Na jednoho z mnoha původců byly navrženy také explodující hvězdy. Na konci svého životního cyklu, když explodují jako supernovy, by mohly do svého okolí doslova vystřelit obrovské množství částic urychlených na rychlost blízkou rychlosti světla. Jenže jak to prokázat? Jedním z nepřímých, ale velmi silných důkazů by bylo, kdyby se podařilo najít u takových hvězd podezřelý úbytek energie. A to se právě podařilo vědcům z ESO a NASA. Cílem výzkumu byla hvězda RCW 86, která vybuchla jako supernova před zhruba 10 tisíci lety. Její světlo doletělo k Zemi v roce 185 našeho letopočtu a pozorovali ho jako výbuch supernovy čínští astronomové. Vědci se dnes pokusili prostřednictvím kosmické observatoře CHANDRA změřit teplotu a rychlost rozpínání prachoplynného mračna tlačeného rázovou vlnou od hvězdy. Zjistili, že se rozpíná rychlostí 1–3 % rychlosti světla a že má teplotu 30 milionů stupňů. Jenže tato teplota je nižší, než by měla být, mračno by podle modelu mělo mít teplotu 500 milionů stupňů. Chybějící energie pak dobře odpovídá té, která mohla být hvězdou využita na jeden z nejúžasnějších přírodních urychlovačů částic.

Blesky na Marsu

Blesky na Marsu

I v tak atmosféricky řídkém a pustém prostředí, jako je na Marsu, se mohou vyskytovat bouřky. I když jen jejich suché verze. Potvrdili to vědci z Michiganské univerzity v USA. Pomocí modifikovaného přístroje pro sledování mikrovlnného záření zachytili stopy po mohutných elektrických výbojích na Marsu. K bleskům mělo docházet během prachových bouří a vědci pro jistotu také upozorňují, že při nich rozhodně nepršelo. Jde o tzv. suché bouře, při kterých dochází ke vzniku potenciálových rozdílů mezi prachovým mračnem a povrchem Marsu. Existence takových výbojů je samozřejmě důležitá z hlediska mnoha procesů na povrchu. Ovlivňuje nejen atmosférickou chemii, ale je také důležitou informací pro případné další mise a jejich zabezpečení.

Výbuch sopky z vesmíru

Sopka Sarychev

Kosmonauti na palubě Mezinárodní kosmické stanice ISS měli neobvyklou podívanou. Při přeletu nad asijskou oblastí zhlédli výbuch sopky poblíž Kurilských ostrovů. Sopka Sarychev vybuchla 12. června 2009 a díky pohotovým kosmonautům se na tento kosmický pohled můžeme podívat také. Snímek je zajímavý hned z několika důvodů. Pohled z této perspektivy je velmi vzácný a odhaluje mnoho o výbuchu samotném. Povšimněte si roztažených mračen kolem vulkanického sloupu prachu a plynu. Podle vědců to bylo způsobeno buď zpětnými proudy kolem stoupajícího materiálu, anebo rázovou vlnou po výbuchu. Samotný pilot je složen ze dvou výrazných struktur. Hnědá oblast je především prach, jak lze vcelku dobře rozpoznat. Od něj je však poměrně zřetelně oddělen oblak horké vodní páry, který dělá tento obrázek tak zajímavým. Fotografie byly pořízeny posádkou Expedition 20 na ISS pomocí fotoaparátu Nikon D2XS opatřeného objektivem s ohniskem 400 mm.

Nejčtenější