Venuše zabiják

Mirek Kozák  |  Věda
Venuše zabiják

Syfilis, lues, příjice a mnoho dalších jmen spojuje jednu z nejmorbidnějších metel, jakou kdy lidstvo na svém hřbetě pocítilo. Trvalo celá staletí, než se lékaři dokázali s touto chorobou utkat s účinnými zbraněmi, přesto ani v moderní době nemůžeme nad její přítomností mávnout rukou. Zákeřná Venuše si totiž své místo gardedámy lásky uzurpuje dodnes.

Pátráme-li po původu syfilidy, zabloudíme do starověké Číny, kde kolem roku 2736 před Kristem vypracovali mudrci popis vyrážky a vředů léčených rtutí. Jiné hlasy odkazují do Skandinávie, Středozemí a Mezopotámie, podezřelé záznamy obsahují i staroegyptské papyrové svitky.

Nic z těchto pramenů však nedokazuje výskyt syfilidy v její ryzí podobě. První stopa pochází z Evropy 12. století z dob křižáckých výprav. Ve spisu Causae et curae abatyše Hildegardy se mluví o zhojitelné formě lepry, jejíž popis odpovídá příznakům syfilidy. V roce 1492 vyvolává Ferdinandův protikacířský verdikt masové pronásledování Morisků (pokřtěných Maurů) a španělských pokatoličtěných Židů.

Více než sto tisíc rodin prchá do Maroka a Itálie, v důsledku čehož propukají v Evropě dvě velké epidemie. Kromě moru se šíří nová choroba zvaná morbus marranicus, jejíž popis rovněž pasuje na syfilidu. Další epidemie propuká koncem 15. století po příjezdu Kolumbových lodí. Zde už máme důkazy mluvící jasně syfilitickým jazykem, leč otázka, zda bylo toto svinstvo přivlečeno z Ameriky, nebo ze Starého světa, zůstává nevyjasněna.

Pandora otevírá skříňku

Obludnost nemoci a beznaděj středověkého lékařství popisuje Maragazzovo dílo Kronika Perugi z roku 1492 takto: „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejnými příznaky – po celém těle vyrazily puchýře plné hnisu.

Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli upsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili. Často unikali chorobě vraždíce sami sebe. Neznámé zlo napadalo urozené i neurozené, laiky i ty, kdož dosáhli církevních hodností, častěji rozmařilce než střídmé, a lékaři si s ním nevěděli rady.“

Společnost situaci zprvu řešila nespecifickou léčbou spojenou s izolací postižených v tzv. leprosáriích. Vstupní kontrolu do těchto zařízení prováděla komise složená z duchovních osob. Lékaři zpočátku chyběli. Vzhledem k mizivým znalostem o podstatě a průběhu nemoci se vyhojení prvotní vyrážky považovalo za uzdravení.

Syfilis však prochází třemi odlišnými stadii, takže propouštěním postižených s vyhojenou prvotní vyrážkou a vředy se choroba jen hlouběji zakořeňovala v populaci. Propuknutí druhého stadia bylo považováno za nezvratnou recidivu, označováno jako boží trest za hříšný život a postižení byli vystěhováni za městské hradby, kde byli zcela ponecháni osudu.

Ušetřeny nezůstaly ani české země.

Příčinou rozšíření choroby v našich krajích bylo nejspíš vojenské tažení Karla VIII. do Itálie v roce 1494, v jehož řadách byli i Češi. Kolem roku 1500 se situace stávala kritickou. Navíc vyšla najevo další zákeřná stránka nemoci, a sice její dědičnost. Z roku 1503 pochází z Ústí nad Labem první záznam výskytu vrozené syfilidy.

V 16. a 17. století se nemoc masivně šířila spolu s vojenskými taženími, jejichž účastníci se rekrutovali z nájemných žoldnéřů různých národností, doplněných velkým počtem vojaček, kurtizán a prostitutek. Albrecht z Valdštejna obléhal roku 1632 Norimberk s pětašedesátitisícovým vojskem, z něhož 15 000 tvořily ženy. Po vojenské akci se žoldnéři vraceli domů nebo se nechali najmout do jiné armády, čímž šíření nemoci pokračovalo.

Venušiny bestie

Původcem syfilidy je 4 až 24 mikrometrů dlouhá bakterie ze skupiny spirochet s latinským názvem Treponema pallidum objevená německým zoologem Fritzem Schaudinnem v roce 1905. Nejběžnějším způsobem přenosu je pohlavní styk. Známe i nákazy v důsledku poranění kůže či používání společných hygienických prostředků, ale díky neodolnosti treponem jsou tyto případy vzácné.

Malé bestie totiž mimo organismus rychle hynou – ve vlhku zhruba po čtyřech hodinách, v suchu během několika desítek minut. Vyloženým zabijákem je pro ně vzdušný kyslík, jde tedy o ortodoxně anaerobní bakterie. První stadium choroby se začne projevovat po 10 až 70 dnech v místě kontaktu s bakterií. Vzniká tvrdý vřed, který většinou nebolí a obvykle se po několika dnech zahojí.

Po třech týdnech latence dochází k nebolestivému zduření lymfatických uzlin – tvorbě bubonů. V této fázi začíná vážná mobilizace treponem, které se po lokálním pomnožení odplavují lymfou a krví do celého organismu a testy na syfilidu dávají pozitivní výsledky. Druhé stadium propuká za několik týdnů až měsíců.

Vzniká nesvědivá vyrážka, bradavčité výrůstky na kůži a bolestivé útvary v ústní dutině podobné aftám. Ve všech těchto ložiskách se množí treponemy, které sem byly zaneseny krví. Choroba prochází několika fázemi střídavé recidivy a poté se opět stahuje do zákeřné latence. Právě to bylo ve středověku pokládáno za nezvratný boží trest.

Obě popsaná stadia jsou vysoce nakažlivá, jelikož se treponemy vyskytují v povrchových poškozeních kůže a sliznic. Třetí stadium je výsledkem mnohaletého boje organismu s chorobou. Nákaza v této fázi nehrozí, neboť treponemy setrvávají v lymfatických uzlinách v inaktivním stavu; sebemenší oslabení organismu však způsobí jejich okamžitou mobilizaci.

V tomto stadiu choroby je vážně napadán kardiovaskulární systém a kosterní aparát, na němž dochází k řadě nevratných destruktivních změn. K nejzávažnějším komplikacím patří zasažení centrálního nervového systému – tzv. progresivní paralýza projevující se poškozením mozku a míchy. Kromě klasické získané (akvirované) syfilidy existuje i syfilis vrozená, která se přenáší na plod v těle matky.

Pátrání po nepříteli

Venuše zabiják

Do počátku 20. století měli lékaři v diagnostice syfilidy značně svázané ruce. Jejím základem byly klinické příznaky nemoci, která se však nemusí projevit tak, jak je výše popsáno; odborná literatura uvádí, že atypicky probíhá dokonce 50 % případů. Laboratorní důkaz treponem je možný v prvním a druhém stadiu choroby, a to jen tehdy, je-li bakterie přítomna v povrchových erozích kůže a sliznic.

Výzkum v tomto směru zaznamenal první úspěch v roce 1906, kdy J. Bordet a A. Wassermann popsali imunologickou reakci protilátky zvané reagin, jejímž antigenem je kardiolipin – fosfolipid ze savčích tkání. Průkopnicí v komercializaci diagnostikujících protilátek se stala Mary Pangbornová, která v roce 1941 izolovala antigenní kardiolipin z hovězího srdce. Testy založené na jejím objevu rozpoznají protilátky už tři týdny po onemocnění, bohužel prokazují i falešné pozitivní výsledky, a to především při autoimunitních poruchách, u infekcí tuberkulózy a lepry, onemocnění jater a mnohdy i u běžného těhotenství.

Svá úskalí má rovněž metoda detekující protilátky zvané imobiliziny, kterou roku 1948 vyvinuli A. Nelson a M. M. Mayer a jejíž pozitivní výsledky závisejí na stadiu nemoci. Padesátá léta přinesla metody využívající fluorescenční barviva a ultrafialové záření a v roce 1964 přispěla Tara Rathlevová svým hemaglutinačním testem k výraznému zpřesnění diagnostiky nemoci.

Její metoda využívá antigenní složky vázané na zvířecí krvinky, jež reagují s protilátkami v séru či mozkomíšním moku pacienta, a lze díky ní prokázat chorobu i deset let po vyléčení. V současnosti se v diagnostice syfilidy uplatňují enzymatické testy a genetické inženýrství, zejména metoda využívající uměle vytvořené bílkoviny získané rozkódováním genomu bakterie Treponema pallidum, jejíž spolehlivost se blíží hranici 100 %!

Jak vypálit treponemy

Výhradní postavení v léčbě syfilidy patřilo od 16. do 19. století rtuti ve formě mastí, z nichž nejznámější byla těrka. Tyto masti hojily prvotní vyrážku, avšak nestačily k potlačení postupu choroby do druhého stadia. Klasickou těrku posléze nahradil cinobr neboli rumělka. Theophrast von Hohenheim zvaný Paracelsus vyvinul rtuťové pilule k perorálnímu použití.

Netřeba zdůrazňovat, že akutní i chronické otravy rtutí byly při takovém způsobu léčby na denním pořádku. Rtuťové preparáty doplňovala léčba hladem a nelidským pocením. Za tímto účelem byli nemocní zavíráni až na 30 dní do utěsněné místnosti s parní lázní. Vedle toho existovaly i méně drastické, ale stejně neúčinné metody. Ulrich von Hutten propagoval léčbu guajakovým dřevem, kterou vyzkoušel sám na sobě; pochopitelně neúspěšně.

Teprve v roce 1820 začíná rtuť ustupovat méně rizikovému jodu. Další drsnou metodou byla tzv. syfilizace, která spočívala v očkování postiženého hnisem z vředu. Prvotní úspěchy brzy vystřídalo hotové fiasko. Stav očkovaných se rapidně zhoršil a lékaři provádějící vakcinace bez souhlasu nemocných byli postaveni před soud. Převrat v léčbě syfilidy nastává až v roce 1910 díky objevu arzeno-benzolových preparátů salvarsanu a neosalvarsanu.

Významnou roli získává i antimon. Účinnější obdobou syfilizace se kolem roku 1917 stala léčba uměle vyvolanou malarickou horečkou založená na poznatku, že teploty kolem 40 °C treponemy ničí. Riskantní očkování malárií bylo později vystřídáno medikamentózní pyroterapií, tedy vyvoláváním horečky speciálními preparáty. V roce 1931 vstupuje na scénu bismut, avšak skutečný triumf v léčbě syfilidy přichází až s objevem antibiotik, především penicilinu, který poprvé použil v roce 1943 Mahoney a jenž se úspěšně aplikuje dodnes.

Znetvořený obraz

Dlouho nebyla známá terciární orgánová syfilis. Nálezy dokládající těžká postižení kosterního aparátu, kterými se třetí stadium projevuje, pocházejí z poloviny 16. století. Fakt, že se do té doby na kostrách tyto příznaky nevyskytují, nasvědčuje tomu, že prvotní forma nemoci byla natolik virulentní a prudká, že postižení umírali brzy po prvních příznacích.

Postupem času se populace stále více adaptovala a získávala větší imunitu, v důsledku čehož se akutní žeň venerického běsu přetavovala do obludné traumatizující chronické podoby, která se mnohdy s postiženým vlekla po zbytek jeho života. Nejděsivější důkazy morbidního umění terciární orgánové syfilidy poskytují hroby z 19. století. Jsou známy nálezy koster s pokročilými příznaky tzv. gummatózy a kaseózního rozpadu kostní tkáně a výjimkou není ani silná syfilitická skleróza.

Destrukce kostní tkáně dosahuje někdy skutečně obludných rozměrů – celé části čelních a temenních kostí lebek jsou rozpadlé. Neskutečné změny vykazují i dlouhé kosti. Ty se pod brutálním atakem syfilitické sklerózy mění v kompaktní sloupy bez dřeňových dutin, čímž zcela ztrácejí svou původní anatomickou podobu. Setkáváme se i s uzávěrem očnic a nosních otvorů, hojné jsou perforace nosní přepážky a tvrdého patra, ba dokonce vypadnutí části horní čelisti. Rozvoj těchto extrémních forem končí na přelomu 19. a 20. století s nástupem první účinné léčby arzenem a antimonem.

Prokletí slavných

Morbidní stín základní lidské rozkoše nejednou zastřel auru význačných osobností – trpěli jí například Albrecht z Valdštejna, Rudolf II., Ludwig van Beethoven, Bedřich Smetana, Johann Wolfgang von Goethe, Charles Baudelaire, Karel Hynek Mácha či Josef Mánes. Máme se i dnes, v době pokročilé medicíny, třást strachy před zrádným Venušiným klínem plným mrskajících se treponem?

Bohužel ano! Po relativním zklidnění v 60. letech minulého století přinesla smršť sexuální revoluce 70. let nový vzestup choroby, který pokračuje dodnes. Zvláště od počátku 90. let se zákeřným treponemám velmi daří, což zřejmě souvisí s pádem železné opony.

Kolik mrtvých, tolik jmen

Pojmenování choroby procházelo širokým spektrem názvů a lišilo se od místa k místu. Setkáváme se tak s označením neštovice, masern, small pox a big pox (syfilitické léze), v Německu se pod pojmem blattern rozuměly neštovice i syfilitická vyrážka. Z 16. století pocházejí názvy morbus gallicus (galská nemoc), pestis, mala frances, malum francicum či francouzská nemoc.

Francouzi nazývali chorobu nemocí neapolskou (mal de Naples), Poláci nemocí německou, Rusové polskou nemocí, známá byla i jako španělská či uherská nemoc. Autorem názvu syfilis je Girolamo Fracastoro, který roku 1530 vydal ve Veroně báseň Syphilis sive morbus gallicus, podle níž byl pastevec Syphilus potrestán touto nemocí Apollonem za to, že stavěl oltář svému králi namísto bohům. Pevněji název zakořenil v 18. století díky Cullenově učebnici lékařství z roku 1777.

Do té doby se choroba honosila tituly morbus venereus nebo lues venerea čili mor venerický, ale existovalo i poetické pojmenování Venušina nemoc podle římské bohyně lásky. Podobný původ má i český název příjice, který Antonín Jungmann, bratr obroditele Josefa Jungmanna, odvodil od staroslovanské bohyně lásky Prije (Příje).

Dar neznámého mořeplavce medicíně

Treponema pallidum

Dlouho bylo hlavním problémem pěstování treponem v laboratoři, neboť bakterie mimo tělo hynou. Roli nejlepšího hostitele sehrál králík, jehož samci se dodnes používají k převádění patogenu ve všech referenčních laboratořích pro diagnostiku syfilidy. Raritní na laboratorní kultivaci bakterie Treponema pallidum je fakt, že se k ní dodnes používá jediný původní kmen, který v roce 1912 doktor Nichols izoloval z mozkomíšního moku neznámého námořníka a udržel ho při životě na králičích varlatech.

Bojíte se syfilidy? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější