Velké problémy s velkými jezery

Jaroslav Petr  |  Příroda
V zimě mělčiny vysychajícího Aralského jezera promrzají až na dno.

Nové jezero, anebo druhé..Mrtvé moře?

MEGALOMANŠTÍ BUDOVATELÉ KATASTROF

Ta země je pustá, vyprahlá, mrtvá.Turkmeni jí říkají Karakum čili Černý písek. A právě tady, v přírodní proláklině Gjoklenkur v místě vysychajícího slaného jezera Karasar, hluboko pod hranou náhorní plošiny Kaplankyr, má vzniknout krásné jezero plné čisté sladké vody.Turkmeni už pro ně mají připravené jméno – Jezero zlatého věku.Odborníci jsou k těmto plánům krajně skeptičtí. Obávají se, že megalomanský projekt napáchá více škody než užitku.

Jezero zlatého věku

Práce na Jezeře zlatého věku už jsou v plném proudu. Na podzim roku 2000 je osobně zahájil turkmenský prezident Saparmurat Nijazov řečený Turkmenbaši. Slavnostní „výkop“ proběhl asi 450 kilometrů od prolákliny Gjoklenkur, v místě, kde začíná jeden ze dvou gigantických přivaděčů, jimiž míří voda do místa vzniku budoucího jezera.

Projekt za šest miliard dolarů je jedním z největších vodních děl světa. Turkmenistán má změnit od základů. Na jedné straně odvede vodu z bažin, které vysuší. Na druhé straně přivede vodu do oblastí, kde je jí trvalý nedostatek. Jezero by mělo být lékem na zasolování půdy. Hromadící se soli představují obrovský problém na třech čtvrtinách turkmenské zemědělské půdy a poškozují řadu historických památek. Jezero rozkládající se na 3500 kilometrech čtverečních by mělo přinést zásadní obrat do hospodaření na 450 000 hektarů polí a zároveň by se mělo stát centrem intenzivního rybolovu. V létě roku 2008 byly oba přivaděče dokončeny a do prolákliny jimi začala proudit první voda. „Cílem je zvýšit výkonnost turkmenského zemědělství,“ hlásají ofi ciální materiály.

Prase malované rtěnkou

Kritici vidí budoucnost Jezera zlatého věku černě. Podle nich vznikne v proláklině umělé „Mrtvé moře“.Voda, která proudí kanály, s sebou přináší masivní znečištění pesticidy a hnojivy, protože v místě svého původu se nejprve používá k závlahám bavlníkových plantáží. Teprve to, co se nezachytí na plantážích, vtéká do přivaděčů a po stovkách kilometrů doputuje do prolákliny.

„Je to jako namalovat prase rtěnkou,“ říká přední americký odborník na vodní zdroje Michael Glantz. „Špatný nápad zůstane špatným nápadem, a nic na tom nezmění fakt, že je veden ušlechtilým záměrem.“ Realizace projektu hrozí přerůst v mezinárodní konfl ikt. Část vody bude stažena z povodí Amudarji, jejíž dolní tok protéká Uzbekistánem, a sehrává tam klíčovou roli v závlaze polí. Uzbeci se už nechali slyšet, že úbytek vody v Amudarji nehodlají snášet.Smrt kontroverzního prezidenta Nijazova v roce 2006 a nástup jeho následníka Berdymuhamedova je podle mnohých příležitostí ke korekci přehnaných turkmenských ambicí.

Nový prezident se ale k otázkám Jezera zlatého věku zatím nevyjádřil. Ze zahraničí si na Turkmenistán dovolí tlačit jen málokdo. Místní zásoby zemního plynu jsou co do rozsahu páté na světě a v současné energeticky napjaté situaci si nikdo nepřeje obrátit si turkmenské vrcholné politiky proti sobě. Kritici projektu se přesto netají mírným optimismem.

Berdymuhamedov otevírá původně izolovanou zemi zahraničním vlivům a nelze vyloučit, že poskytne sluch i zahraničním vodohospodářským a ekologickým expertům. Situace pro otevřenou diskusi o Jezeře zlatého věku rozhodně není ideální, ale na druhé straně ještě nikdy nebyla příhodnější.

Rekordní Karakumský kanál

Vodní díla mají v Turkmenistánu dlouhou tradici. Rozsáhlé zavodňovací systémy tady fungovaly už před mnoha staletími. K zániku je přivedla teprve mongolská invaze.Co nezvládli Mongolové, to dokonal za éry Sovětského svazu Stalin a jeho přičinliví následovníci. Výsledkem byla jedna z největších ekologických katastrof světa.Nejprve padla za oběť zavlažování bavlníkových plantáží v Uzbekistánu řeka Syrdarja. Pro pěstování bavlníku v Turkmenistánu se sovětští inženýři rozhodli využít vodu druhého velkého přítoku Aralského jezera, řeku Amudarju.

Zbudovali 1375 kilometrů dlouhý Karakumský kanál, který je nejdelším zavlažovacím systémem na světě. Dokončen byl v roce 1988. Na jedné straně byly jeho přínosy neoddiskutovatelné – plocha zemědělské půdy se v okolí kanálu rozrostla na trojnásobek a voda se dostala až do turkmenské metropole Ašchabadu. Daň za to byla ale vysoká. Ztráty vody tekoucí kanálem se odhadují až na 50 %. To vedlo k vzestupu hladiny spodních vod, které s sebou na povrch přinášely rozpuštěné soli, především síran sodný. Voda se odpařila a soli zůstaly. Do vzdálenosti několika kilometrů od kanálu je půda prakticky mrtvá, protože zasolení nedovolí existenci žádné běžné formě života. Sůl z nadměrných závlah netrápí jen bezprostřední okolí Karakumského kanálu. Na řadě míst, kam byla závlahami přivedena voda, stoupla hladina spodních vod tak vysoko, že se tu začala formovat slaniska a slaná jezera. Odhaduje se, že dnes je zasolením různou měrou poškozeno až 80 % veškeré zavlažované půdy.Neméně velké jsou i kulturní škody. Průsak spodních vod a zasolení ničí četné archeologické lokality a jedinečné stavby.

Příkladem je 1400 let stará pevnost Merv u města Mary. Stavba zbudovaná z hliněných cihel se doslova rozpadá před očima. Na vině je spodní voda a soli, které prosákly do základů a zdí citadely.Nadbytečnou vodu ze závlah by měly stáhnout menší kanály a zavést ji k velkým kolektorům, jež budou napájet Jezero zlatého věku. Turkmenští vodohospodáři si libují, že tak zabijí dvě mouchy jednou ranou. Získají vodu pro jezero a zároveň ji odvedou z míst, kde po zavlažení polí už jen škodí.Hladina spodní vody by měla klesnout o několik metrů a problém se zasolováním by měl být vyřešen. Jestli se tyto optimistické výhledy naplní, to ukáže čas.

Ztracená voda

Většina problémů a nejasností byla dobře známa už v době, kdy se prezident Nijazov odhodlal k oprášení starých sovětských plánů na Jezero zlatého věku. „Jen opravdu silný stát může vybudovat tak gigantické dílo,“ prohlásil Nijazov v roce 2003.Jezero zhltne obrovské množství vody. Přivedou ji do něj dva umělé kanály.

Severní je dlouhý 432 kilometrů a jeho koryto vede zpoloviny bývalým řečištěm řeky Uzboj. Jižní kolektor bude dlouhý 720 kilometrů a se severním se spojí asi 45 kilometrů od Jezera zlatého věku. Podle ofi ciálních turkmenských zdrojů už severní větví proudí voda. Satelitní snímky to potvrzují. Začíná se plnit i jezero.Hladina tu již kryje několik desítek čtverečních kilometrů. Kompletní naplnění jezera bude trvat desetiletí. Na jeho možné přínosy se bude s napětím čekat stejně dlouho.Některé škody jsou patrné už dnes.Kanál se budoval co nejrychlejším tempem a na „drobnosti“ nebyl čas.Tak se stalo, že nebyl proveden ani záchranný archeologický průzkum.

Některé slibné lokality buldozery jednoduše převálcovaly. V okolí kanálu zvedla prosakující voda hladiny podzemních vod a došlo k zasolení studní. Lidé se museli vystěhovat z míst, která byla osídlena generacemi jejich předků. V budoucnu by se měly kanály ještě prohloubit. Se zpevněním jejich stěn a dna se nepočítá. To znamená, že prosakování vody do okolí ještě nabere na intenzitě.

Handrkování o vodu pro jezero

Kolik vody nakonec jezero spolkne? To se neví. Podle neofi ciálních pramenů by mělo být hluboké až 130 metrů, a to by znamenalo, že zadrží vodu o celkovém objemu kolem 140 kilometrů kubických. Ročně by do něj mělo přitékat asi 10 kilometrů kubických vody, z čehož plné dvě třetiny by měl zajistit severní kanál. Tato čísla jsou ale doslova „na vodě“, protože Turkmeni počítají i s vodou, která přitéká na jejich území ze sousedního Uzbekistánu.

Tam se však plánuje výstavba kanálů, které mají tuto vodu stáhnout na vlastní území a nepustit ji k sousedům. Mnozí odborníci pochybují, že bez této vody lze jezero vůbec naplnit a následně udržet jeho hladinu na stálé úrovni. Stejné obavy se pojí s přítokem vody z Amudarji. Turkmenistán a Uzbekistán se o vodu řeky dělí rovným dílem, což považují Uzbekové za nespravedlivé, protože jejich země má bezmála šestkrát více obyvatel než Turkmenistán. Pokud budou chtít Turkmeni čerpat z Amudarji ještě více, aby naplnili Jezero zlatého věku, riskují konfl ikt s Uzbekistánem. Situace se zcela jistě vyhrotí i bez plnění Jezera zlatého věku, protože Amudarja přitéká z Afghánistánu, a ten plánuje rozšíření závlah, pro které počítá s vodou z horního toku Amudarji. Přísun vody pro Uzbekistán a Turkmenistán se tak výrazně ztenčí. Ale ani Afghánci nemusejí mít nakonec vody dost, protože hlavní zdrojnicí Amudarji jsou potoky vytékající z ledovců Pamíru, a ty rychle mizí. Velké obavy panují o kvalitu vody v jezeře. Značná část bude pocházet z toho, co proteklo při závlahách bavlníkovými plantážemi.

Tato voda je ale silně znečištěná. Obsahuje například značné množství těžkých kovů a solí. Turkmeni tyto obavy odmítají s tím, že se voda bude čistit. „Jak?“ ptají se zahraniční experti. „Voda se vyčistí sama,“ odpovídají zodpovědní turkmenští vodní inženýři. Mnozí experti jsou přesvědčení, že megalomanský projekt Jezera zlatého věku je odsouzen k neúspěchu.Prostředky, které se v něm utopí, by našly mnohem lepší využití při rekonstrukci a zlepšení stávajících závlahových systémů.

ARALSKÁ KATASTROFA

Na pomezí Kazachstánu a Uzbekistánu se rozkládá velké bezodtoké Aralské jezero, které bývá někdy označováno jako moře. Bývalo to čtvrté největší jezero světa s plochou hladiny 66 000 kilometrů čtverečních. Voda v něm obsahovala 1,1 až 1,4 % solí. Bezohledné zavlažování, které odebíralo vodu z hlavních přítoků jezera – řek Amudarji a Syrdarji – ale přivedlo jezero na pokraj zániku. Amudarja dodává vodu do jezera jen občas a Syrdarja prakticky vůbec. Jezero z valné části vyschlo. Jeho plocha se zmenšila na čtvrtinu a jezero se rozdělilo na dvě části. Slanost vody v jezeře stoupla na 2,5 %. Zánik jezera vyvolal ekologickou i ekonomickou katastrofu v širokém okolí. Sůl odnášená větrem z pásu vyschlého dna širokého desítky kilometrů zničila pole. Rybolov na jezeře zanikl. Lidé ztratili práci, obživu a navíc se dramaticky zhoršil jejich zdravotní stav. Snahy o obnovu jezera sice přinášejí první úspěchy, ale náprava škod je pomalá a nesmírně náročná. Symbolem moci a bohatství je v Turkmenistánu voda. Megalomanský projekt Jezera zlatého věku může vytvořit další mrtvou zónu nedaleko Aralu.„Je to jako namalovat prase rtěnkou,“ říká přední americký odborník na vodní zdroje Michael Glantz. „Špatný nápad zůstane špatným nápadem.“

MEGALOMANIE PO INDICKU

Indie připravuje projekt, který za 120 miliard dolarů odvede monzunové srážky zachycené povodím 12 velkých řek na východě indického subkontinentu na vyschlý západ. Bude nutné stavět přehrady, tunely a otevřené kanály. Systém by měl chránit východ Indie před záplavami, jež páchají rok od roku větší škody. Jestliže se v roce 1953 odhadovaly škody po povodních na 13 milionů dolarů, pak v současné době vyšplhají každoročně v průměru na 335 milionů dolarů.

VODA PRO CHUANG-CHE

Čínská řeka Chuang-che prakticky vyschla, protože se z ní odebírá příliš mnoho vody. Vláda se proto rozhodla realizovat projekt, jehož počátky sahají do dob „velkého vůdce“ Mao Ce-tunga. Za 60 miliard dolarů budou zbudovány kanály, tunely, nádrže a přehrady. Vznikne tak systém vodních děl, která poženou vodu z jihu na sever. Z povodí řeky Yangtze do povodí řeky Chuang-che. Voda bude využita pro závlahu polí i pro přímou potřebu lidí. Systém se skládá ze tří částí. Východní bude odebírat vodu z dolního toku řeky Yangtze a přes soustavu vodních nádrží ji dovede až k Pekingu. Do stejného místa míří i centrální systém. Ten bude odebírat vodu z přehrad na řekách Jinsha a Han. Západní systém existuje zatím jen na papíře a v představách budovatelů. Měl by odebírat vodu z povodí tibetských řek a vést ji do vyprahlých oblastí centrální Číny.

Nejčtenější