Velké cesty malých aut

DANIEL KAMAS  |  Historie

Na začátku dvacátého století bylo na světě málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné místo nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale lákají. O to více, pocházíte-li z malé země uprostřed Evropy.

Fenomén automobilu fascinoval dobrodruhy i seriózní cestovatele od svého vzniku. Prvým průkopníkem dálkových jízd se kupodivu nestal muž, nýbrž žena vynálezce automobilu Carla Benze. Bertha Benzová chtěla podpořit komerční úspěch manželových tříkolek, a proto bez vědomí svého manžela podnikla 5. srpna 1888 za doprovodu obou svých synů v Benzově tříkolce 106 kilometrů dlouhou jízdu z Mannheimu do rodného Pforzheimu. Průkopníkem dálkových jízd na našem území byl liberecký průmyslník baron Theodor von Liebig. Jeho jméno je rovněž nerozlučně spjato s osobou Karla Benze. Právě od něj zakoupil v roce 1893 čtyřkolový motorový vůz Benz Viktoria – první automobil na našem území (tento vůz se dochoval ve sbírkách NTM v Praze). A právě s tímto vozem uskutečnili Theodor von Liebig a Franz Stransky v červenci 1894 první dálkovou jízdu ve světových dějinách automobilu – z Liberce do Mannheimu, Koblenze a Remeše. Za 69 hodin jízdy urazil 939 kilometrů průměrnou rychlostí 13,6 kilometru za hodinu.

Češi na kolečkách

Dálkové jízdy o více než tři desetiletí později, ve 30. létech 20. století, byly z velké části podnikány jakožto propagační, mající dokládat jak kvality automobilky, tak průmyslovou vyspělost země. Dalším podnětem bylo využití automobilu jakožto dopravního prostředku pro vědeckou expedici. To, co nám dnes připadá jako naprosto běžné, čili vypravit se automobilem na mnohatisíckilometrovou cestu přes hranice států na jiný kontinent, bylo v první polovině 20. století dobrodružství vyžadující notnou dávku kuráže. Absence kvalitních komunikací, špatně zmapovaný terén, do jisté míry stále ještě nespolehlivá technika, nepřátelství domorodého obyvatelstva, to vše činilo z podobných podniků riskantní záležitost. O to více si tito průkopníci, ať už cestovatelé, vědci, automobiloví nadšenci či třeba dobrodruzi, podnikající tyto cesty, zaslouží dnes náš obdiv a úctu. Československo, ze kterého je všude daleko, bylo ideální zemí pro všechny, kteří toužili poznávat vzdálené kouty světa. Dnes si je pamatuje málokdo. Léta komunismu vymazala úspěchy předválečných světoběžníků, kterým se o náhonu na všechna kola mohlo jen zdát. Byli rádi, když měli na všech kolech brzdy.

Lovec kilometrů – František Alexander Elstner

Vystudoval vinohradské gymnázium a začal studovat práva. Stal se učitelem a toužil po dráze spisovatele a reportéra, fascinoval jej automobilismus a technika, stal se jedním z hlavních spolupracovníků časopisu Motor Revue.

První zahraniční cestu podnikl roce 1932. Továrna Aero se tehdy rozhodla prověřit kvality nového Aera 500, což byl malý automobil poháněný jednoválcovým dvoudobým motorem o objemu 499 cm3. Jako testovací jezdec byl vybrán právě Elstner.

Trasa dlouhá přes 3300 kilometrů vedla přes Alpy do Černé Hory až ke Skadarskému jezeru u hranic s Albánií a zpět přes Bosnu a Hercegovinu.

Cestu s Elstnerem podnikli natěsnaní v malém automobilu také jeho žena Eva Růžena Elstnerová a Vratislav Židlický. V Alpách tehdy nebyly vystavěné žádné tunely a v tehdejší Jugoslávii prakticky neexistovaly slušné silnice.

Denní průměr činil přes 400 km, jen ten, kdo jel v malé aerovce, si umí představit, co to znamená.

Napříč Saharou

Již následujícího roku po této malé „generálce“ se Elstner za volantem malé aerovky vydal na cestu pískem východní Sahary. Expedice dlouhé 14 000 km se účastnila celkem tři dvouválcová Aera 662 a trasa výpravy vedla přes Itálii, Sicílii, Libyi, Tunis, Alžírsko, Maroko a Španělsko zpět do Prahy. O rok později se opakovala jízda do severní Afriky. Cestu tentokrát podniklo osm účastníků: tři posádky ženské a jedna mužská. Vozový park byl tentokrát tvořen čtyřmi dvouválcovými litrovými Aery 1000.

„Modrý tým“, jak se expedice nazývala, se vydal na cestu dlouhou 17 600 km z Prahy do Marseille, Alžíru, dále do Oratu, přes Atlas do Fjsu, Agadiru, Casablanky, Marrákeše a přes Madrid a Paříž nazpět do Prahy. Denní průměr výpravy činil přes 400 kilometrů, a kdo kdy jel v malé aerovce třeba jen pár kilometrů po dnešní kvalitní silnici, dokáže si udělat obrázek o tom, co se za tímto údajem skrývá.

Volání Ameriky

V únoru roku 1936 se Elstner vydal do Severní Ameriky na cestu „100 dní v malém voze“. Pro tříměsíční expedici po Spojených státech a Mexiku si tentokrát vybral automobil Škoda Popular. Byl to pokus o světový vytrvalostní rekord. Trasa dlouhá 25 000 km a ujetá za 47 dní čistého času vedla na americkém kontinentě přes New York – Rio Grande del Norte – Mexico City – San Francisco – New York a v Evropě z Cherbourgu přes Bordeaux, Madrid a Barcelonu do Prahy. Denní průměr byl 530 kilometrů, ale často musel zvládnout až 850 km, přičemž spotřeba přetíženého popularu, který vážil 1400 kg, se pohybovala kolem 8 litrů na 100 km. Roky po této pouti se Elstner opět vydal starým kontinentem, a to státy Malé dohody. Deset tisíc kilometrů na tachometru další Škody, tentokrát většího Rapida, vedlo přes Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Rumunsko až k Černému moři a odtud pak na Ukrajinu a Slovensko do Prahy. V pohnutém roce 1938 se Elstnerovi vydali do Ameriky znovu. Cílem se stala tentokrát Argentina.

Populár dopravila do Buenos Aires loď a odtud Elstnerovi vyrazili k hranicím s Bolívií a pak zpět přes Uruguay do Montevidea. Trasa měřila včetně lodní a letecké dopravy celých 36 000 km. Vzhledem k pohnutým zářijovým a říjnovým událostem roku 1938 Elstnerovi dokonce při návratu nakonec nechali auto ve Francii. Byla to jejich poslední cesta do vypuknutí 2. světové války.

Po válce Elstner podnikl už jen dvě cesty automobilem do zahraničí.

Před převratem v roce 1947 rekordní jízdu Aerem Minor do Afriky a pak naposledy octavií do SSSR. Pak už nikam nesměl. Za svůj život sepsal několik poutavých cestopisů.

Napříč Afrikou – František Vladimír Foit a Jiří Baum

Dr. Jiří Baum podnikl mnoho cest po celém světě, některé z nich také automobilem. Přesto jej nelze považovat za propagátora automobilismu v pravém slova smyslu. Automobil mu byl především dopravním prostředkem na jeho vědeckých a výzkumných cestách.

F. V. Foit byl sochař, sběratel a cestovatel. Pro svou cestu po Africe si vybral právě zoologa dr. Jiřího Bauma. Na společnou cestu napříč Afrikou z Káhiry do Kapského Města se vydali v roce 1931. Zatímco se F. V. Foit se zajímal o památky, umění a folklor, J. Baum studoval hmyz a faunu.

Foit oslovil několik československých automobilek a jeho přání nakonec vyhověla továrna Ringhoff er, jež mu zapůjčila dvouválcovou Tatru 12.

Zajistit vybavení auta bylo velmi náročné. Vůz sloužil jako kuchyně, ložnice, pracovna a sklad na získané předměty. Měl upravenou karoserii pro špatný terén a pro spaní uvnitř.

Potřebovali též přídatné nádrže na benzin i olej a přídavné kufry. Úprav se ujala známá strašnická karosárna Uhlík.

Věda a umění na kolech

Cesta začala 1. dubna 1931 před pražským autoklubem a skončila 6. prosince 1931 tamtéž. Během osmi měsíců ujeli cestovatelé 24 000 km.

Z Alexandrie přes Káhiru a podél Nilu přes Egypt, Súdán, Chartúm, Stanleyville v tehdejším Belgickém Kongu a dále přes Albertovo jezero do Ugandy a Nairobi v Keni. Zde se pokusili o výstup na Kilimandžáro, přičemž se dostali až do výšky 5500 m. Tanganikou pak pokračovali do bývalé Severní Rhodesie k Viktoriiným vodopádům a nakonec dojeli do Kapského Města v tehdejší Jihoafrické unii. Během cesty, která byla pojata jakožto vědecká a studijní výprava, vzniklo velké množství fotografi ckého i sbírkového materiálu a cestovatelé natočili dokumentární film Z Káhiry do Kapského Města.

Foit navíc vydal knihu Autem napříč Afrikou, poutavý cestopis sestavený z deníkových záznamů.

Z Afriky do odboje

Dr. Baum se na další výpravu automobilem vydal v prosinci 1934 v doprovodu své ženy. Tentokrát na velkou cestu kolem světa, ze které se vrátili 22. prosince 1935. Dopravním prostředkem jim byl opět automobil Tatra, byť velké vzdálenosti urazili loděmi. Kopřivnická automobilka vyvinula pro armádu šestikolový vůz Tatra 72, který měl obě zadní nápravy hnané. Osvědčená karosárna Uhlík na podvozku vybudovala obytné auto s malou kuchyňkou vzadu. Ta se dala zcela zatemnit, aby šla používat jako temná komora. Vzniklo tak na svou dobu unikátní vozidlo. Cesta vedla nejprve Austrálií, z Perthu na západním pobřeží přes pustiny Nullarboru do Adelaide, Melbourne, Canberry, Sydney a Brisbane. Z Austrálie pokračovali přes Filipiny do Japonska a pak do USA.

Na poslední cestu odjeli Baumovi ve své tatře v roce 1938. V Africe je zastihla zpráva o zabrání pohraničí. Místo aby zůstali v Africe nebo se uchýlili do Austrálie či Spojených států, kde měli mnoho přátel, vrátili se v březnu 1939 do vlasti. Dr. Baum se zapojil do odbojové činnosti, a to se mu stalo osudným. Roku 1943 byl zatčen a o rok později zemřel v koncentračním táboře ve Varšavě.

Břetislav Procházka, Jindřich Kubiasa a jejich Škoda Rapid.

Automobilem kolem světa – Břetislav Jan Procházka a Jindřich Kubias

Břetislav Jan Procházka studoval techniku v Praze a po vypuknutí světové války odešel do Waltrovky do technické kanceláře. Ihned po skončení války odešel na zkušenou do USA, kde šest let pracoval v automobilovém oboru. V roce 1930, po smrti svého otce, zakoupil spolu se svým bratrem Josefem na Smíchově podnik, který přeměnili na první pražské moderní garáže a autodílny známé jako Autoclub Garage.

Závodník s časem

Jako sportovec tělem i duší se B. J. Procházka už za svého pobytu v Americe účastnil různých motoristických podniků a soutěží. Jeho nejvýznamnějším počinem, kterým se nesmazatelně zapsal do historie českého automobilismu, byla cesta kolem světa, kterou spolu s přítelem Jindřichem Kubiasem podnikli v roce 1936. S vozem Škoda Rapid 1,4 SV se vydali na 97 dní trvající a přes 27 000 km dlouhou jízdu kolem světa, která vedla přes Německo, Polsko, Litvu, Rusko, Persii (Írán), Belúdžistán (dnes Balúčistán – provincie v západním Pákistánu), Indii, Ceylon, Malajsii, Čínu, Japonsko, Honolulu, Spojené státy, Francii a opět Německo nazpět do Prahy. Na cestu vyrazili 25. dubna a československou hranici posádka opět překročila 31. července. Šlo o zcela ojedinělý výkon podniknutý navíc v sériovém voze s minimálními úpravami, které se ale navíc týkaly hlavně úložného prostoru. Cesta v žádném případě neprobíhala snadno. Zatímco kupříkladu v Německu či USA jeli svižným tempem a bez problémů, v Rusku komplikovala cestovatelům život paranoidní byrokracie totalitního režimu a naprosto katastrofální stav komunikací. Daleko nejhorší přírodní podmínky pro cestu a v podstatě absence použitelných komunikací pak na cestovatele čekaly v Belúdžistánu.

Nepište o Stalinovi

Po svém návratu sepsal B. J. Procházka poutavou knihu Automobilem kolem světa, která se stala bestsellerem. Kniha je i dnes významným historickým pramenem, neboť Procházka byl vnímavý pozorovatel a nadaný autor.

Ještě před počátkem války emigroval do USA. Přestože jeho cesta měla popularizovat český motorismus a automobilový průmysl, nebylo Procházkovo jméno pro poúnorový režim žádoucí. Důvodem bylo pravdivé popsání poměrů v Rusku – bídný stav infrastruktury, všudypřítomný Stalinův kult osobnosti, šikana a podezřívání, které se naprosto neslučovalo s obrazem sovětského ráje.

Zcela neznámí čeští motocyklisté sběratelé Strommer a Uher urazili se svou Pragou během 13 let po Africe 36 000km.

Za karavanou mrtvých – Vladislav Alan Forejt

Redaktor Národních listů, světoběžník, spisovatel a dobrodruh, který si ke svému jménu připojoval jméno Alan. To získal v roce 1920 při tzv. Neptunově křtu při prvním překročení rovníku během první plavby do Jižní Ameriky.

V roce 1934 podnikl s přítelem Bohumilem Pospíšilem v litrovém voze Walter Junior cestu do Arábie za čersvým objevem údajně nalezeného bájného města královny ze Sáby. Vůz byl upraven přidáním dvou nádrží na vodu a benzin, zesílením listových per o jeden plát a úprav doznala i elektroinstalace.

Cesta vedla z Prahy přes Balkán, Cařihrad a Damašek do Bagdádu, který byl vlastně teprve vlastním východiskem výpravy. Cestopis Za karavanou mrtvých, který vznikl jako reportáž z této výpravy, je jednak poutavým líčením cesty, nástrah a útrap, ale v neposlední řadě také zajímavou analýzou kvality silnic a komunikací, určenou případným následovníkům. Cestovatelé si všímali také domorodého obyvatelstva, jeho zvyků a tradic a varovali před nepřátelstvím a náboženskou nesnášenlivostí šíitského obyvatelstva Arábie. Výprava skončila neúspěchem. Poušť byla přece jen velkým soustem. Cestovatelé dokonce na pět dní uvízli v dunách za situace, kdy jim ve strašlivém horku docházely zásoby vody a odpařoval se benzin, navíc přišla písečná bouře. Oba poutníky nakonec zachránili beduíni, kteří svými velbloudy waltera odtáhli a zachránili tak jeho posádku. Závěrem sami hodnotili plán proniknout do srdce Arábie automobilem kvůli naprosté nesjízdnosti terénu a nepřátelství místního obyvatelstva jako pochybný a ztracený. Vladislav Forejt se aktivně účastnil květnového povstání roku 1945 a byl vážně zraněn. Poúnorový režim mu nabídl členství ve straně a vzhledem k jeho předválečným i poválečným cestám po Jižní Americe zároveň místo vyslance v Paraguayi a Uruguayi. Forejt však odmítl a vysloužil si tak zákaz publikační činnosti až do konce života.


SAMOTÁŘ V PUSTINĚ

Ing. Jiří Hanuš Syn ing. Františka Hanuše, generálního ředitele Škodových závodů z let 1919–1923, se v roce 1933 rozhodl přejet automobilem Saharu a pokračovat až do Dakaru. Trasu naplánoval z Alžíru přes El Goleu, Timimounu, Adrar, Gao, Niamey, Ouagadoougou, Bamako, Kayes až do hlavního města Senegalu. Jako vozidlo pro tuto cestu si zvolil šestiválcovou Škodu 633. Automobilka se ovšem obávala blamáže v případě neúspěchu. Výprava tak neměla ofi ciální tovární podporu a chyběla jí i publicita před startem. Jiří Hanuš vyrazil na cestu do severní Afriky na začátku roku 1933 sám! Vyjel z Radlíku u Jesenice nedaleko Prahy 17. února a už za týden se i se svým vozem vylodil v Alžíru. Čekala na něj jako na prvního Čechoslováka za volantem automobilu cesta napříč Saharou. Po měsíční jízdě, 17. března, dorazil do Dakaru, odkud odplul do Marseille a pokračoval domů. Celkem ujel 9716 km, z toho v Africe 6546 km. Z dnešního pohledu se výlet automobilem po severní Africe může jevit jako do jisté míry příjemná dovolená, ale na počátku 30. let se Hanušova akce, kdy se na výpravu do saharských pustin vydal v nijak neupravovaném automobilu zcela sám, rovnala vyloženému hazardu hraničícímu se šílenstvím. Vůz sloužil jako kuchyně, ložnice, pracovna a sklad na získané předměty. Měl upravenou karoserii pro špatný terén a pro spaní uvnitř.

MALÉ AUTO NAPŘÍČ ASIÍ

Ing. Bohumil Holas Byl vedoucím úředníkem prodejního oddělení továrny Aero v Praze a jedním z průkopníků dálkových jízd provedených malým vozem. V roce 1934 podnikli společně se spolujezdcem R. Navarou a s malým vozem Aero 20 dálkovou cestu do Asie. Během 100 dní projeli Balkán, Anatolii, Sýrii a Palestinu, odtud přes Velkou syrskou poušť do Iráku. Z Bagdádu pokračovali do Teheránu, Mašhedu, Chárízu, Herátu, Kandaháru a konečně Kábulu. Z Afghánistánu pokračovali nazpět kolem Kaspického moře, na Sinaj, dále do Egypta. V Alexandrii se nalodili a přes Itálii se vrátili domů. Ujeli celkem 19 000 kilometrů. O dva roky později podnikli další cestu, tentokrát vozem Aero 30 do Maroka a pohoří Atlas. Z jejich cesty do Afghánistánu vznikl cestopis s příznačným názvem „Inšallah“.

NEJDÉLE A NEJDÁL

Stanislav a Marie Škulinovi Stanislav Škulina byl ve své době významným badatelem a externím spolupracovníkem zoologického oddělení Národního muzea. Již v mládí mnoho cestoval a během 12 let navštívil 90 států ve 3 světadílech. Již v roce 1929 procestoval v americkém automobilu Súdán, Eritreu a Habeš. O čtyři roky později již se svou ženou procestoval ve voze Mythus Libérii, Gabun, Kongo a Nigérii. Cesta trvala 2 roky a celkem najeli 40 000 km. Další cestu po Africe naplánovali již v tuzemském voze Škoda Rapid. V červnu 1936 se s rapidem vylodili v Dakaru a napříč rovníkovou Afrikou zamířili nejdříve k Pobřeží slonoviny, pak na Madagaskar a poté zpět na pevninu a k mysu Dobré naděje. V Jihoafrické republice vzbudila cesta Škulinových takovou senzaci, že tamní prodej automobilů Škoda vzrostl o 200 procent. Z Kapského Města se Škulinovi rozhodli pokračovat nazpět do Evropy nikoli lodí, nýbrž opět projeli celou Afriku až do Egypta. Do Prahy se vrátili po dvou letech a ujetí 54 000

DO KALKATY V POPULARU

Dr. Zbislav Peters Organizátor soukromé výpravy do indické Kalkaty mající prokázat kvality nového malého lidového vozu z Mladé Boleslavi. Čtyři vozy Škoda 420 Popular – tým: dr. Nádherný, L. Šebela, Fr. Holoubek, dr. J. Hoff mann (lékař výpravy), J. Šachl, Zd. Pohl (známý automobilový závodník). Vozy byly mírně upraveny, měly zvětšený chladič a přidané nádrže na benzin. Výprava odstartovala 12. května 1934 z Prahy a čekala ji trasa: Bělehrad – Niš – Sofie, dále Turecko – Sýrie – Irák – Persie (Írán) – Belúdžistán – Indie. V Bulharsku velice špatné cesty. První vážné obtíže v Anatólii – špatné cesty a navíc deště a rozvodněné toky přinesly nutnost vyprošťovat vozy domácími hospodářskými zvířaty. Na irácko-perské hranici teploty kolem 70 oC. Během prvních šesti týdnů projela výprava šesti státy.

Nejčtenější