Valdštejn romance o zradě

redakce  |  Historie
Valdštejn

„Nic mi lítostivějšího není – při tom posledním skončení – jako to, že jsem nemohl bejt vydán -císařské milosti dodán – k promluvení, k přeslyšení -před tím nešťastným skončením!“ Píseň Albrechta z Valdštejna, 1634

NEJZNÁMĚJŠÍ OPORTUNISTA ČESKÝCH DĚJIN

Podzim roku 1583 byl pro české země slavným momentem. Snad to velké dění ohlásila už úroda vína, kronikáři popisovaná jako nezvykle hojná. Poté dorazil do Prahy císař Rudolf II., který se dosud v českých zemích mimo vymáhání daní moc neukázal, a před udiveným zemským sněmem oznámil svůj úmysl přesídlit do města nad Vltavou. Dvůr podivínského a melancholického císaře zapůsobil jako magnet, naplnil ulice Prahy bzukotem cizích jazyků, kupeckými povozy, umělci, diplomaty i šarlatány. Na panské tvrzi v Heřmanicích se tehdy šlechtici Vilému z Valdštejna a Markétě Smiřické narodil prvorozený syn, Albrecht Václav Eusebius. Rod z pánů Valdštejna se pyšnil starobylou tradicí již od 13. století, ve chvíli narození mladého nástupce však stěží mohl vložit do erbu o moc víc než slavné předky.

Četné potomstvo po generace působilo v rodu Valdštejnů tříštění majetku a své současné zástupce odsoudilo do stísněných provinciálních podmínek. Oba rodiče poměrně brzy zemřeli a osud mladého Albrechta přešel do rukou poručníků, kteří mu zajistili vzdělání na říšských školách v Goldbergu a Norimberku. Valdštejn zde poprvé vystoupil z uniformovaných pramenů, a to hned nepříliš lichotivým způsobem. Poté co se připletl k vraždě měšťana, byl ze studií vyloučen.V domácím vězení pokračoval několika vzteklými excesy, včetně zmlácení vlastního sluhy, a tribunál spořádaných norimiberských radních jej raději v tichosti odeslal zpět domů.

Památka na Uhry

Když matematik a hvězdář Jan Kepler dostal Valdštejnovu anonymní objednávku na horoskop, kterými si tehdy císařský vědec přivydělával, z obrazců vystoupily rysy budoucí bystré a inteligentní osobnosti se silně asociálními sklony a pohrdající lidskou konvencí, osobnosti místy kruté, ale osamělé a žíznící po výjimečnosti. Snad právě tato žízeň v Albrechtovi vřela a od počátku jej hnala z drobných jistot heřmanické tvrze do velkého světa.

Jednu z cest vzestupu představovala vojenská kariéra. Do uherského předpolí říše se opět jednou tlačili Turci, tentokrát navíc do území oslabeného i vnitřní vzpourou. Císař se stále víc uzavíral před lidmi mezi sochami svého „kunstkammeru“ a po jeho zemích zvučely verbovací patenty. Mladý Valdštejn nastoupil vojenskou službu v pěším pluku a strávil šest měsíců v zaprášených bojích před Ostřihomí, kde okusil pár vzrušených okamžiků v poli a hodiny líně tekoucího života v táboře. Po návratu do Čech pak mladý žoldnéř ulehl na lože, následkem těžkého nastydnutí, samotným Valdštejnem v zápiscích označovaného jako „uherská nemoc“. Teprve v sedmdesátých letech našeho století antropologický průzkum prokázal, že Valdštejn trpěl nedostatečně léčenou syfilidou, později rozvinutou v poslední fázi – tabes dorsalis. Tato choroba doprovázela Valdštejna při jeho cestě vzhůru a měla jej snést i dolů.

Po návratu z Uher se Albrecht usadil a zároveň definitivně zřekl heřmanického dědictví. Sňatkem s bohatou a hluboce věřící katoličkou Lukrécií Nekšovou z Landeka nabyl panství Lukov, Rymice a Vsetín na východní Moravě a do své domény okamžitě přesídlil. Přestože pozdější negativní životopisci zobrazovali nenápadnou Lukrécii především jako Valdštejnovu oběť, ve skutečnosti oba manželé několik společných let žili a hospodařili v poměrné shodě.

Pro Valdštejna znamenalo moravské panství pevnou základnu, která mu především umožnila začít novou životní roli. „Peníze hýbou válkou,“ říkalo se moudře v renesanční Itálii a 16. století skutečně ve vojenství znamenalo definitivní odchod rytířů, vítězících osobní statečností.

Byli nahrazeni vrstvou chladně kalkulujících armádních obchodníků a válka se stále častěji stávala strojem šlapajícím v rytmu finančního zdroje. Valdštejn, vždy sledující trendy, se úlohy válečného podnikatele pohotově chopil, zároveň však projevil i bystrý politický instinkt. Stárnoucí císař i jeho bratr arcikníže Matyáš zůstávali bez potomků a před habsburskou říší čněla vidina uprázdněného trůnu. Mezi možné kandidáty náležel i Rudolfův synovec Ferdinand, dříve vládnoucí ve Štýrsku, u většiny českých a moravských stavů však tato kandidatura vyvolávala značný odpor, vzhledem k jeho fanatickému katolicismu a krvavé perzekuci protestantských poddaných. Valdštejn si však na tohoto upjatého Habsburka vsadil a u svého rozhodnutí pevně vydržel. Roku 1617 nabídl Ferdinandovi, vedoucímu válku s Benátčany, vyzbrojení dvou kompanií kyrysníků a sám s nimi vyrazil až k Jaderskému moři. Takový projev loajality nebylo lze pominout a Ferdinand se na něj znova upomněl brzy po nástupu na český trůn. Zatímco v Praze zmítané náboženským vřením vypuklo stavovské povstání, Valdštejn, který k náboženským otázkám od počátku přistupoval vlažně, nadále udržoval vídeňský kurz a svým arogantním přímočarým postojem ležel povstalcům hluboko v žaludku.

Valdštejn romance o zradě

Nakonec se s rebelující zemí rozloučil husarským kouskem – po jmenování moravským plukovníkem převedl svůj pluk přes hranici do Vídně a složil císaři k nohám ukradenou stavovskou pokladnu: 96 334 zlatých, 29 krejcarů a 1 peníz. Vsadil tak všechno na jednu kartu, přestože se tím stával psancem, jeho moravské statky byly zkonfiskovány a události v povstaleckých Čechách zatím neslibovaly záruku navrácení.

Navzdory závisti!

Když však bylo 8. listopadu 1620 po dvouhodinové bitvě na Bílé hoře rozprášeno české stavovské vojsko, stanula země na prahu propasti. Ještě dříve než bylo hlavní město vypleněno císařskou soldateskou, ležely už na stole seznamy dělící českou společnost ostrým řezem – na vinné a nevinné.Na většinu těch prvních čekalo zatčení, smrt, v lepším případě emigrace.

Stará šlechtická společnost se ocitla v rozkladu a měl ji nahradit vzestup těch druhých – oportunistů, stavějících na troskách stavovského státu svůj kariérní postup. Valdštejn, nyní císařský plukovník, hbitě pochopil, že císařovou největší bolestí v nastávající válce je prázdná pokladna, a začal mu vystavovat velkorysé úvěry, výměnou za statky zkonfiskované emigrované šlechtě. K tomuto „porcování medvěda“ si Valdštejn ještě přilepšil účastí v tzv. mincovním konsorciu.

Spolek, v němž dodnes zůstává většina členů pod příkrovem anonymity, byl zodpovědný za znehodnocení a ražbu tzv. „dlouhé“ mince, která skončila až státním bankrotem. Kolem státní pokladny se množily znepokojivé otázky, zatímco odpověď stála všem bezostyšně na očích. Rok od bělohorské porážky začal v prostoru Malé Strany vyrůstat přepychový palácový komplex, obklopený přilehlou zahradou a Valdštejnovy velkorysé úvěrové spekulace se odrazily i v jeho severočeských panstvích, zformovaných v jednolitou doménu, jejichž rozsah neměl mezi šlechtickými statky obdoby. Území, jehož jádro tvořily konfiskáty po pohádkově bohatých Smiřických, bylo nazváno Frýdlantským vévodstvím a vyňato ze zemských desek jako zcela svobodné. Vévoda a císařský plukovník Valdštejn zavládl státu ve státě, jeho rezidence – město Jičín -prošla důkladnou přestavbou a byla ozdobena zámkem, katedrálou, šlechtickými domy i kolejí činorodých jezuitů. Přestože jeho poddaní mohli o bezohledném, odcizeném postoji svého pána vyprávět leccos, frýdlantské panství bylo nazváno terra felix, šťastnou zemí. Do této země vévoda uvedl i svoji druhou choť, Isabelu Kateřinu z Harrachu, jejíž původ z nejváženější rodiny plně odpovídal Valdštejnovu kariérnímu postupu.

Bývalý heřmanický synek, jenž před pár lety pochodoval v zaprášeném uherském pluku, vylétl k nebi jako kometa. Naproti tomu se v Praze i Vídni, v zákulisí jeho velké mocenské hry začala formovat i řada tvrdošíjných odpůrců. K této koloně našeptávačů, kritiků a uražených kariéristů směřoval heslo ražené na frýdlantských mincích: Invita invidia! – Navzdory závisti!

Válka bez konce

Na počátku třicetileté války stála císařská strana tváří v tvář zmáhajícímu se táboru protestantů, v čele s dánským králem. Když se před císařem objevil věrný Valdštejn a nabídl mu reorganizaci armády, včetně jejího vyzbrojení za úvěr, císař vděčně svolil. Vévodův svěží obchodní duch se nyní mohl plně projevit. V rekordním čase dvou a půl měsíce vybudoval armádu o síle 40 000 mužů a obstaral její výzbroj i zásobování, přičemž prozíravě zapřáhl i ekonomiku své frýdlantské domény. Valdštejnovy fabriky nyní živily jeho smělé vojenské plány. V červenci 1625 byl Valdštejn jmenován generálem a vrchním velitelem císařského vojska a jeho tažení v Říši konečně přivodila kýžený zvrat. Přestože spíše než na průlomové vojenské taktice stavěl v boji na prosté početní převaze, habsburská síla nástup Dánska rázně utnula a vytlačila protestanty až k Baltskému moři.

„Generalissimus Oceánu a Baltského moře“ získal bezbřehou pozici, a zcela přitom přehlížel, že taková moc musí zákonitě vést i k nevoli. Megalomanský vojenský plán vyčerpával říšská území a vedl k vytvoření protivaldštejnské kliky a roku 1630 byl především ústy říšských knížat na sněmu v Řezně vznesen požadavek Valdštejnova odstoupení. Ferdinand II. se tak dostal do nezáviděníhodného postavení.

Valdštejn romance o zradě

Osud německé Říše závisel na benevolenci jejích leníků a on navíc potřeboval prosadit na trůn svého stejnojmenného nástupce. Přesto císař váhal a váhal, zatímco jeho nic netušící generalissimus se posunoval do nových bojišť na jihu. Takto jej konečně ve švábském Memmingenu zastihli poslové zpravující o propuštění z místa velitele armády. Valdštejn zůstal zcela klidný. „Milejší zpráva mi nemohla býti přinesena,“ ujistil vyslance s úsměvem a svým dokonalým sebeovládáním je zcela šokoval. Po jejich odjezdu se ovšem ovládat rychle přestal. Sesazení z vrchního velení pro něj bylo neočekávaným ponížením a po první reakci, kterou byl nezměrný údiv, nastoupil nezměrný hněv.

Cesta ke zradě

Císař Ferdinand II. své slabosti na řezeňském sněmu brzy zalitoval. Po ústupu dánského krále na jeho místo nastoupil nový nepřítel, v podobě švédského krále Gustava Adolfa, a začal se probíjet s hrozivou rozhodností.Na podzim 1631 stanulo švédské vojsko již ve středním Německu a i ti nejzavilejší odpůrci museli uznat, že situace není nijak růžová. Frýdlantský vévoda zatím v Praze užíval přepychu svého paláce a na dopisy přátel z Vídně reagoval lenivým krčením ramen.

Rána z Řezna byla dosud čerstvá. Je na císaři, aby udělal první krok. A císař skutečně neměl na vybranou. Slabý rok po Valdštejnově odvolání byly ve Znojmě vyjednány podmínky jeho druhého generalátu, včetně závazků, které pro Vídeň vyznívaly jako hanlivé ultimátum. Valdštejn se za vlastní lichvářské peníze opět ujal organizace císařské armády, tentokrát neomezené žádnými kvótami, a zároveň se postavil do čela nové konfiskační komise, zpracovávající vlnu statků navrácené protestantské emigrace.16. listopadu 1632 se švédská a císařská armáda srazily v ranní mlze u Lützenu a tragickou smrtí krále Adolfa ztratili Švédové svou vůdčí vizi. Slavnější návrat už si Valdštejn nemohl přát.

Přesto však zadostiučinění nevymazalo pocit trpkosti. V zimě 1631 se při nenápadné slavnosti na zámku v Opočně dostal Valdštejn do rozmluvy s emigrantským agentem Sezimou Rašínem z Rýzmburka a skrze něj navázal spojení s nepřátelským velením. Od té chvíle stanul vévoda na dvou frontách a konejšivé zprávy Vídni se mísily s přísliby protestantskému táboru. „Generalissimova“ armáda bude spojena se Švédy a se Sasy. Podmaní si české země, území Říše, Vídeň.

Habsburský rod bude sesazen a potom s konečnou platností nastolen trvalý mír. Zatím však císařskou armádu udržoval v blahé nečinnosti a když mělo dojít k činům, vždy couvnul. Císař ve Vídni vřel hněvem a protestanští vyjednávači byli znechuceni. Snad si s nimi celou dobu zahrával? „Uherská nemoc“ zůstávala léta neléčená a nyní docházela ke své poslední fázi -progresivní paralýze deformující vévodovy názory i osobnost.

Valdštejnské drama dosáhlo katarze v prosinci roku 1633. Po neúspěšném tažení do Bavorska, ze kterého bez početní převahy a se spěšně zajištěným zásobováním nezbylo víc než pár polovičatých pokusů, se Valdštejn stáhl do sněhem zapadající Plzně a zde dospěl ke konečnému rozhodnutí.Jednoho dne zavolal plukovníka a po dlouhém úvodu mu objasnil, že se rozhodl spojit svá vojska s vojsky nepřátel a vést boj v dědičných zemích, dokud by se nezmocnil Její císařské milosti a nevyhladil z kořene tento nejvznešenější panovnický dům.

Generalissimus přestal své kroky tajit i před vlastními podřízenými. Byly obnoveny kontakty se Švédy a Sasy, rozvinuty důmyslné plány. Šlo však ještě o plány? S kritickým úbytkem fyzických sil ztrácel Valdštejn všechnu soudnost. Přestože nikdo se mu neodvažoval odporovat, propadal se stále více do světa bludných představ a falešných reminiscencí. A už nemohl vnímat, že síť kolem něj se plíživě stahuje.Valdštejnova násilná smrt zkrátila jeho život jen o velmi krátké období, snad několik týdnů. Chebská exekuce nemohla na konci Albrechta z Valdštejna již nic změnit, ani na jeho

Teprve v sedmdesátých letech našeho století antropologický průzkum prokázal, že Valdštejn trpěl nedostatečně léčenou syfilidou. Rytíři byli nahrazeni vrstvou chladně kalkulujících armádních obchodníků a válka se stále častěji stávala strojem šlapajícím v rytmu finančního zdroje. Ještě dříve než bylo hlavní město vypleněno císařskou soldateskou, ležely už na stole seznamy dělící českou společnost ostrým řezem – na vinné a nevinné.

Valdštejn romance o zradě

VRAŽDA muže na prahu smrti

Generálu Ottaviu Piccolominimu bylo právě 35 let a, podobně jako řada jiných císařských velitelů, i on vděčil za svou kariéru Valdštejnovi. Piccolomini však také nebyl včerejší. Poté, co se stal svědkem mlhavého tažení do Říše i vévodových plzeňských výstupů, zasedl ke stolu a napsal na svého velitele udání, které svou důmyslností přesahovalo všechna anonymní memoranda. Krátce nato jeho psaní leželo na císařském stole. Je až s podivem, s jakým váháním Ferdinand list četl. Císař si dosud pamatoval chybu z Řezna a Valdštejn se po všech obviněních ukazoval jako věrný, přestože od něj leckdy musel spolknout hořkou pilulku. Když však dal Piccolominiho relaci přečíst svým rádcům, verdikt byl jasný: Valdštejn je zrádce a musí zmizet. Veřejný soud nebyl únosný, důkazy nadále zůstávaly

chatrné, navíc by proces mohl poškodit prestiž monarchie. Zbývalo jediné – Valdštejna zlikvidovat, a to s pomocí armády, jež jej obklopovala. 24. února 1634 vjížděl už k nepoznání slabý Valdštejn do bran Chebu. Zde, ve městě, odkud kdysi začalo jeho triumfální tažení, v ústraní Pachelbelovského domu prožíval své poslední zápasy. Když v noci 25. února vrazili do jeho pokoje zbrojnoši s partyzánami, nestačil bývalý pán Oceánu a Baltského moře, Frýdlantska, Meklenburska či Zaháňska víc než pozvednout ruku. Poslední čtyři Valdštejnovi věrní generálové zaplatili svůj omyl už o pár hodin dříve na chebském hradu. Snad již ty, kteří přihlíželi vynášení mrtvého z místa jeho skonu, však napadala i jiná myšlenka. Bylo nutno tohoto starého muže na prahu smrti, bez spojenců, vlivu i reálných hodnot, zabíjet? S kritickým úbytkem fyzických sil ztrácel Valdštejn všechnu soudnost. Přestože se mu nikdo nedvažoval odporovat, propadal se do světa bludných představ.

Valdštejnova pomoc byla nutná

Když r. 1618 čeští stavové svrhávali své místodržící do hradního příkopu, stěží tušili, že jejich rebelie se stane doutnákem u mohutného sudu s prachem. Z bělohorské pláně se do Evropy plíživě rozlézala válka a měla to být nejstrašnější válka, jakou lidstvo dosud zažilo – dlouhá, bezohledná, vyčerpávající. Habsburská monarchie přirozeně stanula v čele katolického tábora, její pozice však rozhodně nebyla záviděníhodná. Vídeňská vláda dosud nedokázala dát dohromady stálou armádu a její nesystematická politika se odrážela v problémech s kontribucemi a logistikou.

Nejčtenější