Tajemství želvího krunýře

M. Tůma  |  
želva

Všichni obratlovci mají lopatku na vnější straně hrudního koše. Želvám však evoluce strčila lopatku pod žebra. To mělo pro želvy dalekosáhlé následky. Mohou volně hýbat předními končetinami, i když se u nich srůstem žeber a obratlů vyvinul kompaktní, pevný krunýř. Způsob, jakým se dostala želví lopatka pod žebra a přitom zůstala mimo hrudní dutinu, představoval pro vědce záhadu. Fosilie pravěkých želv nenabízejí mnoho vodítek. Nejstarší známé želvy už byly „téměř hotové“.

Jasněji máme v otázce evoluce želvího krunýře díky japonským biologům. Ti nakoupili oplozená vajíčka želvy kožnatky čínské z farem, kde se tito živočichové chovají pro maso, a sledovali vývoj želvích embryí uvnitř vejce řadou špičkových technik. Zárodek se vyvíjí podobně jako kuřecí nebo myší embryo až do 11. dne inkubace. Tehdy se vytvoří na hrudní části zárodku zvláštní záhyb, který ptačí i savčí zárodky postrádají. Rostoucí žebra zamíří k tomuto záhybu a uzavřou formující se lopatku v nitru vznikajícího krunýře. Svalstvo následuje rostoucí žebra. Některé svaly se upínají ke kostem podobně jako u ptáků a savců, ale jiné želví svaly vytvářejí úpony na zcela nezvyklých místech.

Nejčtenější