Svižní obojživelníci

ZDENĚK ODEHNAL  |  Technika
Díky zatahovacím kolům je Humdinga plnohodnotná loď i automobil.

Rychlost na silnici až 130 km/h a ve vodě 65 km/h. Parametry hodné Robura Dobyvatele, nebo vznášedel? Kdepak.K pláži se v oblaku vodní tříště žene podivná loď, když už to vypadá, že musí trupem každou chvíli narazit do dna, vyklápí kola a… žene se dál!

Jules Verne by byl spokojen.

Svižní obojživelníci

Vojenské obojživelné automobily, jako byly například legendární americký DUKW z druhé světové války či jeho mladší sovětský protějšek ZIL- 485, se dávno odebraly do historie.Totéž potkalo i malé osobní vozy KdF 166 Schwimmwagen či Ford GPA. Jak se ale nyní ukazuje, takové obojživelné stroje se opět mohou stát cenným vyloďovacím prostředkem.V porovnání se svými staršími sourozenci ale musejí uživatelům nabídnout podstatně více: zejména co největší rychlost jízdy i plavby.

Právě to je stále důležitější faktor při vyloďovacích operacích. Ploužit se pod palbou nepřítele od zásobovacích lodí k pobřeží jen desetikilometrovým tempem znamená dnes jistou sebevraždu. Z tohoto poznání vychází zajímavý projekt řady obojživelných vozidel, která pro americké námořnictvo a speciální jednotky US Army připravuje v současnosti firma Gibbs Technologies s korporací Lockheed Martin.

Sedm let vývoje

Společnost Gibbs Technologies vznikla v roce 1996 na Novém Zélandu. Založil ji Alan Gibbs, když předtím prokázal svou značnou podnikatelskou invenci v televizní a komunikační sféře. Není bez zajímavosti, že rovněž postavil první automobil výhradně novozélandské provenience. Jeho další tužbou se během první poloviny devadesátých let stal obojživelný vůz. Úvodní výtvor, jenž se představil v roce 1995, byl sice na hladině relativně rychlý, ale po silnici jel téměř krokem.

Alan Gibbs se s tím samozřejmě nespokojil, neboť jeho idea byla založena na dosažení maximální výkonnosti obojživelného stroje ve vodě i na souši. Proto během dalšího roku konzultoval s konstruktéry britské automobilky Lotus, zda je s využitím tehdejších technických a technologických poznatků vůbec možné takový vůz postavit. Odpověď zněla kladně, a tak se Alan Gibbs přesunul do Mekky amerického automobilového průmyslu, tedy do Detroitu. Tam totiž mohl snáze navázat kooperaci jak s inženýrskými studii, tak i výrobci dílů. Koncepční práce na vozidle, které mělo pojmout tři osoby, postupovaly rychle dopředu, zvláště když se k týmu připojil Neil Jenkins. Byl to nadaný konstruktér, který se předtím podílel na vývoji nadzvukového bojového letounu Panavia Tornado a navrhl rovněž exkluzivní supersportovní model Jaguar XJ220.

Tým Alana Gibbse se ve snaze vyvinout po všech stránkách rychlý obojživelný vůz dopracoval během sedmi let k technice HSA (High Speed Amphibian; v překladu vysokorychlostní obojživelník), která se opírá o tři základní komponenty. Zaprvé je to pohon nikoli tradičním lodním šroubem, nýbrž vodometem. Ten je díky výkonnému čerpadlu schopen sát vodu pod vysokým tlakem a udělit tak vozidlu při plavbě značnou rychlost. Zadní partii vodometu tvoří tryska s vektorovatelným tahem, která uděluje vozu na hladině velkou obratnost. Dalším prvkem techniky HSA je „zatahovací“ podvozek.Hydraulika zasune při vjezdu do vody kola, nezávisle zavěšená na lichoběžníkových nápravách, do podběhů v trupu tak, aby byla nad hladinou. Výsledkem je významné snížení hydrodynamického odporu obojživelného vozidla, což se pochopitelně projevuje příznivě na rychlosti plavby.

Operace přitom netrvá déle než pět sekund. A konečně, spodní část celokompozitového trupu vozidla má člunovité tvarování s kýlem a podélnými lištami, které usměrňují obtékání vodou a zvyšují tak jeho stabilitu. Dno také vytváří hydrodynamický vztlak, což rovněž zvyšuje svižnost plavby.

Tříčlenná rodina

Jako první využil techniku HSA model Aquada, představující pohledný sportovní automobil. Byl vyroben během roku 1999 v nové továrně firmy Gibbs Technologies, která vznikla z textilky v britském Nuneatonu. Další aplikace HSA na sebe nenechala dlouho čekat. Alan Gibbs ji dal do vínku pětisedadlovému dvounápravovému terénnímu vozidlu Humdinga a poté ještě dvoumístné motocyklové čtyřkolce Quadski.Firma Gibbs Technologies dále nabídla techniku HSA americkému ministerstvu obrany k aplikaci ve vojenských dopravních prostředcích a během roku 2006 od něj získala kontrakt na provedení zkoušky FCT (Foreign Comparation Test).V únoru dalšího roku společnost Gibbs Technology uzavřela dohodu o spolupráci s korporací Lockheed Martin, respektive její divizí Maritime Systems & Sensor.

Tím byl odstartován vývoj rodiny demonstrátorů tří vojenských obojživelných vozidel, ve kterých bude využita technika HSA a další konstrukční prvky ze zmíněných modelů Aquanda, Humdinga a Quadski. Mimochodem, firma Gibbs Technologies v předstihu připravila jejich militarizované varianty. Od nových vozidel se požaduje také to, aby byla schopna se plně integrovat do budoucích systémů velení i informačních sítí a aby dokázala přijímat a předávat údaje z vnitřních i vnějších senzorů. To má na starost společnost Lockheed Martin Maritime Systems & Sensor, stejně jako tvarové cizelování obojživelníků v souladu s technikou „stealth“.

Trojice prototypů

Svižní obojživelníci

Jak již bylo uvedeno, firma Gibbs Technologies a její americký partner v současnosti připravují trojici vojenských dopravních prostředků pro vodu i souš.Prvním je vozidlo ACC- E (Amphibious Combat Craft – Expeditionary) o délce 6 metrů a přepravní kapacitě osmi osob.Vychází z off -roadu Humdinga a má se vyznačovat výbornými terénní vlastnostmi. Ty mu zaručí nejen trvalý pohon všech kol, ale též hydropneumatické pérování s možností nastavení světlé výšky.Ještě důležitější předností se ale stane největší rychlost 65 km/h na hladině a 130 km/h po silnici.

Svižní obojživelníci

Tvary trupu a nástavby jsou velmi kompaktní, modulárně navržený interiér bude možné uspořádat podle aktuálních požadavků. Zda vozidlo ACC-E dostane pancéřovou ochranu, to výrobci zatím nezveřejnili. Opačně je tomu v případě výzbroje. Předběžně se počítá s dálkově ovládanou zbraňovou plošinou Kongsberg Protector M151 RWS (Remote Weapon Station), na kterou lze umístit kulomet ráže 12,7 mm nebo 7,62 mm. Dalšími alternativami jsou 40mm granátomet a dokonce také některý z protitankových řízených raketových kompletů.

Druhým připravovaným demonstrátorem je model ACC-R, kde poslední písmeno znamená Riverine. Jde o velké transportní obojživelné vozidlo s délkou 10,8 m, jehož krytý interiér má pojmout až dvacet vojáků nebo náklad do hmotnosti 3,2 tuny. Výzbroj má tvořit trojice plošin Protector M151 RWS.Očekává se, že vozidlo ACC- R se šestikolovou koncepcí, z nichž ale budou trvale poháněna jen čtyři, bude při plavbě dosahovat rychlosti 65 km/ h a na pevnině 114 km/h.

Poslední vyvíjený demonstrátor vojenského obojživelného vozu, Terraquad, využívá konstrukce motocyklového čtyřkolového vozidla Quadski. Zdědí po něm ovládání řídítky, pohon všech kol i dvoumístnou přepravní kapacitu, ale co do vnějších rozměrů bude větší. Navíc se řidič a za ním sedící spolujezdec mohou rozhodnout, zda využijí obkročný „motocyklový“ nebo konvenční posez. Předpokládá se, že Terraquad vyvine na hladině i na silnici shodnou rychlost více než 80 km/h. Kdy se trojice vyvíjených demonstrátorů představí světu „in natura“, to však zatím není rozhodnuto.

SICE POMALU, ALE S POŘÁDNÝM NÁKLADEM

Svižní obojživelníci

Možná je to překvapivé, ale obojživelné automobily – či spíše lodě na kolech – dodnes figurují ve stavu amerických ozbrojených sil. Jde o transportní prostředky řady LARC (Lighter Amphibious Resupply Cargo), které vyvinula firma Borg & Wagner. Jejich společným znakem jsou pontonový trup se čtyřmi velkými koly a pohon ve vodě pomocí lodního šroubu. Jako první přišel v roce 1952 na svět model LARC-60 nebo též BARC (Barge Amphibious Resupply Cargo) s nosností 54 tun. Nebyl to rozhodně žádný drobeček, neboť měřil na délku téměř 20 m a na jeho ložnou plochu se vešlo nákladní auto. Ačkoli měl čtyři motory, po silnici se pohyboval rychlostí jen 23 km/h a na hladině 11 km/h. Během roku 1960 dostala americká armáda menší typ LARC-15, jenž se vyznačoval délkou 13,7 m a byl navržen pro přepravu nákladu do celkové hmotnosti 13,6 tuny. A konečně, o tři roky později se začal vyrábět ještě model LARC-5 pro dvacet vojáků nebo až 4,5 tuny těžký materiál. Přestože není nejmladší, US Army stále slouží. Byl kupříkladu k vidění při záchranných pracích po hurikánu Katrina. Obojživelná vozidla, ne nepodobná běžným nákladním automobilům, dále vznikla během sedmdesátých a osmdesátých let v Německu a Itálii, přičemž šlo o typy FIAT 6640A, resp. EKW Bison.Hydraulika zasune při vjezdu do vody kola, nezávisle zavěšená na lichoběžníkových nápravách, do podběhů v trupu tak, aby byla nad hladinou.

RYCHLE TO JDE I NA PÁSECH

Rychlost přes 50km/h ve vodě byste od obrněnce asi nečekali.

To, že se ve vodě mohou svižně pohybovat i pásová vozidla, v současnosti dokazují demonstrátory vyloďovacího prostředku nové generace EFV (Expeditionary Fighting Vehicle) pro americkou námořní pěchotu. Přestože jde o obrněnce, na hladině dosahují rychlosti až 54 km/h. Zásluhu na tom nemá jen systém pohonu se dvěma výkonnými vodomety. Jsou to též hydrodynamický vztlak, který vytváří výklopná plocha na přídi a pásový podvozek s hydropneumatickým pérováním, který lze ve vodě zatáhnout. Oba uvedené prvky totiž výrazně snižují hydrodynamický odpor vozidla. Obojživelné obrněné vozy EFV, které dokážou po pevném podkladu uhánět až 72 km/h, se mají vyrábět ve dvou variantách: AAAV(P) pro celkem 20 vojáků či náklad a AAAV© jako velitelské stanoviště. Jejich posláním je nahradit u americké námořní pěchoty zastarávající vozidla AAV7 a v současnosti se plánuje pořízení 1013 kusů. Výrobce General Dynamics Land Systems letos v září ukončí etapu ověřování spolehlivosti a malosériová produkce se rozběhne během roku 2010. Stroje EFV ale mají být připraveny pro bojové akce až o čtyři roky později.Ploužit se pod palbou nepřítele od zásobovacích lodí k pobřeží jen desetikilometrovým tempem znamená dnes jistou sebevraždu.

Nejčtenější