Soudný den internetu

Lubor Kopecký  |  Počítače
Zvykli jsme si na internet jako na cosi všedního, několik chyb nás teď varuje před jeho křehkostí.

Zničit celosvětovou síť není zas tak složité, jak by se mohlo zdát, už několikrát měla její velká část namále. Dokážeme dnes žít bez internetu, nebo již není cesty zpět?

Pouhé jedno století stačilo lidem k tomu, aby pokryli svět spletí telekomunikačních kabelů a pospojovali je do jedné velké sítě. Díky ní mohl vzniknout dnešní internet, který se nám stal každodenním a v mnoha případech nepostradatelným nástrojem. Používáme ho s naprostou samozřejmostí a zpravidla si ani nepřipouštíme možnost, že by internet jako takový přestal růst, začal kolabovat nebo dokonce zanikl.

Existuje ale řada scénářů, které takovou situaci připouštějí či dokonce předpovídají. Díky internetu dnes několika kliknutími přenášíme velké objemy dat, aniž bychom si uvědomili, jak obrovskou vzdálenost musí urazit a kolik úsilí stojí za tím, aby se internet, jak ho dnes známe, udržel v chodu. Čas od času ale přicházejí zprávy, které ukazují, že funkční celosvětová síť s miliardami uživatelů vůbec není samozřejmostí.

Zapomenutá kotva

Poslední takovou ochromující zprávou bylo prosincové přerušení tří středomořských kabelů vedoucích z Evropy přes Blízký východ do Asie, poškozených pravděpodobně lodní kotvou. Internetová kapacita v Egyptě a na Blízkém východě klesla na pětinu a přerušeny byly například trasy spojující Singapur s Francií a Velkou Británii s Japonskem.

Důsledky však pocítila i řada dalších velkých států, jako je Indie nebo Malajsie. K dalším přerušením došlo vzápětí v lednu mezi Evropou a Asií opět u egyptských břehů a v únoru znovu, tentokrát v Perském zálivu. Podmořské cesty jsou tak velmi ohrožené a jen velmi náročně opravitelné trasy, které mohou snadno přerušit komunikaci mezi oddělenými kontinenty.

Klíčové linky spojující kontinenty vedou po mořském dně důkladně zmapovanými trasami, kde nedochází k zemětřesení a vulkanické činnosti. Celosvětová síť je každý den obnovována, posilována a rozšiřována tempem, které odpovídá růstu internetu. Například jedna loď je schopna za den položit v závislosti na terénu až 50 kilometrů kabelu.

Všechny svazky kabelů jsou důkladně izolované a chráněné proti účinkům oceánských proudů, podmořských katastrof i lodní dopravy a je potřeba umožnit jejich případné budoucí opravy. Každá taková oprava je ale velmi nákladný proces, který se neobejde bez speciální ponorky.

Ocitne-li se vlivem poruchy nějaké velké teritorium bez spojení s okolním světem, způsobuje každá hodina bez internetu obrovské ztráty a celá záchranná akce pak probíhá pod velkým tlakem. V mezinárodních vodách je instalace kabelů řešena v Ženevské úmluvě o volném moři z roku 1958.

Ta stanoví, že všechny státy mají právo klást podmořské kabely na dno volného moře a nesmějí bránit opravám existujících kabelů. Přerušení nebo poškození podmořského kabelu je trestným činem a povinností každého státu je učinit potřebná opatření, aby nedošlo k jejich narušení, a případně stíhat a trestat viníky.

Nejsme v tom úplně nevinně

Celosvětovou internetovou infrastrukturu ale narušují i tzv. aktivní prvky, jakými jsou směrovače (routery) v klíčových bodech sítě. Jeden z nejhorších takových výpadků přišel letos v únoru a shodou okolností je spojován s naší zemí. Média přinesla zprávu, že chyba internetového poskytovatele z Uherského Hradiště způsobila kolaps velké části světového internetu.

Jak je ale zvykem, skutečnost je poněkud složitější a zdaleka ne tak jednoznačná. Příčina spočívala zčásti v chybném softwaru a nastavení určitých směrovačů a zčásti v nedostatečném filtru tranzitních operátorů. Vlivem mnoha náhod a okolností tak překlep způsobil kolaps globálních rozměrů a dotkl se milionů uživatelů po celém světě.

Fatální ohrožení internetu mohla způsobit také nedávno objevená chyba v doménovém systému DNS, jednom z nejdůležitějších pilířů internetu, který překládá IP adresy na domény. Chyba byla objevena náhodou a byla udržena v tajnosti až do vytvoření opravy a záplatování většiny sítě. Kdyby tento skrytý nedostatek odhalil kdokoli s nekalými úmysly, mohl by teoreticky měnit to, na jaký web se dostanou uživatelé internetu po zadání nějaké známé URL adresy (např. www. vtm. cz).

Než by byla chyba za takových okolností odhalena a opravena, mohlo dojít k nepředstavitelným škodám, včetně ztráty důvěry v samotný internet. Dnes více než kdy jindy platí, že i malá nehoda v zapomenutém koutu světa může přerušit práci, komunikaci a zábavu stamilionů lidí. To vše jsou ale stále jen dočasné výpadky, které se dají relativně snadno a rychle obnovit. Při výhledu do budoucna nás však čekají mnohem horší problémy, se kterými se budeme muset nějak vypořádat, abychom udrželi internet při životě.

Není dost místa

Už dlouhou řadu let se píše a mluví o omezenosti současného internetového protokolu IPv4 a souvisejícím úbytku IP adres (tedy čísel, sloužících k jednoznačné identifikaci konkrétního zařízení v počítačové síti), bez kterých by nemohly přibývat nové internetové přípojky ani servery.

IP adresy jsou však natolik dokonale provázané s protokolem TCP/IP (základní protokol pro komunikaci mezi počítači), že jejich prosté zvětšení není dost dobře možné a přechod na jinou velikost adres znamená nutnost přejít na novou verzi protokolu s názvem IPv6.

Přechod na nový protokol ale vyžaduje spolupráci na celosvětové úrovni, všeobecné odhodlání a nezměrné investice, přičemž ničeho z toho se zatím nedostává. Běžným uživatelům internetu totiž IPv6 zatím nenabízí výraznější přínos, než možnost připojovat k internetu nové uživatele a servery.

Společnosti, uživatelé internetu ani vládní instituce proto zatím na nový protokol nepřecházejí, přitom nemluvíme o žádné vzdálené budoucnosti, ale o reálném výhledu pouhých dvou až tří let. Povinnost přechodu na nový protokol nemůže nikdo nařídit a svým způsobem se tak všichni podílíme na největší hrozbě pro internet, která může v lepším případě vyústit v zastavení dalšího růstu internetu, v tom horším pak v rozpad jeho struktury a podstaty.

Ustojíme pád sítě?

Zastavení růstu či rozdělení internetu ještě nemusí vést k jeho záhubě. Existují však reálné hrozby, které mohou v budoucnu zcela vyřadit či zničit rozsáhlé oblasti internetu. K vážnému ohrožení může docházet zvláště na lokální úrovni, například fyzickou likvidací datových center v menších státech. K tomu může dojít jak rozsáhlou přírodní nebo civilizační katastrofou, tak v důsledku válečné operace nebo teroristického činu.

Pro malou zemi pak znamená zničení významného datacentra citelnou ránu, která by se dotkla téměř každého uživatele internetu. Možnosti kolapsu světového internetu by bylo téma spíše na futurologický článek a není potřeba vás jimi děsit. Spíše stojí za zamyšlení, do jaké míry jsme na kratší nebo delší výpadky internetu připraveni (dá-li se na takový stav vůbec připravit). A dokážeme si představit i to, že by se internet už nikdy nevrátil do podoby, v jaké ho známe dnes?

V posledních letech se šíří vlna internetového survivalismu, jehož stoupenci se připravují na den, kdy internet jako celosvětová síť z jakéhokoli důvodu zkolabuje a každý z uživatelů bude odkázán sám na sebe a na život s velmi omezenými možnostmi využívání internetu. Například vydržet bez internetu během dovolené není pro většinu z nás žádný problém. Jsme-li obklopeni přáteli a věnujeme se příjemným relaxačním činnostem, rychle zapomínáme na internet, který je pro řadu z nás spíše zdrojem prací, úkolů a starostí. Jak by ale vypadal náš život, kdyby se internet „zastavil“ uprostřed pracovního dne, bez jakéhokoli varování a času na přípravu?

Život bez internetu

Rychle by nám začaly scházet prostředky komunikace, jako jsou e-maily a instant messaging, tedy systémy jako ICQ, GTalk, MSN a další. S leckým bychom tak zcela ztratili spojení a vzhledem k rostoucímu podílu VoIP telefonie by se mohlo stát, že by byla mimo provoz i řada telefonních linek. Museli bychom tak znovu oprášit faxy a poštovní schránky. Samozřejmě by nám velmi chybělo i snadné a rychlé vyhledávání aktuálních informací, jako jsou kontaktní údaje, jízdní řády a mapy. Smířit bychom se asi dokázali také s nemožností nakupovat přes internet.

Většinu sortimentu na českém internetu lze stále ještě pořídit i v kamenných obchodech a až na pár výjimek bychom si dokázali opatřit stejné věci jako přes internet, jen s podstatně větší námahou. Mezi zmíněné výjimky by patřily služby, jako je například prodej letenek, které se už zcela přesunuly na internet, a letecké společnosti by musely velmi rychle hledat nové řešení, jak dostat své letenky k zákazníkům.

Tu a tam také využíváme internetové služby, které nám šetří čas a peníze a zvykli jsme si na ně tak, že bychom se jen neradi vraceli ke starým obyčejům. Nejlepším příkladem je internetové bankovnictví, které nám umožnilo spravovat si své účty sami a rychle a bankám dovolilo snížit své náklady na obsluhu zákazníků ve svých pobočkách. Každého, kdo tuto službu již delší dobu využívá, musí zákonitě děsit představa, že by s jakýmkoli příkazem a změnou chodil opět do banky vystát frontu u přepážky (a tyto fronty by byly v případě náhlé nedostupnosti internetu opravdu velmi dlouhé).

Na život bez internetu dosud pohlížíme především jako konečný uživatel, jak by ale případný kolaps působil v různých oborech, závislých do značné míry na přítomnosti internetu? Vždyť například všechny finanční instituce si dnes vyměňují veškeré údaje o pohybu peněz prostřednictvím internetu. Informační systémy mnoha společností běží přímo na internetových serverech a v případě velkých společností propojují jednotlivé pobočky do organizovaného celku. Problém by nastal i na většině vysokých škol, kde se veškerá agenda a administrativa přesunula ryze do oblasti webových aplikací a internetových databází.

Není cesty zpět?

Takto bychom mohli pokračovat stále dál a téměř v každé oblasti bychom našli důvody k obavám. Nejvíce by však katastrofa kolem internetu zasáhla internetové společnosti. Provozovatelé serverů by se nejspíš nedostali ke svým webům a datům (pokud by ještě existovaly) a několikatýdenní výpadek by stačil k tomu, aby existenčně ohrozil většinu postižených portálů, médií a obchodních domů.

Lepší je pak ani nepomýšlet, jaký dopad by měl takový stav na hostingové společnosti a registrátory domén. Stále více se ukazuje, že jsme se s internetem dostali do stadia, ze kterého už nevede cesta zpět, a i když každý z nás může dokázat vzdát se internetu, svět už se bez něj neobejde, alespoň ne s takovou úrovní života, na jakou jsme si zvykli.

Přestože ale žijeme v téměř dokonale propojeném světě a naše práce i životy jsou stále závislejší na světové pavučině, mohou ji snadno ohrozit tak banální záležitosti, jako je spuštění lodní kotvy nebo překlep v čísle. Spolehlivá světová síť je proto zatím jen utopií a není na škodu položit si čas od času otázku, zda se už z dobrého sluhy nestává špatný pán, jehož existence přímo či nepřímo ovlivňuje i existenci nás samých.

IPv6 – krok vpřed, který nechce nikdo udělat

Rychlý úbytek IP adres, umocněný navíc nepříliš efektivním způsobem hospodaření s nimi, vyvolal v minulém desetiletí reálné nebezpečí jejich vyčerpání, a i když se několikrát našlo přechodné řešení, které o něco oddálilo akutní potřebu mnohem většího adresového prostoru, má protokol IPv4 své hranice. Blížící se nedostatek IP adres proto přinutil odborníky vyvinout nový protokol IPv6, který by v průběhu následujících let postupně nahradil současný protokol IPv4. Nový protokol používá místo původních 32bitových adres 128bitové, což by mělo vyřešit problém s nedostatkem adres na několik dalších desetiletí a umožňuje také vyšší bezpečnost, kvalitu služeb a plnou podporu mobilních zařízení a domácích spotřebičů.

Světelná síť

Páteřní sítě internetu i podmořské linky jsou téměř bez výjimky tvořeny optickými vlákny. Data se těmito vlákny přenášejí pomocí světla, přičemž při využití některých technologií se může každá barva z barevného spektra chovat jako další vlákno. Optické sítě tak mají obrovské rezervy a můžeme počítat s tím, že současné sítě unesou v budoucnu ještě výrazně vyšší přenosy dat než dnes. IP – Internet Protocol – základní stavební kámen internetu.

Začalo to v 19. století

Idea celosvětové informační sítě začala s rozvojem telegrafu. Vrátíme se k němu po pádu internetu?

Počátek propojování světa můžeme datovat do roku 1850, kdy bylo navázáno první podmořské spojení mezi Anglií a Francií. Už o pouhých osm let později byl položen kabel mezi Kanadou a Irskem. Do konce dvacátého století už byly světadíly pokryty pavučinou kabelů, směrovačů a vysílačů a navzájem propojeny podmořskými kabely. Dnešní podoba internetu se začala formovat začátkem osmdesátých let dvacátého století, kdy vznikl základ IP protokolu označovaného jako IPv4. Tehdejší autoři protokolů navrhli 32bitové IP adresy a vycházeli přitom z určitého očekávání o budoucí potřebě těchto adres. Málokdo v té době ale předpokládal, že by pozdější internet zaznamenal tak obrovský úspěch a rozmach, kterého jsme dnes svědky.


Jakou budoucnost předpovídáte internetu? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější