Simulační paradoxy

PAVEL HOUSER  |  Věda

Díky Matrixu si dokážeme představit, že by náš svět byl pouhým falzifikátem. Je ale vůbec možné, že by kdy byl něčím jiným?

paradoxy

Řada náboženských či filozofických systémů se odedávna zabývala otázkou, zda realita kolem nás není nějakým způsobem „falešná“. Celý svět může být přeludem nebo snem, nakonec i my můžeme být postavou ze snu. Lze sen od skutečnosti vůbec nějak spolehlivě odlišit?

Simulovaný vesmír

Jeden z nejzajímavějších myšlenkových experimentů podnikl v tomto případě technooptimistický oxfordský filozof Nick Bostrom, jenž přišel s tzv.

simulačním argumentem. Tvrdil, že pokud připustíme, že celý náš vesmír může být simulací v obrovském počítači, pak téměř jistě také simulací je. Jak to? Protože v simulovaném vesmíru lze přece postavit obří počítač a na něm spustit další simulaci. Výsledkem je dlouhá řada simulací připadající na jediný původní, fyzicky existující vesmír. Podle koperníkovského principu není naše místo ve vesmíru nijak speciální, ale spíše „průměrné“; neexistuje pak důvod předpokládat, proč by náš vesmír měl být zrovna tím prvním v řadě. Simulované vesmíry převažují i proto, že lze předpokládat, že když už se někdo do těchto simulací pustí, neomezí se na jednu jedinou.Tento způsob uvažování získal jistou popularitu také ve fyzice, zejména v souvislosti s představami o tzv.multiverzu, tj. nekonečném množství vesmírů, které se od sebe mohou drobně lišit. Dokonce i v případě, že se nám samým nikdy nepodaří spustit simulaci vědomých bytostí, množství vesmírů situaci mění.

Multiverzum

V jiných částech multiverza by něco takového přece mohlo být možné; objeví se pokročilé civilizace, které simulaci zvládnou, z čehož zase vyplývá zřejmě nekonečná řada simulovaných světů a pravděpodobnost, že i my jsme jedním z nich atd. Snad se jen sluší dodat, že simulace v tomto případě neznamená „přelud“ – to, že je uvězněna v počítači, jí neubírá na realitě. Je to všechno dostatečně zvrácené? Aby se tímto problémem ale vůbec mohla zabývat věda, musíme uvážit, zda z něj plynou nějaké alespoň potenciálně ověřitelné důsledky.

Chyby v realitě

Je-li simulace nerozlišitelná od „originálu“, můžeme vlastně takovou představu úplně škrtnout jako bezobsažnou a nic se tím nezmění.

Takže? Například simulace by třeba nemusela být bezchybná, což by se z pohledu zevnitř jevilo tak, že realita občas „zaskřípe“ – stane se něco, co by se stát nemělo, jako by fyzikální zákony občas fungovaly nějak jinak.

Jakou přesně podobu by tyto „chyby v realitě“ mohly mít? Zde se nabízí nepřeberné množství spekulací: třeba změny základních fyzikálních konstant v průběhu času by mohly být pokládány za ladění programu za běhu. Z celé představy plyne řada bizarních důsledků. Vesmír fungující jako simulace může kdykoli selhat z technických důvodů, nebo tvůrci mohou simulaci vypnout, když se jim třeba nebude líbit. Můžeme předpokládat existenci bytostí, jež jsou vůči nám nadány božskými pravomocemi. Někteří tvůrci simulací by třeba mohli klidně reagovat i na modlitby bytostí z podvržených světů. Proti celé představě existují ale i závažné námitky; zdá se třeba, jako by náš svět byl na simulaci příliš „nehospodárný“, obsahuje řadu složitých objektů, které nemají pro fungování lidského druhu zvláštní význam.

Nebylo by pro tvůrce simulace jednodušší pustit si celou lidskou civilizaci jen na Zemi obklopené křišťálovými sférami, bylo nutné vytvářet tak obrovský a složitý vesmír?

Nejčtenější