Šavlozubé inferno

Miroslav Kozák  |  Historie
Barbourofelis patřil k „těžšímu kalibru“ tzv. nepravých koček z čeledi Nimravidae.

Ačkoli se pro vyhynulé masožravce s předimenzovanými tesáky vžil atraktivní název „šavlozubí tygři“, nemají tyto formy s pravými tygry mnohdy vůbec nic společného. Vědcům více lahodí označení „šavlozubé šelmy“ či ještě lépe „šavlozubí predátoři“, neboť tzv. šavlozubost se v průběhu třetihor vyvinula nezávisle na sobě i u savců, kteří mezi pravé šelmy nepatří.

Všeobecně rozšířeným omylem v řadách laické veřejnosti je domněnka, že tzv. šavlozubí tygři jsou předchůdci dnešních tygrů a lvů. Na vině je možná odbornou sekcí dlouho používané triviální označení fylogeneticky různorodé skupiny masožravců nesoucích znaky prodlužování špičáků, od kterého se poslední dobou mezi vědci upouští. Šavlozubí predátoři (což je výstižné, a přitom „nezávadné“ označení) totiž nemají s dnešními tygry a lvy v některých případech společný ani šelmí původ. Šelmy (Carnivora) tvoří samostatný řád, do kterého přirozeně spadají i šelmy kočkovité, ovšem šavlozubost se v průběhu třetihor vyvinula i u zcela odlišných a vývojově nesouvisejících skupin savců.

Současná systematika rozlišuje v rámci podřádu Feliformia, tedy kočkovitých šelem v širším slova smyslu, jedinou žijící nadčeleď Herpestoidea, do které patří šelmy hyenovité (Hyaenidae), cibetkovité (Viverridae) a promykovité (Herpestidae). Hyeny není nutno blíže představovat, cibetky a promyky jsou jejich menší, štíhlé a velmi mrštné příbuzné. Do tohoto podřádu dále spadají dvě vyhynulé čeledi Viverravidae a Nimravidae a samozřejmě v dnešní přírodě hojně zastoupená čeleď kočkovitých (Felidae). Zatímco u hyen se díky potravní specializaci požírání kostí vyvinuly masivní zuby s kuželovitými třenáky a jedinou dvojicí stoliček se střihavou funkcí, má chrup vlastních kočkovitých šelem patent v podobě dvojice trháků se samobrusnou sklovinovou hranou pro střihání masa a šlach; silné špičáky (tzv. tesáky) sloužící k pevnému uchopení kořisti hrají v našem vyprávění ústřední roli.

Smilodon byl vedle Machairoda nejrozšířenějším šavlozubcem.

Bizarní tlamy znesvářily vědce

Společným znakem všech šavlozubců jsou nadměrně prodloužené špičáky (dentes canini) přesahující úroveň spodní čelisti, které jsou navíc obloukovitě zahnuté vzad a bočně zploštělé s řeznou zadní hranou na způsob nože (odtud podobnost se šavlí); jindy jsou oboustranné jako dýka. Oproti nim jsou jejich spodní protějšky podstatně zmenšené a celý chrup je silně redukován; skloubení obou čelistí navíc dosahuje u forem s enormní délkou horních tesáků vysoké volnosti umožňující rozevření tlamy až do úhlu přesahujícího 90 stupňů!

Aby všem novotvarům nebyl hned tak konec, vyvinuly se u některých forem (Hoplophoneus, Barbourofelis, Thylacosmilus, v menší míře i Machairodus) na spodní čelisti kostěné laloky s drážkou, do které při zavření tlamy horní tesáky zapadaly jako šavle do pochvy, což byla účinná ochrana před jejich obrušováním či dokonce zlomením. Řezné hrany byly buď hladké (např. rod Smilodon nebo vačnatý Thylacosmilus), anebo jemně vroubkované (např. rody Machairodus nebo Homotherium), podobně jako u masožravých dinosaurů a žraloků.

Kosterní pozůstatky velkých šavlozubců nesou známky úponů mohutných krčních a šíjových svalů nezbytných k silovému pohybu hlavy při zabodávání tesáků. Zdolávání živé kořisti dále nasvědčují silné plece a přední končetiny. Předpokládá se, že svou kořist nejprve strhli k zemi a pak teprve zatnuli do těla oběti šavlovité tesáky. V otázce potravních priorit šavlozubců se vědci dodnes názorově rozcházejí – jedni je považují za zdatné a aktivní lovce schopné porcovat maso jako dnešní kočkovité šelmy, druzí v nich vidí pouhé mrchožrouty úzce specializované na požírání měkkých tkání vnitřních orgánů.

Dokonce koluje i vyhraněná teorie, podle níž se díky svému silně redukovanému chrupu zmohli pouze na chlemtání krve z tepen přetnutých mohutnými tesáky. Tato představa „šavlozubých upírů“ však staví celou skupinu – na to, jak skvěle byla vybavena – do role příliš neekonomických zabijáků plýtvajících drahocennou energií a důmyslným arzenálem na pár litrů rudé břečky. Krev a vnitřnosti určitě tvořily nedílnou součást menu šavlozubého jídelníčku, do něhož patřili především nejrůznější kopytníci a mláďata či slabé kusy velkých tlustokožců, nepochybně však byli tito predátoři schopni krájet a hltat i svalovinu. Jak jinak vysvětlit, že se šavlozubost v období středního eocénu až holocénu opakovaně vyvinula u různých skupin savců?

Megantereon číhá na kořist.

Stopy vedou do třetihor

V průběhu třetihor došlo k několika významným klimatickým zlomům, které měly bezprostřední vliv na vývoj fauny i flóry. Vyrovnané teplé a vlhké podnebí – srovnatelné s dnešními tropy a subtropy – se jako dědictví komfortu konce druhohor udrželo po celý paleocén a eocén, ze kterého k nám již přicházejí nejasné náznaky předků kočkovitých šelem. První výrazný klimatický zlom nastává počátkem oligocénu, jehož průběh doprovází chladné, suché a velmi vyrovnané podnebí. Zároveň je modrá planeta svědkem tichého nástupu moderní savčí fauny. V tomto období spočívají i jasnější počátky kočkovitých šelem.

Rod Stenogale ze středního oligocénu Eurasie ještě sice pravé kočky příliš nepřipomíná, situace se však výrazně zlepšuje s nástupem první epochy mladších třetihor – miocénu, během níž vládlo proměnlivé (ke konci dokonce velmi proměnlivé) klima doprovázené postupným ochlazováním a aridizací (úbytkem ročních srážek, vysoušením). Právě počátkem miocénu se objevuje rod Proailurus, považovaný za vývojový základ dnešních kočkovitých, na který ve středním miocénu navazuje větší a specializovanější rod Pseudaelurus, v jehož evolučních stopách jdou svrchnomiocenní rody Stenailurus a Metailurus.

Již u těchto forem pozorujeme první tendenci k prodlužování horních tesáků, což později vyústilo v ohromující vražedné nástroje šavlozubých monster. Výraznými změnami prochází i celková stavba těla, nejpodstatnější z nich je přechod od ploskochodné chůze prvotních krátkonohých forem (zvíře našlapuje na celou plochu chodidla) k prstochodné chůzi pravých kočkovitých šelem se zatahovacími drápy a prodlužujícími se končetinami. Zároveň tělo získává typicky kočičí proporce a spojení ladnosti s vysokou pružností.

Hledá se ztracená podoba

Na sklonku třetihor a v průběhu čtvrtohor dosáhli šavlozubci prakticky celosvětového rozšíření (s výjimkou Austrálie a Antarktidy) a stali se obávanými současníky člověka. Šlo vesměs o mohutné šelmy, které v rozporu s předimenzovanými rozměry filmových bestií svým vzrůstem nijak výrazně nepřevyšovaly dnešní tygry a lvy; podle dochovaných koster však rozhodně disponovaly masivnějším zevnějškem.

Ten z pochopitelných důvodů – stejně jako u všech vyhynulých tvorů – zůstává pro nás do jisté míry utajen. Paleontolog poskládá kostru, anatomicky zdatný kreslíř na ni (alespoň na papíře) upne svaly, potáhne ji kůží a oživí superprojekci dynamickými pózami, avšak pouze kreativním spojením fantazie se znalostmi zbarvení jejich vzdálených bratranců ze současnosti můžeme vytvořit pravděpodobnou verzi celkového vzezření šavlozubých koček.

Přesto nejsme v sestavování portrétů těchto prehistorických zabijáků v až tak zoufalé situaci, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemalým vodítkem k tomu, jak asi vypadali slovutní majitelé nejdelších tesáků v kočičí říši, nám jsou nástěnné malby v mnoha jeskyních. Tyto pradávné podobizny šavlozubých monster vytvořil člověk, který byl jejich současníkem a nejednou okusil stisk jejich čelistí a agonizující průnik přerostlých tesáků vlastní houževnatou svalovinou.

Znal tyto nebezpečné predátory a díky jeho zručnosti dnes můžeme s poměrně jasnou představou nahlížet na vnější vzhled machairodů a smilodontů, ale třeba i (nešavlozubých) jeskynních lvů. Machairodus – zřejmě nejpopulárnější šavlozubec (asi jako v případě masožravých dinosaurů Tyrannosaurus rex) – obýval Eurasii, Severní Ameriku a Afriku konce třetihor (pliocénu) a starších čtvrtohor (pleistocénu). Velikostí se rovnal současnému vzrostlému lvu a měl velmi silné přední končetiny a mohutné tlapy. Podle kosterních pozůstatků měli machairodi jen krátký ohon, což potvrzují i kresby pravěkých lovců, které rovněž vypovídají o krátké skvrnité srsti bez hřívy.

Jihoamerický šavlozubý vačnatec Thylacosmilus je dokonalým příkladem konvergentního vývoje.

Šelmy v tom nejsou samy

Kromě kočkovitých šelem, které v tomto oboru hrají bezesporu hlavní roli a během vývoje vytvořily slušný salon elegantních monster, se obdobný zabijácký arzenál objevil rovněž u kreodontů (Creodonta), a v jednom případě dokonce u vačnatců (Marsupialia). Kreodonti – někdy nesprávně nazývaní „prašelmy“ – vládli z vrcholu potravní pyramidy po celou dobu starších třetihor (paleogénu). V tehdejší fauně zaujímali stejné postavení jako pozdější pravé šelmy.

Patřili mezi ně starobylí oxyenidi (Oxyenida), pokročilejší hyenodonti (Hyaenodonta; název je to jediné, co je s hyenami spojuje) a podivná kombinace kopytníků s predátory – mesonychidi (Mesonychida). Celá tato nesourodá skupina vymřela zcela bez potomků, ale ještě předtím se právě u starobylých oxyenidů poprvé projevila tendence k nadměrnému růstu špičáků. Největšími kadety v oblasti „šavlozubého modelingu“ však zůstávají kočkovité šelmy, alespoň co se velikosti tesáků a lebečních novotvarů týče; v jednom ohledu je však nakonec předstihli primitivnější vačnatci. Pomineme-li nevýrazné kreodonty, vytvořili především „kočkotvární“ šavlozubci dvě hlavní linie.

První z nich, čeleď Nimravidae, která se vyvíjela paralelně s pravými kočkovitými, mezi něž ovšem nepatří, zahrnuje menší a lehčeji stavěné rody Hoplophoneus, Dinictis, Nimravus a Eusmilus; poněkud většího vzrůstu dosahovaly rody Barbourofelis a Sansanosmilus. Z podčeledi Machairodontinae – vyhynulých zástupců pravých kočkovitých – pocházejí populární rody Machairodus a Smilodon; dále sem patří i méně známé rody Homotherium a Megantereon.

Byla by chyba nezmínit se o jedinečném zjevu z řádu vačnatců, dravém příbuzném dnešních klokanů, vačic a koal, který velikostí připomínal pumu či jaguára a obýval v nejmladších třetihorách území Jižní Ameriky. Vědci toto monstrózní stvoření pojmenovali Thylacosmilus a kromě zlověstných tesáků byly na jeho zevnějšku neméně bizarní i kostěné lalokovité pochvy na spodní čelisti, do kterých vražedné „šavle“ zapadaly, a byly tak chráněny před zlomením. Zároveň bylo zjištěno, že Thylacosmilus byl jediným šavlozubcem, kterému špičáky doživotně dorůstaly. Vyhynul na samém sklonku třetihor zcela bez potomků.

Děravé lebky

Málokdo si při roztomilém vrnění svého mazlíčka v náručí uvědomí, jak může být kočka obávanou šelmou. V případě domácích oblíbenců snad jenom pro myši, ptáky a jiné drobné tvory. Pozorovat kočku při hrátkách s myší je přinejmenším zábavné, a přes utrpení malého hlodavce se tato hra dokonce zdá být roztomilou. To autenticky zachycená scéna, jak levhart 1 sráží k zemi ladnou gazelu nebo kdy stádo lvů společně udolává zoufale kopajícího pakoně, už tolik kratochvilné pocity nevzbuzuje. Jak asi musela vypadat smečka machairodů v akci, při které zmítajícím se tělem kořisti projíždělo mnoho párů obrovských, šavlovitě zahnutých tesáků, otvíraje bezpočtu masivně krvácejících ran?

Už jenom pouhá představa nenadálého střetnutí se šavlozubým přízrakem, jehož se pravěkému člověku bezpochyby nejednou „poštěstilo“, rozlévá po trnech obratlů paralyzující chlad. O těchto věky zavátých dramatech svědčí některé nálezy lebek australopitéků ze Swartkransu a dalších jihoafrických jeskyň, které nesou zřetelné stopy drápů a zubů velkých kočkovitých šelem. Podobného ražení je i proslulý nález psovité šelmy s ulomeným fragmentem smilodontího tesáku v lebce. Rovněž tak lebky samotných smilodontů často vykazují zřetelné stopy po lítých soubojích, k jakým docházelo mezi samci při soutěžení o samice nebo hájení teritoria.

Lebky různých skupin šavlozubých predátorů (shora): Thylacosmilus atrox, Megantereon, Smilodon fatalis

Asfaltové hroby a Indiáni

Nejbohatší na tyto nálezy je světoznámá paleontologická lokalita Rancho la Brea v Kalifornii, která je pozůstatkem jedné z mnoha přírodních pastí v podobě na zemský povrch vyvěrajících přírodních živic (bitumenů), které na tomto území kdysi dávno tvořily záludná asfaltová jezírka. Zvířata lákaná lesklou hladinou zapadla – v domnění, že jde o napajedlo s vodou – do lepkavého asfaltu, z něhož už nedokázala vybřednout. Pomalu se potápějící zdechliny nebo bezmocně umírající jedinci pak pro predátory představovali lákavé, snadno získatelné sousto, což se jim následně vymstilo a skončili stejně jako jejich laciná kořist. Masivní nahromadění koster čtvrtohorních savců je v této lokalitě doslova morbidní – celkový počet uhynulých jedinců se odhaduje na několik desítek tisíc!

Podobný hromadný hrob byl objeven ve španělském Batallones nedaleko Madridu. Jak ale vypovídají nejmladší nálezy smilodontů ze Severní Ameriky z doby 9–8 tisíc let př. n. l., byly tyto šavlozubé šelmy současníky nejstarších indiánů, kteří je podle stop na kostech nejspíš lovili, a mohli tak mít významný podíl na jejich vyhubení. Hlavním důvodem vymizení šavlozubých šelem na konci pleistocénu je ale s největší pravděpodobností úbytek stád velkých tlustokožců. (V Severní Americe především mastodonti, v Evropě pak mamuti a srstnatí nosorožci.) Homotéria, machairodi a smilodonti, kteří byli na těchto velkých zvířatech závislí, se nedokázali potravně přeorientovat, a proto vymřeli.

Posledních 65 milionů let

Geologická éra kenozoikum, zvaná také věk savců, se dělí na dvě periody: terciér (třetihory) a kvartér (čtvrtohory). Třetihory, které trvaly od masivního vyhynutí dinosaurů, tedy od 65 mil. let zhruba do 2 mil. let před současností, se dále dělí do pěti epoch:

paleocén (65–56 mil. let)

eocén (56–34 mil. let)

oligocén (34–23 mil. let)

miocén (23–5 mil. let)

pliocén (5–2 mil. let)

První tři epochy (paleocén, eocén, oligocén) spadají do starších třetihor – paleogénu, zbylé dvě (miocén, pliocén) do mladších třetihor – neogénu. Čtvrtohory (trvají zhruba poslední 2 miliony let) se dělí na dvě epochy:

pleistocén (2 mil. let – 10 000 let)

holocén (10 000 let až současnost)

Velké špičáky jsou „in“

O tom, že tendencí k prodlužování špičáků netrpěli jen zástupci pravých a nepravých šelem nebo vačnatců, svědčí nálezy značně bizarních lebek některých úzce specializovaných třetihorních býložravců, zástupců vesměs slepých vývojových linií, jakými byly např. rody Uintatherium a Eobasileus z řádu Dinocerata nebo rody sudokopytníků Hoplitomeryx a Palaeomeryx. Nemusíme však nutně chodit do minulosti, současný zástupce jelenovitých – kabar pižmový – má sice tenké, leč silně protažené špičáky, které do jisté míry slovutné machairody připomínají. Tendenci k prodlužování těchto zubů pozorujeme i u hrochů, prasat a některých primátů.

Co do velikosti funkčních špičáků drží rekord mroži (řád Pinnipedia – ploutvonožci), kteří se přizpůsobili vodnímu prostředí v pozdním oligocénu, kdy se odštěpili od některých linií pozemních šelem. U těchto forem je však funkce prodloužených špičáků zcela jiná než u machairodů, tylakosmilů a jiných šavlozubých predátorů a mnohdy je čistě jen projevem pohlavního dimorfismu, tj. rozdílných znaků samců a samic. Hledáme-li prvotní pokusy přírody o enormní vzrůst špičáků, zabloudíme až na konec prvohor (střední až svrchní perm), kdy se objevili tzv. savcovití plazi (Therapsida), tvořící přechodný vývojový stupeň mezi plazy a savci, z nichž nejprimitivnější, gorgonopsidi (např. rody Lycaenops, Sauroctonus nebo Inostrancevia ), „trpěli“ touto anomálií a patřili k obávaným predátorům.

Machairodus lovící hippariona. Podobná dramata se ve stepích starších čtvrtohor odehrávala den co den.

Zapomněli vyhynout?

Z horských oblastí Středoafrické republiky se již mnoho let šíří zvěsti o záhadné kočkovité šelmě, kterou místní domorodci nazývají Vassako nebo Gassingrám a jejíž popis nápadně připomíná šavlozubé machairody. V úvahu přichází i další rod z těsného příbuzenstva – Homotherium, na což by ukazovalo především to, že šelma je velikostí srovnatelná se vzrostlým lvem, je však údajně mnohem vyšší v kohoutku, má delší přední nohy a délka jejích špičáků není tak enormní jako u rodů Machairodus nebo Smilodon.

Podle výpovědí domorodců je Vassako noční zabiják vedoucí samotářský život a kromě ryb a vodních ještěrů loví i antilopy, hrochy a sloní mláďata. Podobné zprávy se šíří i z džunglí Jižní Ameriky, kde byly spatřeny neznámé „šelmy“ velikosti jaguára s nevídaně dlouhými tesáky. Slovo „šelmy“ je v uvozovkách záměrně, neboť podle popisu se vědci kloní k názoru, že by snad mohlo jít o poslední populaci dravého vačnatce rodu Thylacosmilus, který žil v těchto končinách před „pouhými“ čtyřmi miliony lety. O blíže nespecifikované šavlozubé šelmě se mluví i v souvislosti s tzv. queenslandským tygrem údajně žijícím v australských pralesích. Přes všechna očitá svědectví šavlozubé přízraky vědcům nadále unikají, takže prozatím jejich existence spadá jen do místního folkloru.

Srovnání machairoda s člověkem. K této ilustraci byla sice použita upravená zvětšená fotka obyčejného rysa, nicméně výsledný dojem se hodně blíží skutečnosti.

Pravé a nepravé kočky

Současné kočkovité šelmy (čeleď Felidae) zahrnují tři podčeledi: 1 Felinae (malé kočky), kam kromě kočky patří i rys, puma, serval, karakal, ocelot nebo manul, 2 Pantherinae (velké kočky) s typickými zástupci tygrem, lvem, levhartem, jaguárem a irbisem 3 poněkud stranou stojící Acinonychinae (gepardi) s jediným žijícím druhem gepardem štíhlým. Vyhynulí zástupci kočkovitých pak spadají do jediné, čtvrté podčeledi Machairodontinae (machairodi), v rámci které vědci rozlišují tři seskupení (tribue): 1 Homotheriini (dýkozubci neboli „šelmy handžárovité“), kam patří rody Homotherium, Machairodus a Xenosmilus, 2 Metailurini (metailuři) s pěti méně známými rody 3 Smilodontini (smilodonti) se dvěma rody – Smilodon a Megantereon. Z hlediska šavlozubosti důležitá skupina „nepravých koček“ patří do vyhynulé čeledi Nimravidae s rody jako např. Dinictis, Hoplophoneus, Nimravus, Eusmilus, Sansanosmilus či Barbourofelis, které spadají do tří podčeledí: Nimravinae, Hoplophoneinae a Barbourofelinae.

Myslíte si, že by mohly podobné šelmy někde přežít až do současnosti? Hlasujte na www.vtm.cz/ankety

Nejčtenější