S Alláhem

MICHAL HAMŠÍK  |  Technika
s alláhem na křídlech

Nebudeme se pouštět do nějaké komplexní analýzy jeho vojenských schopností, řešit tak složitou otázku není ambicí tohoto článku. Ale zkusme se podívat, jak je na tom Írán se stíhacími letouny a jejich vývojem. A vězte, že tato země skutečně svůj vlastní letecký vývoj má.

Hned na začátku je třeba říci, že místní zdroje mají tendenci schopnosti Íránu v tomto směru přeceňovat, zatímco západní letečtí experti jej až na výjimky rádi a často podceňují. Íránský letecký vývoj však již projevil neuvěřitelnou životaschopnost a neustále se zvyšující úroveň, obzvláště když vezmeme v úvahu podmínky, za jakých musí pracovat – embargo, nedostatek součástek, ale i fakt, že zdejší inženýři a technici jsou vlastně nováčky a nemají žádné velké zkušenosti.

Páteř íránského letectva (IRIAF – Islamic Republic of Iran Air Force) tvoří stroje vyrobené v USA ještě v době, kdy byl Írán „hodný“, neboli v souladu s americkými zájmy. Patří k nim přes 80 obstarožních letounů F-5 Tiger II různých verzí, téměř stovka F-4 Phantom (opět více verzí), ale také relativně moderní stroje F-14 Tomcat (známé např. z filmu Top Gun). Tento typ je skutečně výkonnou a účinnou stíhačkou, která je však velmi náročná a drahá na údržbu. To je také hlavní důvod (spolu s politickými motivy), proč jej Američané nedávno (září 2006) vyřadili ze služby na svých letadlových lodích, i když za něj dosud nemají adekvátní náhradu (F/A-18 nejsou v některých ohledech zcela rovnocenné).

Šáhův režim obdržel ještě před svým pádem 79 tomcatů, z nichž některé byly zničeny při nehodách nebo v irácko-íránském konfl iktu, další „kanibalizovány“ na náhradní díly. Přesný počet v současnosti letuschopných strojů není ofi ciálně znám. Íránci však už při několika příležitostech velmi překvapili tím, jak jsou schopni svá letadla i přes neexistující přísun originálních dílů stále udržovat v letuschopném stavu, což Američané považovali za nemožné. Ale F-14 zde nejen stále létají, dokonce byly v některých ohledech vylepšeny a modernizovány. Náhradní díly si Íránci zaprvé vyrábějí sami, a zadruhé jsou do země dováženy načerno přes třetí stranu (paradoxně například obchoduchtivými Izraelci…). Radar letounů má zvětšený dosah a vylepšené možnosti sledování cílů, stroje dostaly nové zbraňové systémy pro útok na pozemní a hladinové cíle a pozoruhodným způsobem byla zlepšena také raketová výzbroj vzduch-vzduch. Původně americké rakety s dlouhým doletem AIM-54A Phoenix Íránci okopírovali a vylepšili, stejně tak si vyrábějí i vlastní klony AIM-7 Sparrow či AIM- 9 Sidewinder a používají upravené střely země- vzduch MIM-23B Improved Hawk. Na své F-14 navíc podle nepotvrzených zpráv podvěšují i ruské rakety R-73, určené pro manévrový boj a útok na krátké vzdálenosti.

Je-li tomu skutečně tak, není to pro Američany příznivá zpráva. Jde totiž o špičkovou, moderní a smrtonosnou střelu, která například populární americkou AIM-9 Sidewinder překonává (kromě její nejnovější verze). Dokonce se objevily spekulace, že některé tomcaty byly přestavěny na pohon ruskými motory, avšak něco takového je téměř určitě vyloučeno.Každopádně podle posledních údajů, založených na spolehlivých zdrojích uvnitř íránského letectva a potvrzených vyhodnocením snímků amerických průzkumných letounů, se zdá reálné, že Írán provozuje až 44 letuschopných F-14.

Kromě amerických stíhaček má Írán rovněž nezanedbatelné množství letounů ruských – minimálně 60 MiGů-29, pravděpodobně 36 útočných a bombardovacích Su-24MK, 12–18 bitevních Su-25K/UBK a neznámý počet Su-27. Není ovšem jisté, kolik z nich je schopno nasazení. K uvedenému arzenálu ještě musíme připočíst francouzské stroje Mirage F1, které se sem dostaly útěkem z Iráku (bývají nasazovány v boji proti pašerákům drog), a letouny domácí provenience.

Tím se tedy dostáváme ke strojům vlastní íránské výroby. Získat podrobnosti o těchto utajených projektech není jednoduché a informace z různých zdrojů se často rozcházejí, navíc je nutno počítat s velkým vlivem propagandy na obou stranách. Faktem je i to, že mnohdy dochází k matení názvů projektů -jeden je označován jménem jiného apod., z čehož pramení řada zmatků. Následující výčet bude proto jakýmsi shrnutím nejpravděpodobnějších a nejaktuálnějších údajů k dnešnímu dni s ohledem na co největší přesnost a realističnost. Je však možné, že skutečnost může být v některých ohledech trochu odlišná.

Azarakhsh

V roce1975 vybudoval Írán s pomocí americké firmy Northrop závod IACI (Iranian Aircraft Industries) v Mehrabadu v tehdejší hodnotě půl miliardy dolarů. Původně měl sloužit k výrobě náhradních dílů pro velkou flotilu letounů F-5 různých verzí, které byly zmíněny výše, a zároveň i pro podporu záměrů Northropu prodat Íránu letouny P.530 neboli YF- 17 Cobra, platformu, z níž nakonec vznikl F/A-18 Hornet. Íránské letectvo mělo počátkem 80. let skutečně v úmyslu hornety zakoupit jako náhradu za zastarávající F-4 Phantom II, ale k tomu již nedošlo…Závod IACI každopádně skutečně vyráběl díly a prováděl generální opravy strojů F-5 a F-4, ale po islámské revoluci roku 1979 začal pracovat samostatně, bez podpory Američanů.

Později se zde začali zabývat i složitějšími úkoly, jako třeba kompletní renovací a přestavbou letounů F-5 zakoupených v zahraničí. V IACI dospěli průběžně k tomu, že jsou schopni okopírovat a sami vyrobit v podstatě kompletní nový letoun F-5 včetně všech agregátů a přístrojů. Takové kopírování se může zdát jako jednoduchá věc, ale bez kompletní dokumentace a přípravků jde o velmi náročný úkol a i v mnoha průmyslově vyspělých zemích by to bylo technicky jen těžko možné. Íránská kopie F-5 dostala jméno Azarakš (v anglosaské literatuře Azarakhsh), což znamená „Blesk“. Azarakš tedy přesně odpovídá původnímu F-5, konstrukce byla pouze místně zesílena a letoun dostal modernější přístrojové vybavení.

Saeqeh

Protože však kopírování cizích výrobků je postižitelné zákonem a minimálně neslušné, čehož si jsou dobře vědomi i v Íránu, v další fázi byla původní konstrukce upravena a vylepšena. Letoun má nové zesílené křídlo z kompozitů s pevnějšími závěsníky, upravené vstupy vzduchu k motorům a odlehčenou, tvarově lehce přepracovanou a o 17 cm delší přední část, ukrývající modernější radar.Opticky nejvíce se však liší v ocasní části, kde jsou nyní dvě směrovky místo původní jedné.Íránci letounu říkají Saeqeh, někdy psáno jako Saegeh či Sa‘eqeh.

Ve starších zdrojích býval uváděn také jako Azarakš 2. Samozřejmě dostal i modernější avioniku a vybavení, poháněn je íránskými deriváty motorů J85. Klasické řízení bylo (nebo bude) pravděpodobně nahrazeno moderním systémem fl y-by-wire. V mnoha pramenech je rovněž uváděno, že Azarakš a Saeqeh jsou celkově o 10 až 15 % zvětšené oproti původnímu F-5, avšak to jednoduše není pravda.Možná výzbroj letounu je dosti široká a zahrnuje íránské kopie AIM-9 Sidewinder a snad i AIM-7 Sparrow, pumy řady Mk. 80, íránské rakety Šabaz, čínské PL-5, teoreticky ruské R-73 a další. Novou zbraní je řízená puma Ghased („Posel“) o váze 900 kg. Objevily se rovněž informace o protizemní střele Zulfiqar, což má být raketa s více bojovými hlavicemi, sloužící k útoku na několik pozemních/ hladinových cílů současně. Není však známo, v jakém stadiu vývoje se tato zbraň nachází.

Oficiálně byl Saeqeh zařazen do služby 6. září 2006, zatím ovšem v počtu jednoho kusu. Nyní létají minimálně dva, IRIAF ale uvažuje o myšlence všechny své stroje F-5E přestavět na Saeqeh.Řadoví Íránci projevují při zmínce o letounu Saeqeh obrovský entuziasmus, nadšení a víru v jeho až nadpřirozené bojové schopnosti.Je však třeba říci, že jakkoliv je vznik podobného letounu v mezinárodně izolované zemi bez leteckých zkušeností pozoruhodný, stále jde o konstrukci založenou na stíhačce F- 5 z šedesátých let 20. století a její nadřazování nad současné stíhací letouny je poněkud naivní. Jde zkrátka o upgrade zastarávajících F-5.

Shafaq

Jiné íránské instituce a firmy mezitím pracují na dalších konstrukcích.Na předním místě je třeba jmenovat Výzkumné středisko Maleka Aštara (IAMI), které má již zkušenosti s přestavbou F-5A na dvoumístné cvičné letouny Simourq. Zde začal ve spolupráci s Rusy vývoj lehkého útočného, stíhacího a cvičného stroje konstruktéra Muchamedova, na Západě dříve známého jako MiG i-2000, Integral či Vityaz. Rusové se ale později stáhli, spolupráci ukončili a Íránci si tak musejí pomoci sami. Výsledkem je letoun zvaný Shafaq („Úsvit“), vyvíjený v několika verzích. Zatím existuje maketa ve skutečné velikosti a snad i prototyp. Sériová výroba je plánována od roku 2008, což se ale nezdá reálné. Vypadá to navíc, že tento projekt zatím nemá velkou podporu velení IRIAF (letectva). Vybavení stroje má být velmi moderní a zahrnuje tři velké multifunkční barevné displeje a HUD (head-up display) v kokpitu, plně elektronické ovládání funkcí motoru, řízení fly- by- wire a HOTAS (hands-on-throttle-and-stick) a další. Zajímavý je tvar trupu a kruhový půdorys vnitřní části křídla, zděděné od Rusů. Pohon má obstarávat jeden v Íránu vyráběný motor J-79.

Íránci tvrdí, že Shafaq bude mít nezvykle velký dolet, velmi dobrou manévrovatelnost a částečně i charakteristiky „stealth“, ale nic konkrétnějšího není známo. Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by letoun mohl plnit funkci stíhačky, vždyť jeho maximální rychlost má být jen těsně nadzvuková, možná ani to ne. Spíše bude určen pro pozemní podporu.Íránští letečtí nadšenci ovšem Shafaq (respektive jeho jednosedadlovou útočnou verzi) srovnávají třeba s letounem F-35 JSF.Podle dostupných údajů a při reálném zvážení možností se však toto tvrzení zdá být, mírně řečeno, přitažené za vlasy, a zřejmě to ani není cílem vývojářů – půjde spíše o velmi pokročilý cvičný letoun schopný i omezeného bojového nasazení.

Íránský lev

Tento projekt je trochu kontroverzní, neboť mnozí američtí analytici zuřivě tvrdí, že vůbec neexistuje. Ale není kouře bez ohně… Navíc americká zpravodajská služba pro něj už má i svůj název – F/B-44 Iranian Lion, což samo o sobě jeho existenci potvrzuje. Podle informovaných zdrojů Írán skutečně pracuje již od 90. let na vývoji a konstrukci pokrokového a výkonného stíhacího letounu, i když do sériové výroby je ještě hodně daleko. Práce jsou velmi chytře rozděleny do mnoha menších institucí a ústavů zpracovávajících dílčí úkoly, takže je nejen těžké dát si dohromady celkový obrázek, ale bylo by rovněž velmi obtížné zničit vývoj jediným útokem.

Existují však již dva létající prototypy stroje, poháněné ruskými motory RD-33 z MiGů-29 (což neznamená, že tyto motory budou i v sériovém provedení). Ačkoli tomu mnoho lidí na Západě nevěří, zdejší vývoj je opravdu na vysoké úrovni a skeptici by byli zřejmě velmi překvapeni. Větším problémem jsou neexistující kapacity pro sériovou výrobu technologicky pokročilého stroje a korupce ve všech složkách výkonné moci, bránící efektivnímu řízení. Výroba tohoto letadla je v nejbližších letech jen těžko realizovatelná. Projekt 3010 totiž údajně má být na úrovni nejnovější americké stíhačky F-22 Raptor.

Íránu se v poslední době dostává hodně pozornosti. Bývá označován jako součást tzv. „osy zla“, kritizován za svůj jaderný program atd. Američané otevřeně mluví o možném útoku na tuto zemi, Írán neméně otevřeně prohlašuje, že si nic nenechá líbit a v případě potřeby se bude bránit. Má ale vůbec čím?Ze 79 tomcatů šáhova režimu byly některé zničeny při nehodách nebo v irácko-íránském konfliktu, další „kanibalizovány“ na náhradní díly.

CHYTRÁ MUNICE

Tento pojem označuje munici, která je schopna být přesně navedena na cíl. Může jít např. o rakety, střely i volně padající bomby. Účelem je samozřejmě především efektivnější zničení napadeného objektu, ale ve svém důsledku by mělo docházet také – alespoň teoreticky – k menším civilním ztrátám. Bývá totiž použita menší nálož nebo menší počet bomb, takže není tolik zničeno širší okolí cíle. Oproti tomu konvenční metody sázely především na kvantitu a maximální zničení dané oblasti (např. známé tzv. kobercové bombardování během 2. světové války, kde šlo také o zastrašení civilního obyvatelstva). Chytrá munice může být naváděna různými způsoby – tepelně, rádiově, radarově, laserem, optoelektronicky, s pomocí GPS aj. V textu zmíněná nová íránská puma Ghased je ve skutečnosti zřejmě vybavena nejstarší generací naváděcího systému – televizní kamerou a dálkovým rádiovým ovládáním. Znamená to, že k cíli ji musí navést operátor. Tento systém je v dnešní době již považován za zastaralý, armády dávají přednost zbraním „odpal a zapomeň“, které se na cíl navedou samy, ať již na základě předem vloženého programu, nebo dle údajů z čidel. Řadoví Íránci projevují při zmínce o letounu Saeqeh obrovský entuziasmus, nadšení a víru v jeho až nadpřirozené bojové schopnosti.

Perské kočky Íránské vojenské letectvo je ve velké míře nezávislé na zahraničních dodávkách, což se dá tvrdit jen o velmi málo zemích světa. Jeho početní a technická úroveň z něj činí v regionálních podmínkách významnou sílu. Netýká se to ovšem ani tak samotných letounů, jako spíše celkové infrastruktury a podpory (pozemní radary, sledování cílů, zpravodajské informace ze satelitů a průzkumných letounů, prostředky elektronického rušení apod.), které bývají v boji často rozhodující. Na druhou stranu, íránští piloti, přezdívaní „perské kočky“, si získali ohromný respekt při válce s Irákem (1980–1988), kdy prokázali velkou profesionalitu, statečnost, loajalitu a obrovské odhodlání bránit svou zemi, sahající daleko nad rámec prostého plnění povinností – a to i přesto, že mnozí byli v nemilosti režimu a často byli dokonce povoláni do služby přímo z vězení. Velitelem letectva je navíc od října 2006 brigádní generál Ahmad Miqani, ostřílený mazák vycvičený v USA, který má za sebou válku s Irákem a desítky bojových letů na F-5 a F-14. I tak jsou však obavy z toho, že by Írán byl schopen leteckého útoku např. v Evropě, zcela nemístné.Ačkoli tomu mnoho lidí na Západě nevěří, zdejší vývoj je opravdu na vysoké úrovni a skeptici by byli zřejmě velmi překvapeni.

Nejčtenější