Říše křišťálových lebek

Jaroslav Petr  |  
Říše křišťálových lebek

Indiana Jones rád hledá věci, které ještě nikdo nenašel, s poslední křišťálovou lebkou je to ale naopak, je jich mnohem víc, než je zdrávo.Indiana Jones už hledal ledacos -ztracenou archu, chrám zkázy a dokonce podnikl poslední křižáckou výpravu za svatým grálem. Ve svém nejnovějším filmovém dobrodružství se vydává do říše křišťálové lebky.Na rozdíl od všech ostatních cílů výprav hollywoodského archeologa křišťálová lebka skutečně prokazatelně existuje. Je jich dokonce celá řada.Na zajímavosti to křišťálové lebce neubírá. Někdo považuje křišťálové lebky za výrobky dávných Mayů nebo Aztéků. Jiní v nich vidí dědictví po dávno zaniklé mytické civilizaci, např. Atlantidě. Další prohlašují lebky za import z vesmíru a jejich autory ztotožňují s mimozemšťany. Kde je pravda?

Mexiko – ráj padělatelů

Solidních důkazů pro tvrzení, že křišťálové lebky jsou dílem představitelů některé ze středoamerických předkolumbovských civilizací, existuje pramálo. Popravdě, ani jedna z křišťálových lebek známá z muzejních sbírek nepochází z hodnověrně zdokumentovaných vykopávek. Středoamerické civilizace sice měly motiv lidské lebky v oblibě, ale křišťálové lebky se od obvyklého ztvárnění výrazně liší. Kde se tedy vzaly a kdo je vyrobil? První křišťálové lebky se objevily až v druhé polovině 19. století. V té době se v Mexiku a Střední Americe neprováděly vykopávky, které by snesly z hlediska dnešní archeologické vědy přísnější měřítka. Povědomí o středoamerických předkolumbovských kulturách bylo mizivé nejen mezi laiky, ale i mezi odborníky. O to více kvetl obchod s padělky vzácných starožitností.

Americký archeolog W. H. Holmes při návštěvě města Mexika v roce 1884 nalezl „obchody s padělky doslova na každém rohu“. O dva roky později píše Holmes ve vědeckém časopise Science o neutěšeném stavu světových sbírek středoamerického umění. Vitríny i depozitáře byly přecpány padělky nejrůznějšího provedení a kvality. První mexické křišťálové lebky pocházejí z roku 1856, kdy je pro British Museum získal v Mexiku bankéř Henry Christy. Další se objevily v roce 1863. Obvykle to byly drobné předměty.Na výšku neměřily ani čtyři centimetry.

Ztracený padělek

Další historie křišťálových lebek je spjata s francouzskými archeology, protože v roce 1863 vpadla Francie do Mexika a dosadila tam jako císaře Maxmiliána Habsburského. Ofi ciálním císařským archeologem byl Francouz Eugéne Boban, jedna z nejzáhadnějších postav, které se kolem mexických křišťálových lebek pohybovaly. Boban představil na pařížské všeobecné výstavě v roce 1867 hned dvě křišťálové lebky. Poté začala kupovat křišťálové lebky i mexická muzea. Národní muzeum v Mexiku koupilo jednu v roce 1874 a další v roce 1880. Obě pocházely se soukromých sbírek mexického znalce umění Luise Constantina. V roce 1886 se dostala první mexická křišťálová lebka i do Spojených států. Smithsonian Institution koupila jednu lebku od Augustina Fischera, bývalého sekretáře císaře Maxmiliána.Osud této lebky je pohnutý. V padesátých letech v ní odhalil mineralog William Foshag padělek, když prokázal, že lebka byla vyrobena pomocí moderního ryteckého vybavení.Zůstala vystavena, jen se přestěhovala do expozice věnované falzifikátům. Z muzea záhadně zmizela někdy kolem roku 1973. Tyto malé lebky zahrnuje přední americká znalkyně mexické historie Jane McLaren Welshová mezi lebky „první generace“. Je pro ně typické, že jsou podélně provrtané. Je možné, že to původně byly křišťálové korále vyrobené předkolumbovskými indiány. Teprve mnohem později, v 19. století, byly provrtané krystaly pomocí moderních nástrojů upraveny do tvaru lebky.

Obchodník s lebkami

Historie lebek „první generace“ jsou propleteny s životními osudy Eugéna Bobana. Do Mexika přijel jako chlapec a okamžitě propadl kouzlu této exotické země. Podnikal vlastní archeologické expedice a sbíral vycpaniny místních ptáků. Naučil se mluvit plynně jak španělsky, tak i řečí domorodých indiánů. Nakonec se mu jeho koníček stal i obživou.Založil v Mexiku prosperující firmu obchodující se starožitnostmi a přírodninami. Po smrti císaře Maxmiliána se Boban vrátil do Francie a otevřel si obchod se starožitnostmi a přírodninami v Paříži. Většinu jeho sbírek zakoupil význačný francouzský etnograf Alphonse Pinart. Ten pak své sbírky odkázal instituci, jež byla předchůdcem dnešního pařížského antropologického muzea Museé de ľ Homme. V Pinartově odkazu byly i tři křišťálové lebky. Poslední z nich získal Boban už po návratu do Francie. Tento exemplář se vymyká z řady lebek „první generace“ svou velikostí. Měří na výšku asi 10 centimetrů. Přesto nese rys typický pro „první generaci“. I tato lebka je shora dolů provrtána širokým otvorem.

Lebky druhé generace

„Druhou generaci“ křišťálových lebek reprezentují lebky v životní velikosti, která postrádají typický vrtaný otvor. První z nich se objevila – jak jinak – v pařížském starožitnictví Eugéna Bobana v roce 1881. Boban ji označoval za „mistrovské dílo“ a „jedinou svého druhu na celém světě“. Přesto se mu nedařilo tento unikát prodat. V roce 1885 se Boban po šestnácti letech vrátil do Mexika a lebku vezl s sebou. Vystavil ji ve svém obchodě spolu se skutečnými lidskými lebkami v naději, že najde movitého kupce. Údajně se pokusil prodat křišťálovou lebku i mexickému národnímu muzeu. Angažoval k tomu účelu Leopolda Batrese, jenž byl ofi ciálním vládním zmocněncem pro ochranu mexických památek.

Správci sbírek mexického národního muzea ale nabídku na koupi lebky odmítli a netajili se přitom obavou, že jde o padělek. V té chvíli dal Batres od Bobana ruce pryč a obvinil ho z padělání a pašování historických předmětů. Bobanovi začala v Mexiku hořet půda pod nohama a v roce 1886 se stěhuje i se svým obchodem do New Yorku. Tam pořádal dražby nejrůznějších historických předmětů a při jedné z nich našel i kupce pro křišťálovou lebku. Společnost Tiff any & Co. ji koupila za 950 dolarů a o deset let později ji za stejnou cenu prodala londýnskému British Museum, kde je lebka vystavena dodnes. Zajímavé je, že na stejné newyorské aukci se dražila i další menší křišťálová lebka spolu s křišťálovou rukou. Boban o nich v katalogu uvedl, že jde o aztécké kultovní předměty. Jak lebka, tak i ruka skončily neznámo kde.

Skutečná lebka zkázy

„Třetí generaci“ představuje nejslavnější z křišťálových lebek, jež byla dlouho ve vlastnictví Anny Hedgesové, adoptivní dcery britského dobrodruha a spisovatele Fredericka A. Mitchella- Hedgese.Anna Hedgesová s oblibou líčila, jak lebku v roce 1926 našla, když se svým adoptivním otcem prolézala zříceniny mayského chrámu v Lubaantunu na území dnešního Belize. Lebka údajně ležela pod troskami kamenného oltáře.Mitchell-Hedges se ale ve zprávách o vykopávkách z Lubaantunu o nálezu křišťálové lebky nezmiňuje. Co víc, ani Mitchell- Hedges, ani nikdo jiný z jeho výpravy neuvádí, že by Anna tuto lokalitu někdy navštívila.Mayští kněží údajně Anně Hedgesové prozradili, že jejich předci používali lebku k tajným rituálům, jež měly za úkol zahubit jejich protivníky.

Prostřednictvím obřadů s lebkou mohli kněží připravit kohokoli o život. To je také důvod, proč se lebce někdy přezdívá „Lebka zkázy“. Mitchell- Hedges tvrdí totéž i v prvním vydání svého životopisu Nebezpečí je mi společníkem z roku 1954 a dodává, že lebka je stará nejméně 3600 roků.Pozdější vydání knihy ale jakoukoli zmínku o „Lebce zkázy“ vypouštějí.Faktem zůstává, že první zmínka o „Lebce zkázy“ pochází z roku 1936 z anglického antropologického časopisu Man. Tehdy ji vlastnil britský obchodník s uměním Sydney Burney a ten ji získal neznámo odkud v roce 1933. Písemné dokumenty dokládají, že Mitchell-Hedges koupil lebku od Burneyho v roce 1944. Po něm ji zdědila Anna, která s ní od roku 1967 do konce osmdesátých let podnikala výstavní turné. Po smrti Anny Hedgesové v roce 2007 získal lebku její přítel Bill Homann. „Lebka zkázy“ je bezesporu zajímavý předmět. Je vyrobena z průzračného křišťálu a měří na výšku 13 centimetrů. Na rozdíl od ostatních křišťálových lebek má odnímatelnou spodní čelist vyrobenou ze stejného kusu krystalu jako zbytek lebky. Anna Hedgesová odmítala půjčit lebku k důkladnějšímu vědeckému zkoumání. Přesto se lebka při několika příležitostech dostala do rukou odborníků a ti konstatovali, že „Lebka zkázy“ je vyrobena pomocí moderních kovových nástrojů, jaké se používaly v 19. století ve zlatnictví a šperkařství.

Do Ameriky se nehodí

Prakticky všechny křišťálové lebky byly ve své době považovány za dílo Aztéků, Toltéků, Mixtéků nebo Mayů. Historici umění to ale vylučují. Tradici zpodobnění lidských lebek těmito kulturami křišťálové lebky vůbec neodpovídají. Aztékové a Toltékové sice vyráběli lidské lebky, ale používali k tomu výhradně bazalt a ten pokrývali malovaným štukem. Tyto lebky byly vždy součástí staveb nebo oltářů. Často byly na basreliéfech božstev, u nichž lebky tvořily ozdobu opasku.Vertikálně provrtané lebky „první generace“ neodpovídají ani aztéckému kultu lebek. Aztékové neprovrtávali lebky lidských obětí shora dolů, aby si je mohli zavěsit. Ukládali je do dlouhých polic a pokud je chtěli spojit, pak je provrtávali horizontálně v „pravo-levém“ směru, aby jimi mohli prostrčit dlouhou tyč. Mixtékové příležitostně vyráběli zlaté lebky, ale ty byly spíše uměleckým ztvárněním lidské tváře, protože jim nechyběly nosy, oči a uši. Mayové tesali reliéfy lebek do vápence. Často zpodobňovali lebky při pohledu z profi lu a pak tyto reliéfy vyjadřovaly dny v kalendáři.

Made in Germany

Jestliže středoamerické předkolumbovské tradici křišťálové lebky neodpovídají, pak do evropské kultury 19. století zapadají dokonale. V té době byla celá Evropa fascinována vším, co nějak souviselo s kostrami a lebkami. Fakt, že Aztékové konali lidské oběti, se jevil i tehdejším laikům jako úžasně zajímavý. Vznikla tak evidentní „poptávka“ po aztéckých uměleckých předmětech ve tvaru lebky. V rozmezí let 1856 a 1880 se zřejmě v Mexiku našel dostatečně podnikavý a zručný padělatel, který vyšel tomuto zájmu vstříc. Je pravděpodobné, že všechny lebky „první generace“, jež jsou vybaveny typickým podélně vrtaným otvorem, pocházely z jediné dílny. Otevřená zůstává otázka autorství lebek „druhé a třetí generace“. Drtivá většina odborníků nepochybuje o tom, že jde rovněž o padělky. Snad byly také vyrobeny v Mexiku, kde jsou lidské lebky součástí křesťanských tradic.

Slouží například jako podstavce krucifixů. Někteří vědci se domnívají, že lebky „vyšších generací“ byly vyrobeny v Evropě, konkrétně v Německu. Každopádně byl k jejich výrobě použit brazilský křišťál z lokalit, které předkolumbovské indiánské civilizace neznaly. Za padělky označili křišťálové lebky také experti londýnského British Museum, kteří měli možnost v roce 1996 a 2004 lebky zkoumat. Jasně prokázali, že k jejich výrobě byly použity moderní nástroje.Mayští kněží údajně používali křišťálovou lebku k tajným rituálům, jež měly za úkol zahubit jejich protivníky.

PADĚLEK A DALŠÍ PADĚLEK

Tím však historie křišťálových lebek nekončí. V roce 1992 přišel do washingtonského National Museum of American History záhadný těžký balík. Podivná byla už adresa „Smithsonian Inst. Curator, Mezo American Museum, Washington D. C.“, protože uvedená instituce neexistuje. Obsah balíku byl ještě podivuhodnější. Obsahoval křišťálovou lebku o hmotnosti patnáct kilogramů, vysokou plných pětadvacet centimetrů. Anonymní průvodní dopis tvrdil, že se jedná o starou aztéckou práci. Autor dopisu ji údajně koupil v roce 1960 v Mexiku a nabízí ji zcela bezplatně muzeu. Průzkum mléčně bílé křišťálové lebky nadživotní velikosti dostala na starost Jane McLaren Walshová a ta došla k jednoznačnému závěru, že jde o padělek. S pozorností, kterou ke křišťálovým lebkám upoutá nové filmové dobrodružství Indiana Jonese, může podobných „objevů“ přibývat. Na newyorské aukci se dražila i další menší křišťálová lebka spolu s křišťálovou rukou.

ZLATÁ SOŠKA

Říše křišťálových lebek

Indiana Jones navštívil Jižní Ameriku už v úvodních scénách prvního dílu filmové série. Pronikl do nitra pyramidy, kde našel zlatou sošku zpodobňující ženu při porodu. Filmovým divákům nejspíš utkvěla v paměti série pastí, které Jones uzmutím sošky bohyně plodnosti spustí. Jen odborník si povšimne, že si autoři filmu podobu bohyně nevymysleli. Při její výrobě se řídili skutečnou soškou, která však nebyla zlatá, ale dioritová. Mezi znalci aztécké kultury je známá jako Tlazolteotl.

INDIANA JONESE

Historie dioritové sošky je dobrodružná bezmála stejně jako příběh o Indiana Jonesovi. Vynořila se v Paříži, kde ji v roce 1883 nabídl čínský obchodník věhlasnému francouzskému mineralogovi Augustinovi Damourovi. Toho ke koupi sošky přemluvil kontroverzní archeolog Eugéne Boban, který ji prohlásil za pravou. Dnes je i tato soška považována za padělek z 19. století. Svědčí o tom jednak fakt, že pozice při porodu, v jaké je zachycena žena na sošce, není známá z žádné jiné jihoamerické památky. Nejmodernější výzkum s pomocí elektronového mikroskopu navíc dokázal, že na povrchu sošky jsou patrné stopy po rotačních obráběcích nástrojích. Nic takového neměli ani Aztékové, ani jiné jihoamerické předkolumbovské kultury samozřejmě k dispozici.Je pravděpodobné, že všechny lebky „první generace“ pocházely z jediné dílny.

Nejčtenější