Proč jsou někteří lidé lechtiví a jiní ne? Lze někoho ulechtat k smrti?

|  

To je zajímavá otázka a zabývali se jí už takoví velikáni, jako Platon, Francis Bacon, Galileo Galilei či Charles Darwin. Existuje tedy mnoho teorií, proč jsme lechtiví (a proč někdo více a někdo méně). Řada těchto teorií hovoří o tom, že jsme lechtiví na zranitelných místech, kde je tenká pokožka a útroby jsou nechráněné, jako například v podpaží, na krku, na chodidlech apod. Zde stojí za zmínku názor, že jsme lechtiví proto, abychom si všimli, když se nám na těle děje něco nežádoucího – třeba po nás leze klíště – a mohli jsme včas zakročit. Zajímavé je rovněž stanovisko, že lechtání upevňuje vztahy v rodině, mezi milenci apod., kdy slouží jako nástroj k vyvolání libé reakce a vyskytuje se už v prenatálním životě.

Pokud byste chtěli někoho ulechtat k smrti, asi by to bylo možné. V Číně se lechtání používalo za dynastie Han jako mučení. Mučila se tímto způsobem šlechta, neboť lechtání nezanechávalo fyzické následky. Smrt při tomto „čínském mučení“ však nebyla cílem, ale mohla nastat, protože jak známo, při lechtání se člověk směje, i když se ve skutečnosti smát nechce. A právě ten smích může být kamenem úrazu, protože „usmát se k smrti“ člověk může. Při dlouhotrvajícím smíchu může dojít k zástavě srdce, jako se to stalo například dánskému ušnímu lékaři Olemu Bentzenovi, který takto v roce 1989 zemřel při sledování filmu Ryba jménem Wanda. Srdce mu prý bušilo rychlostí 250 až 500 tepů za minutu.

Nejčtenější