Přírodní výběr naruby

PAVEL HOUSER  |  Věda

Je možné, že tvorové nebyli formováni prostředím, ale naopak každý nový druh vyšel na pouť hledaje svou zemi zaslíbenou. Jiné představy pak roli přírodního výběru popíraly – protože organismy mají nepochybně velkou řadu složitých znaků, museli zastánci těchto teorií tvrdit, že komplexita v evoluci vzniká nějak sama od sebe. V jiných verzích evolučních teorií hrají hlavní roli procesy spíše náhodné, respektive různé vedlejší efekty. Dalším sporným bodem je rychlost evoluce – probíhá plynule, nebo spíše ve skocích?

Tohle je dobré vědět: kreacionisté s oblibou spory mezi evolučními biology využívají ke zpochybnění evoluce jako takové. Ve skutečnosti se ale ve vědecké komunitě spor vede o mechanismy a konkrétní podoby celého procesu; dokonce ani v Darwinově době se o vlastní evoluci moc nepochybovalo. Jednou z provokativních teorií je představa britského genetika Gabriela Dovera, která roli přírodního výběru obrací na hlavu. V klasické představě o přírodním výběru to funguje dejme tomu tak, že medvědi s příliš řídkým kožichem v zimě pomřou a medvědi s kožichem plesnivým budou eliminováni kvůli nezájmu potenciálních partnerů.

Nika zaslíbená

Dover si to představoval jinak. Podle něj je bohatství živého světa kolem nás výsledkem ne toho, že by prostředí selektovalo jedince, ale že jedinci si naopak vybírají prostředí vhodné k životu. Takže medvěd, který se kvůli genetické mutaci narodí s řidším kožichem, se prostě přestěhuje někam do tepla a zde založí druh „vypelichaných míšů“. Na pohled to docela koresponduje s tím, co vidíme kolem sebe v lidské společnosti.

Člověk, který ne tak docela rozumí otázce „Kdy odjíždí vlak?“, půjde řekněme studovat filozofii, kde bude jeho natvrdlost rázem oceněna jako doklad hlubokomyslnosti („Jaká je podstata vlakovitosti vlaku?“, „Co je to vlastně odjezd?“). Vytvoří si tedy prostředí šité sobě na míru.

Někdo jiný, kdo shodou okolností neumí nic jiného, než se hezky usmívat, si založí sektu, nebo se stane politikem či sňatkovým podvodníkem. Šikovné prsty otevírají nadějnou kariéru klavírního virtuosa – nebo kapsáře.

A nakonec i žebrající povaleč na rohu si dokázal najít prostředí korespondující s jeho schopnostmi. Dover si vlastně představuje, že současná podoba živých organismů je náhodná. Vznikly náhodnými mutacemi (potud souhlas s Darwinem) a pak si našly své místo na slunci.

Kdyby oko třeba vidělo v infračervené oblasti, vlastníci oka by začali žít trochu jinak, ale nic podstatného by se nezměnilo. V tom je určitá podoba se starší školou tzv.

mutacionistů, kteří se domnívali, že o úspěchu mutované formy rozhoduje prostě to, zda rychleji vzniká mutovaná podoba z původního druhu, nebo původní druh zpětnými mutacemi.

Přece jen evoluce?

Z dnešního pohledu by to takhle fungovat nemohlo, klíčové ovšem je, že podle tohoto pojetí se evoluce de facto obešla bez přírodního výběru. Ukazuje se ale, že celá představa nějak skřípe. Ani v dnešní značně liberální společnosti se každý podivín neuplatní, přičemž v době lovců mamutů to bylo jistě podstatně drsnější.

Evidentně zde máme druhy, které své místo na slunci v určitý okamžik najít nesvedly – prostě vymřely.

Poslední dinosauři možná dumali, kam se vydat, aby mohli pokračovat ve svém způsobu života, ale v době kolapsu celého ekosystému na rozhraní druhohor a třetihor vhodnou niku objevit nezvládli. Ať tak či onak, předností evolučních teorií je jejich variabilita (takže snad dochází i k přírodnímu výběru mezi různými evolučními teoriemi?). I varianty, které jsou nejspíš nesprávné, bývají inspirativní a zábavné. Co si čtenář může přát víc?

Nejčtenější