Příliš hlučná příroda

Jaroslav Petr  |  Příroda
Kolonie lvounů patří k nejhlučnějším zvířecím společenstvím.

Zvířata dávno před námi používala zvuk k dorozumívání. Jak se ale srovnávají s našimi motory, zesilovači a sbíječkami?

Před pár lety budilo obyvatele britského Somersetu časně ráno za úsvitu vyzvánění mobilního telefonu. Rozespale šátrali po přístroji a obvykle si až po chvíli uvědomili, že mobil zvoní z křoví pod oknem. Ti, kteří se nechali vytáhnout z teplé postele, zažili překvapení. V křoví seděl velký černý kos a z hrdla se mu linuly zvuky mobilu. Když zrovna „nevyzváněl“, burcoval obyvatele okolních domů zvukem automobilového alarmu a dokonce i sirénou záchranky. Lidé převrátili svět zvuků naruby. Mobilní vyzvánění v pěveckém repertoáru kosů představuje jen jeden z mnoha způsobů, jakým na to živočichové reagují.

Zvířata se perou s hlukem

Vědcům připadaly příběhy o ptácích napodobujících nejrůznější zvuky civilizace přitažené za vlasy. Když se však začali zabývat nahrávkami těchto krajně zvláštních ptačích popěvků, nestačili se divit. Imitace zvuků bývala téměř dokonalá. Výjimkou nebyl ani kos, který sídlil na golfovém hřišti a napodoboval zvuk golfových vozíků. Zařazování umělých zvuků do ptačího zpěvu je důsledkem naprosto přirozeného procesu. Dospělí kosi zdokonalují svůj repertoár a samičky si toho cení. Čím bohatší je samcův zvukový rejstřík, tím je nápadník zkušenější a tím lepší to bude partner pro zplození potomstva. Samci, kteří zařadí do zpěvu neobvyklé zvuky, působí na samice jako zkušení a protřelí matadoři a v soupeření se soky mají vyšší šanci na úspěch.

Kosi nejsou zdaleka jediní živočichové, kteří své zvukové projevy přizpůsobili vlivům lidské civilizace. Za posledních pár staletí se zvuky ve světě kolem nás změnily k nepoznání. Hluk patří k naší civilizaci stejně neodmyslitelně jako nadprodukce skleníkových plynů nebo DDT. Šumění větru ve větvích jedlí nahradil v horských údolích rachot lyžařských vleků a hulákání davu lyžařů. Přehrávače CD a iPody chrlí hudbu i v těch nejzapadlejších koutech. Před hlukem aut, vlaků a letadel není úniku. Původní zvuková struktura světa je napadrť a živočichové se s tím musí poprat.

Uřvaní slavíci

Vědci byli zvyklí studovat zvuky živočichů jednotlivě. Zoolog například nahrával ranní zpěv kosa a všechny ostatní zvuky pro něj představovaly nežádoucí „ruchy“. Jenže pravdě je mnohem blíže představa všech přírodních zvuků jako jednoho velkého orchestru, kde se jednotliví živočichové neozývají náhodně. Kompletní zvukový záznam všech tvorů, kteří se na určité lokalitě ozývají, lze číst jako partituru. Někteří živočichové se ozývají v danou dobu prakticky nepřetržitě, jiní jen sporadicky. Někteří se doplňují, ale výjimkou nejsou ani situace, kdy hlas jednoho tvora umlčuje hlasy ostatních.

Živočichové přizpůsobují zvukům okolní přírody frekvenci svých hlasových projevů. Každé zvíře má v akusticky nenarušeném prostředí svou zvukovou niku, kterou okupuje a využívá ve svůj prospěch. Tak trochu to připomíná rozdělení vysílacích frekvencí u rozhlasových stanic. Každá vysílá na vlastním kmitočtu, aby se v přeplněném éteru „nepřekřikovala“ s ostatními stanicemi. Například pralesní pěvci zpívají podstatně hlubším hlasem než jejich blízcí příbuzní žijící v otevřené krajině. Hustou vegetací pronikají hluboké tóny snáze než vysoké. Navíc je prales plný hmyzu, který vydává vysoké zvuky -nejrůznější bzučení a pištění.

Na pozadí vysokofrekvenčního „rámusení“ hmyzu by nebylo vysoké tóny ptačího zpěvu dobře slyšet. Podobné adaptace lze pozorovat i v městském prostředí, kde je hlavním zdrojem hluku doprava. Motory vydávají hluboké tóny a to vytváří pěvcům „pozadí“, proti kterému se snaží odlišit. Městští kosi a sýkory koňadry se v blízkosti hlučných komunikací ozývají vyšším hlasem než kosi a koňadry obývající mnohem tišší oblasti velkých parků nebo poklidného venkova. Červenky z evropských měst zvolily pro únik před hlukem jinou taktiku. Tito ptáci obvykle zpívají ve dne. Ve velkých a rušných městech však zpívají červenky především v noci, kdy hluk polevuje. Kosi, koňadry a červenky se hluku vyhýbají.

Slavíci se rozhodli pro přímou konfrontaci a zkoušejí ho „překřičet“. V Berlíně žijí slavíci v parcích. Vědci proměřovali parametry slavičího tlukotu v blízkosti hlučných dopravních tepen a křižovatek a v poklidných zákoutích. Ukázalo se, že v hlučných lokalitách zpívají slavíci mnohem hlasitěji než v tichu. U některých slavičích „křiklounů“ naměřili vědci intenzitu zpěvu překračující hygienické normy pro hladiny hluku v noci. Kdyby stejný „rachot“ jako slavík produkoval například noční klub, měli by jeho provozovatelé co do činění s hygienickou službou.

Rámus pod vodou

V padesátých letech nazval Jacques-Yves Cousteau svět pod mořskou hladinou „světem ticha“. Stejně pojmenoval i svůj legendární dokumentární film o životě v oceánech. Dnes je však hlučno i pod vodou. Od roku 1960 se počet lodí plujících po mořích zdvojnásobil. Plavidla jsou rychlejší díky výkonnějším motorům, a proto i mnohem hlučnější. Například u pacifického pobřeží Kalifornie vzrostl za posledních padesát let hluk pod mořskou hladinou na desetinásobek. Pod vodou se zvuk šíří na neuvěřitelné vzdálenosti.

V hlubinách se vytvářejí vrstvy vody, kterými se zvuk šíří sice pomalu, ale bez překážek. Zvukové vlny tu na nic nenarážejí a nic je neruší. V příznivých podmínkách může zvuk po takové vodní vrstvě putovat až tisíce kilometrů. Vědci podezírají velryby keporkaky dlouhoploutvé, že se potápějí k těmto zvukonosným vrstvám vody a rozesílají po nich své milostné zpěvy na velké vzdálenosti. Narůstající hlučnost moří a oceánů nutí mořské savce k podobným opatřením, jaká pozorujeme na souši u sýkor, červenek nebo slavíků.

Například velryby běluhy mění frekvenci zvuků pro komunikaci, když se dostanou do blízkosti ledoborců. Zařízení těchto lodí narušuje komunikaci běluh na jejich oblíbené frekvenci, a velryby proto přecházejí na náhradní kmitočet. Podobné změny ve zvukové komunikaci byly pozorovány u kosatek dravých. Velryby si tak zajistí, že je jejich blízcí v hluku lodní dopravy nepřeslechnou. Zvukově ruší velryby i motory člunů, které vozí turisty k pozorování těchto zvířat. Některým hlučným oblastem se velryby vyhýbají.

Ukázalo se to například v kalifornské zátoce Guerrero Negro, kde se začala stavět továrna na izolaci mořské soli. Předtím připlouvaly do zátoky březí samice plejtvákovců šedých rodit mláďata. Hluk provázející stavbu továrny je ale rušil, a tak zátoku přestaly jako porodnici na několik let využívat. Velryby se do Guerrero Negro vrátily, až když stavební ruch utichl.

Hlukem k vymření

Velryby patří k tvorům, kteří jsou hlukem produkovaným člověkem ohroženi nejvíc. Komunikují nízkofrekvenčními zvuky a jejich kmitočty se překrývají s kmitočty nejsilnějšího hluku. Podobné chudáky najdeme i na souši. Například vrabci komunikují rovněž nízkofrekvenčními zvuky, a možná i proto jejich populace prodělaly v posledních letech kolaps. V některých zemích je tento původně velmi hojný pták prakticky vyhuben.

Nejhlasitější živočich

Velryba plejtvák obrovský dorůstá délky až 30 metrů a při hmotnosti 180 tun je nejtěžším tvorem, jaký kdy na Zemi žil. Plejtváci obrovští se dorozumívají hlubokými zvuky. Jejich hlas má sílu bezmála 190 decibelů. Jsou to nejhlasitější živočichové světa. Jejich volání je slyšet na více než 800 kilometrů.

Děti slyší netopýry

Netopýři zvládají obtížnou orientaci ve tmě díky tomu, že vydávají pro člověka těžko slyšitelné zvuky a ty pak po odrazu od překážek zachytí citlivýma ušima. Netopýr prokličkuje v naprosté tmě i spletitým bludištěm trámoví opuštěné půdy nebo křivolakými jeskynními prostorami. Orientace pomocí odražených zvukových vln čili echolokace odhalí netopýrovi překvapivé detaily. Poslepu najde nejen velkou můru, ale i tak nepatrnou kořist, jako je komár. Opotřebený sluch dospělého člověka netopýry neslyší. Některé děti ale hlasy těchto pozoruhodných živočichů vnímají jako slabé cinkavé zvuky.

Žabí ultrazvuk

Čínská žába Amolops tormotus z příbuzenstva našich skokanů žije u rychle tekoucích bystřin. Nezkouší je překřičet, ale ozývá se zvuky připomínajícími ptačí zpěv. Ten v sobě obsahuje i vydatnou porci ultrazvuku. Jde o adaptaci na hlučné prostředí bouřlivých vodních toků. Peřeje a vodopády produkují především nízkofrekvenční zvuky a na jejich pozadí je ultrazvuk dobře slyšet.

Co kdo slyší?

Člověk: 10 až 20 000 Hz

Rys karakal: 10 až 40 000 Hz

Myš: 1000 až více než 40 000 Hz

Netopýr: 10 až více než 40 000 Hz

Většina žab: 100 až 5000 Hz

Slon africký: 1 až 20 000 Hz

Sovy: pod 1 Hz až 15 000 Hz

Frekvence zvuků je udávána v hertzech (Hz) čili v počtu kmitů za sekundu

Připadají vám ptáci letos hlučnější? Hlasovat v anketě můžete zde

Nejčtenější