Poustevník na Marsu

MARTIN KIML  TOMÁŠ PŘIBYL  |  Vesmír

…jednosměrná letenka na rudou planetu Pokud budeme plánovat výpravy na cizí planety stávajícím tempem, nikam se nedostaneme. Musíme se vrátit do dob dobyvatelů, kdy nezáleželo jen na vybavení, ale hlavně na osobní odvaze!

poustevník na Marsu

Mars je planeta, která asi nejvíc z celé sluneční soustavy láká lidstvo. V celé jeho historii se vyskytlo mnoho případů, kdy „rudá“ planeta byla objektem zájmu vědců, umělců i laiků. Možná proto, že je k Zemi tak blízko. Možná kvůli tomu, že je svým prostředím blízká Zemi. Byl, je, případně může být na Marsu život? Stane se v budoucnu Mars naším druhým domovem? Otázek týkajících se planety pojmenované po římském bohu války je mnoho. Díky aktivitě bývalého inženýra NASA Jima McLanea na některé z nich možná brzy dostaneme odpověď.

Poustevník a jeho loď

Podle McLanea bude pro dobytí Marsu člověkem úplně stačit malá loď s jednočlennou posádkou.Když se mu v hlavě poprvé vylíhl tento nápad, viděl před sebou prý především ruské kosmonauty.Podle něj jsou totiž pro podobné dobrodružné mise mnohem vhodnější než jejich američtí kolegové. Jak na takovou, pro mnohé Američany ve výzkumu NASA pobuřující, myšlenku přišel? Rusové jsou prý především zkušební piloti s dobrodružnou povahou ochotní jít do každého nebezpečí.

Američtí astronauti jsou naproti tomu dokonalí profesionálové, kteří jsou sice školení pro styk s médii, chování na společenských akcích a podobně, ale podle McLanea už dávno ztratili objevitelské touhy a dobrodružnou povahu. Navíc jim prý chybí ochota riskovat. A že případná cesta a následné osídlování Marsu s sebou nese pořádnou dávku nebezpečí, o tom samozřejmě není pochyb. Lidé sice stále umírají při různých adrenalinových sportech a nebezpečných zábavách, ale jinak je atmosféra ve společnosti taková, že riskovat je nepřípustné.

Speciálně NASA se podle Jima McLanea drží při zdi a bojí se, že když do jejích statistik přibude nějaká další lidská oběť, přijde o svůj kredit před veřejností a tím samozřejmě i o peníze. Protože to je politika. Přitom všechny objevy, všechny expedice, díky kterým dnes známe svou planetu takřka do posledního zapadlého koutku, s sebou nesly i oběti. Bez obětí není pokrok. Vesmír však jako by neustále vzbuzoval přílišný respekt, strach a nechuť. Svou nesmírnou velikostí, proti které jsme jenom neviditelná zrnka mikroprachu, jako by se lidstvu snažil naznačit, že se o něj nemá příliš zajímat, že jeho hranice jsou pro člověka nepřekročitelné. „Ano, jistě to bude velmi náročný a riskantní úkol. Ale nemyslím, že je to o mnoho nebezpečnější, než třeba sólové zdolávání velehor. Lidé stále podnikají různé nebezpečné věci a nepochybuji, že by pro různé dobrodruhy bylo tohle něco výjimečného. Nouzi o dobrovolníky bychom určitě neměli,“ uzavírá diskuse o míře rizika Jim McLane.

poustevník na Marsu

Proč jenom jeden kosmonaut?

Laikové i většina odborníků kroutí nechápavě hlavou nad nápadem, že nejlepší bude, když na cestu vyrazí jediný člověk. Podle McLanea má tato varianta dost pozitiv. Tak třeba by mohla vesmírná loď, která má dobrodruha dopravit na Mars, být menší, bylo by potřeba méně zásob, spotřebovalo by se méně paliva atd. Expedice by se tím výrazně zlevnila, což je v době, kdy NASA musí bojovat o každý dolar, výrazné plus. Navíc současná technika rozhodně dokáže člověka dopravit na Mars, ovšem problémem zůstává jeho návrat. Podle střízlivých odhadů se naše technologie na úroveň, která bez problémů zajistí i cestu zpět, dostane nejdříve za 20 let. Odpadne-li nutnost odvézt astronauta na Zemi, může loď startovat prakticky zítra odpoledne. To je samozřejmě hodně přehnaná nadsázka, ale rok či dva by na přípravu podle McLanea a jeho spolupracovníků a sympatizantů stačit mělo. Problém je ovšem ve financování. „NASA nedostává dost peněz ani na opravy a údržbu stávajících lodí. Financování NASA je momentálně velký problém. Každý rok musí představitelé agentury jít žebrat do kongresu a obhajovat rozpočet. Nelze tedy plánovat dlouho dopředu, protože nikdy nevíte, kolik dostanete příští rok peněz. Změna financování je jedinou šancí, jak pozvednout úroveň a rozjet opravdu velký projekt,“ říká k tomu Jim McLane. Dobrá tedy, chtělo by se říct. Jeden kosmonaut bude levnější, ale co bude na povrchu planety proboha dělat sám? McLane má na věc jasný názor. Podle něj rozhodně nebude sám. Například astronauty na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) sleduje ze Země mnoho lidí ve vesmírném středisku, neustále kontroluje jejich zdravotní stav i všechno, co dělají. Osamělost tedy prý nehrozí.

Děkuji, zpáteční letenku nepotřebuji

Robot evropského programu ExoMars s vrtnou soupravou.

McLaneovy návrhy občas působí jako vystřižené z nějakého hodně odvážného sci-fi románu. Navrhuje například, že cestovatel by dopředu počítal s tím, že rodnou planetu už nikdy neuvidí. Vzhledem k tomu, že startovat na rudou planetu se dá pouze v době tzv. startovacího okna, tedy vždy, když se Země a Mars na svých drahách dostanou do vzájemně výhodné pozice, a toto okno nastává každých asi 26 měsíců, navrhuje McLane poslat nejdřív muže bez zpáteční letenky. Ten bude mít 26 měsíců na to, aby připravil „hnízdečko lásky“, tedy obydlí dostatečně chráněné proti venkovním extrémním teplotám s dostatečným množstvím kyslíku.

Robot evropského programu ExoMars s vrtnou soupravou.

Dalším startovacím oknem se totiž pokusí na Mars dostat druhý člověk, tentokrát žena. Ani ona samozřejmě nebude mít zpáteční letenku. Muž a žena, Adam a Eva na povrchu Marsu, by posléze měli začít pracovat na osídlování planety, plození lidských „Marťanů“. Dokonce má McLane i zajímavé srovnání. Podle něj je to situace podobná té, která nastala na přelomu 18. a 19. století v Americe.

Na území Spojených států se tehdy stěhovaly hordy přistěhovalců z celého světa a většina z nich věděla, že své rodiště už pravděpodobně nikdy neuvidí. Tohle porovnání ovšem v několika bodech trošku skřípe. Tak třeba některá území Spojených států byla před dvěma sty lety sice určitě nehostinná a nebezpečná, ale porovnávat to se situací na povrchu rudé planety?Tak třeba tlak, který je na Marsu asi 100–150krát menší než na Zemi, jistě nebude nic příjemného.

O teplotě pohybující se od –90 °C do +30 °C ani nemluvě. Větry o rychlosti 400 km/h ženoucí přes povrch tuny drobného prachu také na Marsu nejsou ničím neobvyklým. O dýchatelném vzduchu samozřejmě nemluvě. Na druhou stranu by se osadníci asi nemuseli bát indiánů a dravé zvěře.

Kde budeme bydlet, drahá?

Jak by vlastně mělo takové dobytí Marsu podle sveřepého dobyvatele vypadat? Jako první by na planetě nejspíš přistálo automatické vozidlo, které poveze všechno, co budou Adam a Eva potřebovat k životu.Tedy nějaké snadno smontovatelné a rozložitelné bydlení, zásoby potravin, vody, léků atd., dále samozřejmě pojízdnou laboratoř na sbírání a jednoduché vyhodnocování vzorků a samozřejmě i komunikační technologie. Toto vozidlo by našlo nejvhodnější místo pro „rozbití základního tábora“, tedy v nejlepším případě nějakou oblast, která je nízko položená, chráněná před extrémními výkyvy počasí.

Ideální by asi bylo dno kaňonu, kterých je na povrchu Marsu rozhodně dostatek. Nejdůležitější totiž pro budoucí osadníky bude, aby byli dostatečně chráněni nejen před výkyvy teplot a prudkými větry, ale i před silnou radiací. Navíc je na dně takového kaňonu také vyšší atmosférický tlak.

Mars pro světový mír?

Jim McLane pracoval 21 let pro NASA. Vždy byl mezi těmi nejprogresivnějšími inženýry, což nakonec, jak to v podobných případech bývá, skončilo jeho ne úplně přátelským odchodem od agentury. Expedice na Mars v různých podobách patřila vždy mezi McLaneovy nejzásadnější projekty.Možná by se to dalo nazvat i obsesí. Nešlo ale jenom o to přistát na rudé planetě, prozkoumat ji a přinést vzorky, které budou následně prozkoumány desítkami odborníků v těch nejmodernějších laboratořích NASA. Jim McLane k problematice přistupuje i z jiného, možná dokonce mnohem podstatnějšího úhlu pohledu. Podle něj by totiž na misi na Mars mělo spolupracovat široké mezinárodní společenství a celá akce by se tak měla odvíjet před zraky celého světa, podobně jako tomu bylo třeba při americkém přistání na Měsíci v roce 1969.

Vzájemná kooperace podle McLanea sblíží národy a pomůže celosvětovému smíření. Navíc taková cesta samozřejmě výrazně „nakopne“ vědecká bádání, stejně jako se to povedlo již zmiňovanému projektu Apollo. Myšlenka sice hezká, ale poněkud naivní a idealistická.„NASA přes čtyřicet let zkoumá různé varianty cesty na Mars. Nikdy ale opravdu vážně neuvažovala o jednosměrné cestě.Nemůžeme na tomto kusu skály zůstat navždycky. Je to přece v lidské povaze neustále objevovat a vyhlížet nové světy, nové možnosti. Tuto planetu už jsme dost opotřebovali a je načase přemýšlet o jiných variantách. Je čas vyrazit a začít někde jinde s čistým štítem.Není žádný důvod se o to nesnažit všemi silami,“ zakončuje Jim McLane teze o své celoživotní touze -kolonizaci Marsu.

SKAUTI Z DÍLNY NASA

Skauti z dílny NASA

Sonda Phoenix (přistála na Marsu 26. května 2008 v časných ranních hodinách našeho času) byla prvním projektem z řady Mars Scout. Další sonda měla startovat v roce 2011, ale NASA se rozhodla start posunout o dva roky, protože došlo k blíže nespecifi kované etické kolizi mezi výběrovou komisí a soutěžními projekty. Ještě letos bychom se ale každopádně měli dovědět, zdali za pět let poletí k Marsu sonda MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile EvolutioN) nebo TGE (The Great Escape). Ať bude vybrána kterákoli z nich, jejím hlavním cílem bude průzkum horních vrstev atmosféry Marsu.

Dočkáme se „MARSOPLÁNU“?

Na rok 2003 připravovaly Spojené státy unikátní výpravu k Marsu s názvem Kitty Hawk: mělo jít o vysazení automatického letadla do atmosféry Marsu. Letoun měl proletět horními vrstvami atmosféry planety složený v ochranném pouzdře, v určené výšce měla být odhozena jeho podstava (tepelný štít), letadlo se složenými křídly by z něj bylo uvolněno o několik sekund později.

Orbitální část Mars Sample Return.

Následně by byl vytažený padák připevněný k trupu stroje – křídla směřující vzhůru by se tak dostala do vodorovné pozice, protože by nebyla padákem brzděna. Druhá část křídel měla být složena pod částí první, takže by ji zase tlak vzduchu „natlačil“ směrem nahoru. Souběžně s rozevíráním křídel mělo dojít k rozložení tlačné vrtule. Po dokončení „montáže“ letounu (rozpětí 9,75 metru, hmotnost 135 kg) by byl nastartován elektromotor (elektřinu by vyráběl generátor poháněný hydrazinem) a odhozen nyní už zbytečný padák (2000 metrů nad povrchem). Palivo mělo stačit na maximálně tři hodiny letu v automatickém režimu ve výšce jeden až devět kilometrů nad Valles Marineris. Celková absolvovaná vzdálenost měla být kolem 1800 kilometrů. NASA nejprve misi Kitty Hawk zařadila do svého programu, ale nakonec ji stornovala: důvodem se stala obava z velké technické náročnosti a příliš vysoké riziko nezdaru. Nicméně program byl několikrát přepracován a tvůrci jej pravidelně přihlašují do různých konkurzů NASA: vždy se přitom dostávají až mezi několik posledních finalistů. Takže není vyloučeno, že jim to nakonec vyjde a NASA na „marsoplán“ kývne…

RUSKO POLETÍ TĚŽIT NA PHOBOS

poustevník na Marsu

Už v osmdesátých letech vyslal Sovětský svaz dvojici ambiciózních sond Fobos zkoumat Marsův měsíc Phobos. Oba automaty ale selhaly dříve, než splnily svůj hlavní úkol. Nyní, po více než dvacetileté pauze, se Rusko o Phobos začíná zajímat znovu. Na podzim 2011 plánuje vypuštění sondy Fobos-Grunt, která by měla na jeho povrchu dosednout, odebrat zde zhruba 200 gramů horniny a vrátit se s nimi zpět na Zemi. Takto popsaná mise vypadá celkem jednoduše, ale ve skutečnosti jde o obrovskou technickou a technologickou výzvu. Krom toho ruští specialisté vypustili kvůli rozpočtovým problémům svoji poslední meziplanetární sondu před dvanácti lety (ani ta nesplnila úkol): Fobos-Grunt by tak měl pomoci ruské kosmonautice vrátit její bývalou prestiž. Pro úplnost dodáváme, že společně s touto sondou poletí jako její součást (až na oběžné dráze Marsu se oddělí) čínská družice Yinghuo-1.Toto planetu už jsme dost opotřebovali a je načase přemýšlet o jiných variantách. Je čas vyrazit a začít někde jinde s čistým štítem.

Jim McLane a jiní Marťani

Jim McLane a jiní marťani

I když McLane (dole) rozvířil svými prohlášeními novou diskusi o Marsu, není touha po kolonizaci Marsu ani nová, ani málo rozšířená. Mezinárodní organizace Mars Society se připravuje na kolonizaci Marsu už od roku 1998. K simulaci marsovských podmínek využívají dvou základen – MDRS umístěnou v Utahu a FMARS na kanadském ostrově Devon.Americké sondy mají už při startu přesně určený čas přistání – a NASA pak deset měsíců trne hrůzou, aby se v dotyčné oblasti nerozpoutala prachová bouře.

Nejčtenější