Potomci chcípáků

PAVEL HOUSER  |  Věda
Potomci chcípáků

Také si působení přírodního výběru představujete tak, že vyhraje ten, kdo má velké zuby, protože může někoho jiného lépe sníst? V určitém ohledu to může dopadnout i naopak.

V evoluci nejde ani tak o samotné přežití, ale spíše o rozmnožení. Asi existuje dost dokladů o tom, že i chcípáci se za zády dominantních jedinců rozmnoží a dominantní jedinci neustálým soupeřením a souboji své geny z populace naopak vyřadí. V tomto článku půjde ale o úplně jiný jev…

Kde vzít nový druh?

Klíčové je, že něco podobného jako pro jedince platí i pro druhy. Také ty nakonec vymřou. Drtivá většina druhů, které obývaly tuto planetu před stamiliony let, již není mezi námi. Jedinou výjimkou mohou být mikroorganismy a „živé fosilie“, i to je ovšem sporné. Co tedy může druh udělat? Podobně jako jednotlivci mu nezbývá, než se „rozmnožit“, tedy odštěpovat druhy nové. Čím více, tím lépe, v dlouhodobém horizontu přežijí spíše ty evoluční linie, které se hodně větví. Richard Dawkins tomu ve Slepém hodináři říká evolabilita a vytváří i hezké slovní spojení evoluce evolability.

Schopnost odštěpovat nové druhy bezprostředně výhodná být vůbec nemusí, přesto se však v dlouhodobém horizontu často prosadí. Dawkins to v Příběhu předka ukazuje na příkladu galapážské pěnkavy, oblíbeného to tvora Darwinova. Je pro pěnkavu výhodné dokázat doletět daleko? Řeklo by se, že téměř jistě, zvýhodňuje to jedince, který se dejme tomu neutopí při pokusu přeletět na vedlejší ostrov. Druh, který bude rozšířenější na více ostrovech, bude také snáze odštěpovat nové druhy – už proto, že nejspíš s větší pravděpodobností přežije.

Izolace

Jenže pozor. Důležitým faktorem, který přispívá ke vzniku nového druhu, je izolace. Pokud nově vznikající druh není od původního izolován, pravděpodobně nakonec vůbec nevznikne, protože se geny stále mísí. Tok genů může být zlikvidován například změnou chování – pokud určití jedinci začnou žít v noci, s denními kolegy se prakticky nepotkají a nebudou se moci mezi sebou rozmnožovat. Ještě jednodušším typem izolace je ale izolace geografická. Předpokládá se, že stojí u kořene značného množství evolučních událostí, takhle nějak se nejspíš třeba rozdělila větev vedoucí k lidem a šimpanzům.

Pěnkavy a supermyš

Teď zpět k naší pěnkavě. Nedoletět nikam neumožňuje vůbec vytvořit populace na jiném ostrově, takže jen těžko může dojít ke vzniku nových druhů. Pták, který je zvlášť dobrý letec, na okolní ostrovy doletí, ale až příliš snadno. Ostrovy z tohoto hlediska nebudou od sebe izolované, půjde o jediný areál s míšením genů. Takže pěnkava, která sníží svoji schopnost doletu, tím podle Dawkinse zvýší svoji evolabilitu. Je to kuriózní, ale snížení schopnosti doletu můžeme dokonce chápat i jako evoluční vylepšení.

Podobný antiintuitivní příklad podává Jaroslav Flegr ve své Zamrzlé evoluci. Máme dva druhy myší, chcípáčka a supermyš. Chcípák dokáže konkurovat a přežívat pouze v několika speciálních prostředích, všude jinde s ním supermyš zamává. Co dál? Supermyš bude obývat rozsáhlý areál, půjde de facto o jedinou populaci, ze které se budou jen velmi obtížně odštěpovat nové druhy. Chcípák naopak přežívá na okrajích, jednotlivé populace spolu nemají kontakt a geografická izolace z nich brzy udělá nové druhy.

Samozřejmě je možné, že ještě před odštěpením těchto druhů chcípáci vymřou (vychcípají), ale mají přece jen šanci zanechat potomky. Naopak supermyš může sice existovat docela dlouho v nezměněné podobě, ale nakonec padne kostka tak, že i její čas přijde – a žádné další dceřiné druhy po ní nezbudou, leda by se mezitím stihla také stát chcípákem. Kuriózní: jsme tedy potomky nikoli těch s velkými zuby, ale tragédských druhů-loserů? Než tomu tak docela uvěříte a řeknete si, že tím se leccos z lidských vlastností vysvětluje, radši si ale přečtěte ty odkazované knihy…

Pavel Houser

Zvrhlý vědec Pavel Houser vystudoval Fakultu potravinářské a biochemické technologie VŠCHT. Je redaktorem serveru www.scienceworld.cz. Napsal několik knih, od beletristických po populárně-vědecké, všechny však zcela zvrhlé. Posledním titulem je kniha rozhovorů s českými vědci Kapka metanového deště.

Nejčtenější