Potíže převážily nad zisky

PETR HENEBERG  |  Technika
jezera

Splavnění Velkých jezer Severní Ameriky otevřelo oceánským lodím cestu středem kontinentu. Se všemi důsledky.O severoamerických Velkých jezerech slyšel téměř každý z nás přinejmenším při (ne)dávných hodinách zeměpisu. Nacházejí se na hranici USA a Kanady a představují největší skupinu sladkovodních jezer na světě. Pro srovnání – největší z jezer, zvané Huronské, má rozlohu větší než Česká republika; jejich hloubka vesměs přesahuje 200 metrů a délka pobřeží včetně ostrovů je 18 000 km2. Jezera jsou mezi sebou spojena krátkými řekami s velkým průtokem a peřejemi, z nichž nejznámější je překvapivě jen 54 km měřící řeka Niagara se světoznámými mohutnými vodopády. Prostřednictvím řeky Svatého Vavřince je pak celý jezerní systém odvodňován do Atlantiku.Vodní hladina Velkých jezer je do jisté míry uměle regulována zejména za účelem usnadnění lodní dopravy a provozování vodních elektráren.Plocha jezer je tak obrovská, že se na nich dokonce projevuje příliv -na Hořejším a Michiganském jezeře dosahuje tří až čtyř centimetrů.

Při občasných bouřích a nárazových větrech se vyskytuje krátkodobé kolísání hladiny až do výše čtyř metrů. I přes značně drastické zimní podmínky se na jezerech led vytváří jen při jejich okrajích, centrální části jezer většinou nezamrzají právě v důsledku četných zimních bouří čeřících hladinu.Podpora ekonomiky, nebo pomníček betonové lobby?

Již dlouho představují vzájemně propojená Velká jezera důležitou vnitrozemskou vodní cestu. Přispívá k tomu především existence kanálů obcházejících četné překážky na řekách spojujících jednotlivé vodní plochy, zejména pak už zmíněný vodopád na Niagaře a peřeje na řece Svaté Marie.

Délka samotné vnitrozemské vodní cesty činí 1873 km. Roku 1959 byla dokončena rekonstrukce a zkapacitnění kanálů umožňujících obeplutí peřejí na řece Svatého Vavřince mezi nejníže položeným Ontarijským jezerem a Atlantským oceánem. Minimální hloubka této již padesát let staré vodní cesty je osm metrů, takže je přístupná i pro velké zaoceánské lodě. Tato vodní dopravní cesta má sloužit zejména pro přepravu pšenice a železné rudy směrem z vnitrozemí a naopak černého uhlí směrem do vnitrozemí Kanady a USA.

Na výroční konferenci Mezinárodní asociace pro výzkum Velkých jezer byly letos nově zveřejněny výsledky studie environmentálních dopadů zpřístupnění Velkých jezer námořním lodím. Z nich vyplynulo, že negativní dopad zpřístupnění na životní prostředí téměř šestkrát překračuje ekonomické výhody získané vznikem této dopravní trasy.

První nepůvodní vodní organismy jsou v jednotlivých jezerech zaznamenávány již od 19. století, kdy v letech 1825–1829 byly zprovozněny první kanály obcházející peřeje a vodopády mezi jednotlivými jezery. Tím byly poprvé narušeny přirozené bariéry mezi jednotlivými jezery.

Velké lodě, velké problémy

Nejvýraznější změna však přišla až s umožněním přístupu zaoceánským lodím. Plavba zaoceánských lodí do nitra severoamerického kontinentu během uplynulých padesáti let způsobila zavlečení již 57 exotických druhů organismů.

Dle studie zhotovené vědci z University of Notre Dame jsou škody způsobené zavlečenými organismy odhadovány na 300 milionů dolarů ročně (v přepočtu téměř 5 miliard Kč). Negativně ovlivněn je zejména rybolov, rekreační aktivity a vodárny odebírající vodu z jezer.

Tristní je srovnání s daty z jiné studie zabývající se pozitivními ekonomickými přínosy této dopravní cesty ve smyslu úspory transportních nákladů. Autoři této studie z Grand Valley State University tvrdí, že umožnění vjezdu zaoceánským lodím přináší úsporu dopravních nákladů ve výši šest procent. Zdá se to hodně. Pokud se však podíváme na celkový objem přepraveného nákladu, jde o úsporu pouhých 55 milionů dolarů ročně (necelých 900 milionů Kč). Podíváme-li se o odstavec zpět, jde o skutečně nízké číslo.

Průmyslníci protestují

Studie University of Notre Dame byla samozřejmě ihned napadena zástupci dopravního průmyslu.Argumentovali, že studie je příliš zjednodušená a zavádějící, nicméně neprezentovali žádná exaktní data dokládající jejich protitvrzení. Naopak další a další údaje o nedobrém vlivu nově zavlečených druhů na ekosystémy Velkých jezer se jen kupí. I když pouhých deset procent nákladu přepravovaného po Velkých jezerech připadá na zaoceánské lodě, mohou údajně za zavlečení 67 procent z 84 známých nepůvodních druhů, které se v oblasti objevily od dob zkapacitnění kanálů vedoucích kolem řeky Svatého Vavřince.Na obzoru se již rýsují legislativní změny.

KANÁL DUNAJODRA-LABE

Asi nejkontroverznějším projektem vodní stavby v naší republice je kanál Dunaj-Odra-Labe. I když obecnou výhodou lodní dopravy je její nízká cena, je nutno přihlížet i k ostatním faktorům. Skutečností je její stále se snižující podíl na vnitrostátní i mezinárodní přepravě. Mezi hlavními důvody bývá zmiňována malá rychlost a výpadky za silnějších mrazů nebo naopak během letních přísušků. Proti kanálu Dunaj-OdraLabe se objevují i četné protesty ekologů a environmentalistů – dříve neexistující propojení tří povodí může mít negativní následky na organismy v nich žijící. Zároveň jde o poměrně velký zásah do krajiny ničící mnoho hektarů kvalitní půdy, popřípadě nepočetné pozůstatky původních břehových partií. V neposlední řadě pak kanál představuje podle náměstka MŽP Františka Pelce investici v řádech stovek miliard, avšak s mizivou návratností. Brzy můžeme očekávat ve věci průplavu další posun, na Česko je v tomto směru vyvíjen velký tlak ze strany EU. Velkým propagátorem průplavu je české ministerstvo dopravy, naopak dlouhodobým oponentem je ministerstvo životního prostředí.

Roku 1959 bylo dokončeno zkapacitnění kanálů umožňujících obeplutí peřejí na řece Svatého Vavřince mezi Ontarijským jezerem a Atlantským oceánem. Podle studie zhotovené vědci z University of Notre Dame jsou škody způsobené zavlečenými organismy odhadovány na 300 milionů dolarů ročně.

VINÍKEM MUŠLE Z EVROPY

Za nejproblematičtější mezi invazními druhy severoamerických Velkých jezer jsou v současnosti považovány dva relativně drobní mlži původem z Evropy – slávička mnohotvárná a jí příbuzná slávička Dreissena bugensis. Mimochodem, první ze dvou výše uvedených druhů můžeme poměrně snadno najít i u nás v ČR. Tyto dva druhy mlžů se na severoamerický kontinent dostaly pravděpodobně právě s balastní vodou, kterou zaoceánské lodě nabírají třeba právě v evropských přístavech především kvůli zlepšení své stability – a vypouštějí ji až u cíle své cesty, v tomto případě do Velkých jezer. Výskyt sláviček ve Velkých jezerech se časově shoduje s poklesem množství drobného planktonního (=plovoucího) korýše zvaného blešivec Diporeia -hlavní složky potravy řady z místních komerčně využívaných ryb, například síhů. Podle místního biologa Toma Nalepa již blešivci Diporeia zmizeli z rozsáhlých oblastí čtyř z pěti Velkých jezer. V Michiganském jezeře údajně již nejsou přítomni téměř žádní blešivci rodu Diporeia nejméně do 90 metrů hloubky, zatímco ještě před patnácti lety jejich hustota často překračovala i deset tisíc jedinců na metr. Kromě snížení rybí obsádky v jezerech dochází následkem přítomnosti sláviček ke zvýšení růstu řas a sinic v letním období, což má i další dalekosáhlé následky.

Nejčtenější