Piráti předběhli dobu

Jaroslav Petr  |  Historie
Nejistota při setkání na moři skončila až při spatření vlajky.

Dobrodružné knihy a filmy líčí piráty jako bandu krvežíznivých psychopatů. Skutečnost však má k této umělecké fikci daleko. Piráti byli představiteli vysoce organizovaného zločinu. Dokázali svou kriminální činnost dokonale koordinovat. Případy, kdy se piráti dostali do konfliktů mezi sebou, oloupili jeden druhého nebo se navzájem zradili, byly nesmírně vzácné. O to úspěšnější byli v bojích a loupení.

V druhé polovině 18. století ovládli piráti námořní obchodní cesty v Atlantiku a Indickém oceánu. Kontrolovali oblast kolem Baham, kudy lodě proplouvaly na cestě mezi Střední Amerikou a Evropou. Ovládali území mezi ostrovy Haiti a Kuba, kterým vedly cesty z Evropy a Afriky na Jamajku.

V Indickém oceánu patřily k jejich doménám vody kolem Madagaskaru. Mnozí piráti se plavili po „pirátském okruhu“ zahrnujícím Karibské moře, atlantické pobřeží Severní Ameriky a madagaskarskou oblast, a pásli tam po kořisti.

Za „zlatý věk pirátství“ považují historici období od roku 1650 do roku 1730. Na absolutním vrcholu se ocitli námořní lupiči v letech 1716 až 1722, kdy mořím vládli vyhlášení pirátští kapitáni, jako byl Edward Teach, známý jako Černovous, nebo Bartholomew Roberts. Vládli jim doslova a do písmene, protože spravedlnost tehdejších námořních velmocí na ně byla krátká.

Nadnárodní společenství

Piráti tvořili pestrou chásku. Třetina z nich pocházela z Anglie, čtvrtina z Ameriky, pětina z Karibiku. Deset procent pirátů mělo skotské kořeny a osm procent jich patřilo k Walesanům. Zbytek tvořili Švédové, Nizozemci, Francouzi a Španělé. Ojediněle sloužili na pirátských lodích i další Skandinávci, Portugalci, Řekové nebo obyvatelé jihovýchodní Asie.

Těžko odhadnout, kolik pirátů se plavilo ve „zlatém věku“ po mořích. Střízlivé odhady se pohybují mezi jedním a dvěma tisíci mužů. V rozporu s představou udržovanou dobrodružnými filmy a romány bývaly posádky pirátských lodí hodně početné. Běžně je tvořilo 120 mužů a posádky o 150 až 200 lidech nebyly výjimkou. Na některých pirátských lodích se plavilo ještě více mužů. Loď Queen Anne s Revenge pirátského kapitána „Černovouse“ Teache skýtala na své palubě domov asi třem stovkám mužů. Někdy se posádka na jednu loď ani nevešla. Obsadila více lodí a vytvářela flotilu. Například pirátský kapitán Bartholomew Roberts velel čtyřem korábům, na kterých se plavilo celkem 508 mužů. Pirátská expedice pod velením Williama Dampiera sdružila 10 korábů s bezmála tisícovkou mužů. Ještě impozantnější lodní konvoj dal dohromady slavný Henry Morgan. Při útoku na španělské pobřežní osady shromáždil 37 lodí s 2000 muži.

Ani při výpravách osamocených lodí nesměla zaskřípat organizace. Neúspěch se platil porážkou, zajetím a šibenicí. Tím spíše muselo vše klapat při velkých výpravách. V tomto směru ale bylo na piráty spolehnutí. Posádka každého korábu si plnila své povinnosti na výbornou a víceméně dobrovolně.

V tom se vztahy v pirátských posádkách ostře odlišovaly od poměrů vládnoucích například na obchodních lodích.

Peklo obchodních lodí

Nejvíce pirátů se rekrutovalo z obchodních korábů. Jen někteří zběhli z vojenských korábů. Podmínky na obchodních lodích byly bezkonkurenčně nejhorší.

Posádka měla jasně určenou hierarchii. Na vrcholu pomyslného žebříčku stál kapitán, jemuž podléhali lodní důstojníci. Na spodních příčkách se nacházeli prostí námořníci. Kapitán vládl svým mužům tvrdou rukou. Rozhodoval sám o všem podstatném. Určoval příděly potravin, vyplácel mzdu, rozděloval služby, zadával další úkoly a v neposlední řadě soudil a trestal. Výsadní postavení kapitána mělo dobrý důvod.

Obchodní lodě patřily skupině kupců, kteří s korábem na moře nikdy nevyplouvali. Jejich práce spočívala především ve shánění financí na uskutečnění cesty a zajištění smluv o nákupu, dopravě a prodeji zboží. Lodě se plavily dlouhé týdny i měsíce po moři a jejich majitelé nad nimi neměli po celou tu dobu žádnou kontrolu. Kapitán jim byl zárukou, že nepřijdou zkrátka. Byl obdařen pravomocemi, které mu dovolovaly ždímat z posádky maximální výkon, a přitom na minimum omezit její nároky. Jestli byl někdo přeborníkem, jak pořídit na moři „za málo peněz hodně muziky“, pak to byli právě kapitáni obchodních lodí. Postavení kapitána mělo oporu v platných zákonech, a tak si námořníci neměli kde stěžovat. Před soud se dostávaly jen ty nejkřiklavější případy kapitánské zlovůle, a ani pak neměli námořníci jistotu, že najdou u soudců zastání. Kruté fyzické tresty, omezení přídělů potravin, zadržení mzdy, plavby daleko za rámec uzavřené smlouvy byly na denním pořádku. Kapitáni byli na tvrdém přístupu k posádce zainteresováni. Kromě pevné mzdy měli jako jediní z posádky podíl ze zisku a často byli s některým z vlastníků lodi pokrevně spříznění. Bylo proto v zájmu každého kapitána, aby posádku dřel do úmoru.

Vzpoura nepomáhá

Námořníci neměli mnoho možností, jak své postavení vylepšit. Při nízkých mzdách nepřipadalo v úvahu, že by si našetřili na koupi podílu na obchodní lodi. Další možností bylo zběhnutí a nástup na loď, kde vládly aspoň o trochu lidštější poměry. Většina námořníků ale neměla přehled o kapitánech a při volbě lodě většinou netušili, jaký kapitán je čeká. Krajním krokem byla vzpoura. I když byly posádky obchodních lodí malé – čítaly obvykle 15 až 20 mužů – nebyla dohoda mužstva na vzpouře ani v případě teroru ze strany kapitána jistá. Stačilo, aby přípravy na vzpouru někdo z námořníků prozradil kapitánovi, a následky byly strašlivé. Kapitáni a důstojníci neváhali použít na svou obranu ty nejkrutější prostředky. Soudy pak jejich dílo dokonaly.

K lodním vzpourám sice docházelo, ale s ohledem na podmínky panující na obchodních lodích byly poměrně vzácné. V letech 1700 až 1750 zaregistrovaly soudy v Británii a Americe asi 60 případů lodních vzpour. V průměru je to jen o málo více než jedna vzpoura ročně. Úspěšné vzpoury byly ještě vzácnější. V uvedeném období se námořníkům zdařilo každé druhé povstání proti kapitánovi. Zajatí piráti se velmi často omlouvali tím, že je k námořnímu lupičství dohnaly nesnesitelné podmínky na obchodních lodích.

Pirátská demokracie

Poměry na pirátských korábech se od podmínek obchodních lodí dramaticky lišily. Zcela jiné už ale byly vlastnické vztahy. Piráti loď uloupili a vlastnila ji rovným dílem celá posádka. Zatímco námořníci obchodních lodí pracovali na korábu, který jim nepatřil, piráti „pracovali“ na své vlastní lodi. Jako spoluvlastníci měli maximální zájem na úspěšnosti výprav. Zdaleka to neznamená, že by nepotřebovali kapitána. Ten však měl zcela jinou úlohu než na obchodní lodi. Zajišťoval rozhodování v kritických okamžicích, především při bojích, kdy nebyl čas na dlouhé dohadování. Funkce kapitána skýtala záruku potřebné akceschopnosti. K tomu však kapitán nepotřeboval neomezenou moc, jakou vládli velitelé obchodních lodí. Naopak, jeho moc měla jasně vymezené hranice.

Piráti si kapitána demokraticky volili. Stejným způsobem jej mohli z funkce snadno odvolat. Kapitán, který nesledoval prospěch posádky, dlouho nevelel.

Pirátští kapitáni to dobře věděli, a podle toho se také k posádce chovali. Další pojistku proti svévoli kapitána představovalo rozdělení moci na pirátské lodi. Vedle kapitána vládl korábu i volený lodní ubytovatel. Zatímco kapitán měl na starosti vlastní loupežné nájezdy, ubytovatel se staral o loď a posádku v „mírových“ dobách.

Ten měl v popisu práce příděly potravin a dalších potřeb a v neposlední řadě i dělení kořisti z loupeží.

Po úspěšném nájezdu na cizí koráb rozhodoval ubytovatel, co bude z dobyté lodi odneseno. Na pirátských lodích nikdy nebylo tolik místa, aby se tam vešel veškerý lup. Ubytovatel proto vybíral z kořisti ty nejcennější a zároveň nejskladnější věci. Rozhodoval také všechny spory mezi řadovými piráty a staral se o dodržování pořádku na lodi.

Na pirátské lodi se tak dělili dva demokraticky volení lidé – kapitán a ubytovatel – o pravomoci, jaké se na obchodních lodích soustředily výhradně v rukou kapitána. To výrazně zmenšilo riziko odírání posádky kapitánem. S výjimkou bojových operací mohl kapitán dělat jen to, co mu předem schválil ubytovatel. Při volbě nového kapitána sáhli námořníci velmi často právě po ubytovateli, který se osvědčil při předchozích plavbách.

Jak kapitán, tak i ubytovatel neměli oproti ostatním členům posádky žádná zvláštní privilegia. Neměli nárok na mimořádné příděly potravin ani na vlastní kajutu. V historických pramenech je například popsán příklad pirátského kapitána, kterého posádka odvolala jen proto, že si bez dovolení vypůjčil šaty jednoho z členů posádky, aby na pevnině udělal dojem na ženy. V tom se postavení kapitána pirátů drasticky lišilo od kapitánů obchodních lodí, kteří žili spolu s důstojníky odděleně od mužstva, a nebylo žádnou výjimkou, když hodovali ze skromných lodních zásob, zatímco mužstvo strádalo na hubených úsporných přídělech.

Pirátské ústavy

Nad úřadem kapitána měla posádka velmi dobrou kontrolu díky demokratické volbě a úřadu ubytovatele. Na první pohled měl právě ubytovatel nejvíc příležitostí brát posádku na hůl. Tomu bránily smlouvy označované někdy jako „pirátské ústavy“.

Měly podobu psaných dokumentů a původně se jimi řídilo hlavně rozdělování kořisti. Základní pravidlo znělo: když není lup, není ani plat. V angličtině, která na palubách pirátských lodí převládala, se klíčové pravidlo dokonce rýmovalo: „no prey, no pay“. Pokud vyšla výprava naprázdno, nedostal nikdo nic. To platilo i pro kapitána a ubytovatele.

Členové posádky, kteří se přímo neúčastnili bojů, měli garantovaný fixní plat. To platilo například pro lodního tesaře nebo lékaře. Stejně tak byla v pirátské ústavě určená finanční kompenzace zraněným. Pirát předem věděl, jak bude odškodněn za ztrátu nohy, ruky, oka nebo prstu. Část lupu se podle smlouvy vyčlenila na provoz lodě a její opravy.

Lup se dělil mezi všechny členy posádky rovným dílem. Každý pirát musel před převzetím podílu odpřísáhnout na bibli, že si při loupení nenechal pro sebe nic, co by bylo mělo větší cenu než šest pencí.

Kdo byl usvědčen z křivé přísahy, toho piráti vyloučili ze svého společenství. Už nikdy se nesměl k tomuto bratrstvu připojit. Rovnost při dělení kořisti vytvářela zdánlivě prostor pro „ulívání se“ při nebezpečných bojových operacích. Pirát, který by se držel vzadu, by se dočkal stejné odměny jako ten, který se bil v první frontě. Tomuto nešvaru bránil už systém kompenzací za zranění.

Pirát si byl dobře vědom, že ho druzí v případě vážného zranění nenechají na holičkách. Další pojistkou proti „ulívání se“ z boje byl systém prémií. Pirátovi, který prokázal statečnost v boji nebo významně přispěl k úspěchu jiným způsobem, mohli ostatní odhlasovat mimořádný podíl z kořisti.

Žádné ženy ani hazard

Ústavy jednotlivých pirátských lodí se navzájem lišily jen v detailech. Piráti běžně přecházeli mezi posádkami. Osvědčená pravidla si nesli s sebou a prosazovali je do nově uzavíraných smluv. Například ve zlatých letech 1716 až 1726 prošlo 70 % všech anglických a amerických pirátů koráby pod velením kapitánů Benjamina Hornigolda, George Lowthera či Edwarda Lowa. Není divu, že se pak shodli na více méně totožných „ústavách“ a přísahali na ně před každou novou výpravou. Pirát, který zjistil, že „ústavu“ nechce nebo nemůže dodržovat, měl vlastně jen jednu možnost. Opustit loď a hledat si novou posádku.

Musel ale počkat, až loď ukončí bojové operace, protože dezerce z boje se trestala smrtí.

Články pirátské ústavy byly účinnou pojistkou proti rozbrojům na palubě. Například smlouva platná pro posádku korábu pirátského kapitána Robertse zakazovala na palubě hazardní hry o peníze a vyhlašovala „noční klid“ počínaje osmou hodinou večerní. Tehdy musela být v podpalubí zhasnuta všechna světla, aby nebyli rušeni ti, kteří chtěli spát. Kdo se chtěl dál bavit nebo pít, musel za zábavou na palubu. Na lodi nesměly být ženy, protože ty by se určitě staly předmětem sváru.

Kdo se pokusil propašovat na loď ženu v přestrojení, byl potrestán smrtí.

Piráti měli smlouvou zakázány jakékoli vzájemné rozmíšky. Pokud si potřebovali něco „vyříkat“, museli tak učinit na břehu. K minimalizaci sporů přispívala i zásada, podle které byla nedělitelná kořist prodána a piráti si rozdělili utržené peníze.

Porušení ústavy se tvrdě trestalo. K mírnějším trestům patřilo uříznutí nosu nebo ucha. K nejtvrdším pak vysazení potrestaného piráta na pustém pobřeží s puškou, několika kulemi, láhví vody a nádobkou se střelným prachem. Za jeden z nejohavnějších přečinů považovali piráti okradení člena vlastní posádky.

V mnoha ústavách proto bylo zakotveno provádění namátkových prohlídek posádky. U koho byl nalezen kradený předmět, ten byl krutě potrestán. Vedle vysazení na pustý břeh připadal v úvahu i trest smrti. Na některých lodích došla „veřejná kontrola“ tak daleko, že se tu shromažďovala veškerá cenná kořist v nezamčené a nikým nehlídané truhle na palubě.

Konec „zlatého věku“

Organizace pirátských posádek byla v mnoha směrech demokratičtější než většinou zákona dbalá společnost. Psané ústavy nebyly v té době normou ani pro mnohé státy. O tom, že by se vladař dělil o moc s někým jiným podobně jako kapitán a ubytovatel, nemohlo být řeči. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, že by se lidé do funkcí volili. V tomto ohledu piráti předběhli svou dobu. Kvůli jedinečné organizaci byli piráti neuvěřitelně úspěšní. Výdělky byly enormní.

Roční plat námořníka obchodní lodě se pohyboval od 12 do 50 liber. Roční podíl z lupu činil běžně kolem 3000 liber a často byl ještě mnohem vyšší. Mnozí piráti si mohli dovolit „odejít do výslužby“, protože si loupením zajistili luxusní stáří. Nabízí se otázka, proč se pirátství více nerozmohlo. Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že to bylo krvavé řemeslo, které obnášelo vraždění, mučení a mrzačení obětí. Na to neměli zdaleka všichni žaludek. Druhým důvodem byl fakt, že pirátství patřilo mezi hrdelní zločiny.

Lidé usvědčení z námořního lupičství byli bez okolků popraveni. Ve „zlatém věku“ představovali piráti pro námořní obchod a správu kolonií takovou hrozbu, že proti nim státní moc mnoha zemí nasadila armádu a deptala je při každé příležitosti. Tím také „zlatý věk“ skončil.


Galerie pirátů

Sir Francis Drake

Sir Francis Drake (1540–1596)

Loupil z příkazu své ochránkyně anglické královny Alžběty II., a byl za tuto činnost v roce 1581 povýšen do šlechtického stavu. Zemřel na dyzenterii při neúspěšném dobývání města San Juan v Portoriku. Pro Brity byl hrdina. Pro Španěly, jejichž lodě ničil, byl jednoduše pirát. Přezdívali mu „El Draque“ (drak či had). Španělský král Filip II. vypsal na jeho hlavu odměnu ve výši 20 000 dukátů, což by dnes odpovídalo sumě 8 milionů dolarů.

Sir Henry Morgan

Sir Henry Morgan (1635–1688)

Pirát velšského původu, který proslul především odvážnými činy v Karibiku. V roce 1671 zjistil, že Panamu hájí jen patnáct set vojáků. Vyslal polovinu svých mužů po souši, aby město obklíčili, a se zbytkem zaútočil od moře. Město dobyl a vyloupil. Získal pohádkovou kořist v ceně stovek tisíc liber. Město poručil vypálit a jeho obyvatele zmasakrovat. Dodnes je tento útok považován za nejkrutější čin, jaký angličtí piráti provedli ve španělských državách v Americe. Morgan loupil v rámci války mezi Anglií a Španělskem legálně, tj. s oficiálním svolením anglické královny. Dobytí Panamy ale proběhlo po uzavření mírové smlouvy mezi oběma znesvářenými zeměmi a Španělé se dovolávali Morganova potrestání za porušení příměří. Morganovi se však podařilo dokázat, že o smlouvě nevěděl a konal „v dobré víře“.

William Dampier

William Dampier (1650–1715)

Na přelomu 17. a 18. století patřil anglický pirát Dampier k „vědecky založeným“ námořním lupičům. Jako první člověk obeplul opakovaně Zemi. Celkem podnikl tři úspěšné plavby kolem světa. Popisy jeho cest učinily velký dojem na přední přírodovědce. Dopustit na ně nedali Charles Darwin nebo Alexander von Humboldt. Darwin měl Dampierovy deníky s sebou na své vlastní cestě kolem světa na palubě lodi Beagle a hojně z nich čerpal. Inspirovala jej například Dampierova úvaha o původu galapážských mořských želv. Dampier je označuje jako „bastardské želvy“ a předpokládá, že vznikly křížením želvích druhů, které na Galapágy pronikly z jiných oblastí.

Edward Teach čili Blackbeard neboli Černovous

Edward Teach čili Blackbeard neboli Černovous (1680–1718)

Vládl Karibiku a Atlantiku ve „zlatých dobách“. Jeho nejznámějším korábem byla Queen Anne s Revenge, která se potopila v roce 1718 u pobřeží Severní Karolíny. Proslul tím, že bojoval ve velkém třírohém klobouku bohatě zdobeném pery. Byl doslova ověšen zbraněmi – noži, meči a pistolemi, které nosil na dlouhých tkanicích tak, aby je měl všechny na dosah volně svěšených rukou. Traduje se o něm, že měl hrb a nosil mohutný černý plnovous, do kterého si zastrkával zápalky. Ty pak během bitvy pro větší efekt zapaloval, a naháněl tak hrůzu svým protivníkům. Černovous je prototypem piráta, jakého známe z dobrodružných románů či filmů.

Bartholomew Roberts

Bartholomew Roberts (1682–1722)

Velšský pirát byl „hvězdou“ zlatého věku pirátství, i když dnes není tak známý a populární jako třeba Henry Morgan. Loupil v letech 1719 až 1722. Jeho „revírem“ bylo pobřeží Ameriky a západní Afriky. Odhaduje se, že během své poměrně krátké kariéry zajal více než 470 lodí. Je znám i pod jinými jmény, např. Black Bart či velšsky Barti Ddu. Tohle jméno ale on sám nikdy nepoužíval. Smlouva platná na korábu kapitána Robertse zakazovala hazardní hry a vyhlašovala „noční klid“ počínaje osmou hodinou večerní.

Současní piráti jsou žabaři

Pirátství přežilo až do dnešních dní. Námořní lupiči jsou postrachem například u břehů východní Afriky nebo v indonéských vodách. Dnešní piráti tráví na moři jen čas nezbytně nutný k provedení loupeže. Drtivou většinu života tráví na souši. Pirátství pro ně bývá „vedlejším příjmem“. K organizaci, jaká se osvědčila jejich předchůdcům ze „zlatého věku“, je nic nenutí. V zásadě existují dva typy moderních pirátů. První jsou námořní lupiči, kteří přepadají nejrůznější lodě na rychlých člunech. Obvykle okradou posádku, pasažéry, případně vyloupí cenný lodní náklad, a zase rychle zmizí. Druhý typ moderních pirátů je najímán organizovaným zločinem pro krádeže lodí na objednávku. Nekradou se jen luxusní jachty, ale i nákladní lodě nebo dokonce tankery. Tito piráti mívají v posádce vytipované lodě komplice, který se nechá normálně najmout. Pomáhá s přípravou přepadení a často sehrává klíčovou roli i při vlastní loupeži. Nový vlastník vybaví loď falešnými dokumenty a většinou ji prodá.

Pirátská ústava zaručovala finanční kompenzaci zraněným. Pirát věděl, jak bude odškodněn za ztrátu ruky, oka nebo prstu. Na některých lodích došla „veřejná kontrola“ tak daleko, že se veškerá cenná kořist shromažďovala v nezamčené a nikým nehlídané truhle na palubě.

Nejčtenější