Pár slov úvodem

Dan Přibáň  |  
Dan Přibáň

Pořiďte si „bio look“, hlásala obálka jednoho nejmenovaného ženského časopisu, který jsme dostali na předpremiéře dokumentárního filmu o slonech. „Co to je!“ zvolal jsem a padl pod sedačku. Několikeré listování nepomohlo, co je to bio look, jsem se nedozvěděl. Alespoň jsem to zavolal kolegovi Petrovi, jenž se zřítil pod stůl. Zamyslel jsem se, a to jsem neměl dělat. Pokud má žena vypadat bio, musí to znamenat, že je neoholená, porostlá mechem. Nechá prostě přírodu dělat, co umí.

Prý ne, vysvětlily mi redaktorky ženského časopisu Juicy, který sídlí ve vedlejší redakci. Je to, když má na sobě žena biobavlnu. Optal jsem se, co na biobavlně vypadá bio, a když už někdo používá anglické slovo look (jež se dá také přeložit jako vzhled či vypadat), neměla by bio skutečně vypadat? A jestli tedy mají taky termín ropa look, pokud má postižená obleček z umělých vláken. Prý ne a prý tomu nerozumím, protože nejsem cílová skupina.

Uznávám, nejsem, ale cpaní slova bio do naprosto nesmyslných slovních spojení poté, co slovo eko už tolik netáhne, protože „bio je teď in“, jako primitivní, ale účinný marketingový tah, mi přijde přinejmenším hloupé.

Zejména ve stínu skutečností, které se snaží osvětlit trojice článků (na stránkách 42, 50 a 60), poukazující na to, že ne všechno, co je nám předkládáno jako věc, kterou pro přírodu musíme(!) udělat, jí prospívá, někdy spíše naopak. Mnohdy stačí se zamyslet, aby na to člověk přišel, třeba jako v případě bio looku nebo šrotovného, jindy to tak snadné není. Jako když zjistíte, že při výrobě solárních panelů se promrhá tolik energie, že by bylo skoro lepší je nevyrábět.

Nejčtenější