Octopus a ti druzí

Mirek Kozák  |  Příroda
Octopus a ti druzí

Představa gigantických chobotnic, které dokážou stáhnout do hlubin koráby, byla vědci dlouho kategoricky odmítána. Jak ale mnohá svědectví i odborná zkoumání ukazují, nepatří všechny příběhy do truhly námořnické fantazie či k produktům psychózy z dlouhého pobytu na moři. Obrovští hlavonožci schopní napadnout a ohrozit i středně velkou loď skutečně existují.

Ve vědeckých kruzích dlouho panoval názor, že bezobratlí nemohou dosáhnout větších rozměrů než obratlovci. Proto byly zprávy o obrovských hlavonožcích napadajících lodě odkazovány do říše bájí a pověr. První, kdo se odvážil toto dogma zbourat a dokázat, že ne všechny historky jsou výmysly, byl francouzský mořský biolog Pierre Dénys de Montfort (1766–1820). Po léta sbíral a třídil příběhy námořníků a na jejich základě rozdělil obří hlavonožce do dvou skupin: jednou byli krakeni, druhou kolosální chobotnice. Krakeny odkázal do moří severní polokoule a jejich nebezpečnost měla být ve srovnání s kolosálními chobotnicemi žijícími v tropických mořích menší; ty měly být zodpovědné za většinu útoků na lodě. K určení jejich velikosti neměl žádnou pevnou oporu, přesto se, jak se později ukázalo, nemýlil, když odhadl, že předčí největší velryby. Kvůli svým názorům a vydedukovaným závěrům sklízel u kolegů posměch a opovržení a zemřel v naprosté bídě a zapomnění.

Neptun posílá důkazy

Jako pomstu za křivdu tomuto učenci vyvrhuje moře v druhé polovině 19. století na pobřeží Newfoundlandu a Labradoru obrovité hlavonožce, z nichž někteří měří kolem čtyřiceti metrů! Žádná z mršin se však nedostala do rukou vědců – ti se ze strachu o pád svých dogmat k důkazům točí zády. Nakonec je roku 1878 jeden dobře zachovalý exemplář, jehož mršina měřila 16,5 metru, popsán jako nový druh – krakatice obrovská (Architeuthis dux).

A jako by chtěl vládce hlubin zneuznaného vědce očistit do důsledku, vyvrhlo moře v roce 1896 zbytky Montfortovy kolosální chobotnice. Stalo se tak u pobřeží Floridy na pláži St. Augustine a tato příhoda má natolik zajímavou historii a dohru, že se o ní zmíníme podrobněji.

Na moři i ve vnitrozemí

Octopus a ti druzí

Jedním z prvních zaznamenaných setkání lodi s obrovskou krakaticí je příběh posádky parníku Alecton, který se odehrál 30. listopadu 1861 poblíž ostrova Tenerife. Plavidlo narazilo na poraněného jedince vznášejícího se u hladiny. Posádka se pokusila dvoutunový kolos vytáhnout na palubu. Smyčka lodního lana po slizkém těle sklouzla k ocasní ploutvi, kde se zastavila. Při vyzvedávání z vody však lano ploutev odřízlo a zmrzačený tvor zmizel v hlubinách. Podle popisu zvířete se jednalo o krakatici obrovskou, což se o sedmnáct let později, kdy byl tento druh vědecky zařazen, potvrdilo.

Vnitrozemí ostrova Andros oplývá hlubokými jezery, v nichž podle domorodců žije ohyzdné stvoření s chapadly, jemuž říkají luska a které chytá oběti dokonce na březích. Je známo, že vnitrozemská jezera bývají s okolním oceánem spojena hlubokomořskými tunely, jimiž se protáhne i poměrně velký tvor. Jezera ostrova Andros však nejsou jedinými útočišti tajemných oblud. Na Novém Zélandu se Maoři obávají tanihwy a Nová Guinea je domovem stvůry zvané ambazombi. Obří chobotnice, které jsou údajně schopné lovit mimo vodu, mají i v jiných koutech světa. (Mimochodem, z Tichomoří je znám jeden druh menší chobotnice, který pohybu a lovu na souši skutečně uzpůsoben je.) Malé ostrůvky poblíž Japonska zůstaly díky síle legendy o chapadlovitých monstrech lovících lidi i na břehu dodnes neobydleny. Japonský malíř Hokusai zachycuje tyto obludy při lovu lidí a nutno podotknout, že si jsou chobotnice na jeho plátnech strašidelně podobné. Jedná se ale jen o legendu? V roce 1995 byly tokijské noviny plné popisů příhody, podle níž na rybáře, kteří byli nuceni vystoupit na břeh jednoho z ostrůvků, zaútočila obrovská chobotnice. Jen díky dostatečné vzdálenosti a rychlé reakci se jim povedlo uniknout.

Co na to věda?

Hlavonožci (Cephalopoda) jsou jednou ze sedmi tříd kmene měkkýšů (Mollusca). Jde o mořské živočichy stojící v rámci kmene na samém vrcholu vývojové pyramidy. Jejich tělesná stavba a rozvoj smyslového ústrojí představují dokonalou hříčku přírody. Existují testy, jejichž výsledky prokazují u větších druhů hlavonožců inteligenci srovnatelnou s delfíny! Celá třída se dělí na dvě podtřídy: čtyřžábří (Tetrabranchiata), jejichž zástupcem je krásnou ulitou vybavená loděnka hlubinná (Nautilus pompilius), a dvoužábří (Dibranchiata), u kterých je ulita buď redukována na vápenatou skořápku uvnitř pláště, tzv. sépiovou kost (krakatice, olihně, sépie), nebo zcela chybí (chobotnice).

Dvoužábří se dále štěpí na dva řády: desetiramenatci (Decapodiformes) a osmiramenatci (Octopodiformes). Zástupci prvního řádu mají deset chapadel, z nichž dvě jsou delší, bičovitá a na konci rozšířená; tyto rozšířené konce nesou přísavky. Ostatní ramena jsou po celé délce vyzbrojena dvěma řadami přísavek s drobně zoubkovanými okraji, v jejichž středu se u větších forem nachází ještě hákovitý dráp.

Trup má většinou doutníkový tvar a hlava nese pár velkých očí, které jsou stavbou i funkcí podobné očím obratlovců. Na konci těla tvoří plášť dvě postranní trojúhelníkové „ploutve“. Typickými zástupci jsou krakatice, kalmaři, sépie a olihně. Vedou pelagický způsob života, což znamená, že se vznášejí a plavou ve volném prostoru vodního sloupce. Druhý řád osmiramenatců zahrnuje typické chobotnice, jejichž hlava je vakovitá s párem velkých očí a kolem jejichž ústního otvoru vyrůstá osmero dvěma řadami přísavek vybavených ramen. Tito tvorové dovedně plavou, ale dávají přednost bentickému způsobu života, tj. plazení se po dně, kde pátrají po kořisti.

Zástupci obou řádů mají společné znaky, jakými jsou rohovité čelisti ve tvaru papouščího zobáku, schopnost reaktivního pohybu, kdy se zvíře vypuzením vody z plášťové dutiny (sifonu) pohybuje opačným směrem, možnost použití „kouřové clony“ vypuštěním inkoustového barviva, schopnost měnit zbarvení a dravý způsob života. Mršina jako z kaučuku

Přes mnohá svědectví o pozorování obrovských chobotnic měla věda dlouho o existenci těchto tvorů pramálo důkazů. Průlom nastal na floridské pláži St. Augustine, kde roku 1896 vyvrhlo moře torzo mršiny neznámého tvora. Ohledání se účastnil doktor DeWitt Webb, který prohlásil, že se jedná o neznámý druh obří chobotnice. Tkáně vykazovaly nebývalou pevnost a pružnost a dlouho odolávaly i úderům sekerou. Podle svědectví dělníků, kteří se na odklízení mršiny podíleli, to byl výkon srovnatelný s krájením pneumatiky. Dr. Webb zaslal několik kusů svaloviny do Smithsonova ústavu ve Washingtonu, kde jeho verzi o chobotnici zamítli a prohlásili tkáně za zbytky velryby. Až po pětasedmdesáti letech se k nim vrátili Joseph Gennaro a Forrest G. Wood, aby provedli histologický výzkum. První pohled pod mikroskopem odhalil, že vzorky neobsahují ani stopu tukové vrstvy typické pro velryby. Přestože tkáně vykazovaly jen některé nebo žádné znaky charakteristické pro hlavonožce, řadou rozborů došel prof. Gennaro k názoru, že jde skutečně o neznámý druh chobotnice. Podle propočtů z tloušťky pahýlů ramen dávného torza zjistil, že tvor musel s celými chapadly měřit kolem padesáti metrů!

Byl však zmaten strukturou a pevností tkáně, neboť věděl, že chobotnice disponují tělem daleko měkčím. Jejich vyvržené zdechliny podléhají rychlému rozkladu, což nebyl případ saintaugustinského exempláře, který na pláži ležel několik měsíců. Po Gennarových závěrech byl tvoru přidělen titul Octopus giganteus (chobotnice obrovská) a případ uložen ad acta. Až v roce 1986 se prof. Roy Mackal rozhodl preparáty zrevidovat. Výsledky biochemických testů byly zarážející – nejenže dospěl k závěru, že jde o zbytky chobotnice a ničeho jiného, ale zároveň dokázal, že tkáň je téměř čistý kolagen! To vysvětlilo jak odolnost proti rozkladu, tak onu kaučukovitou konzistenci.

Překvapivé závěry

Octopus a ti druzí

Moře vyvrhlo několik dalších zdechlin shodných se zbytky vyplavenými u St. Augustine. Vzorky té, která se roku 1988 objevila na bermudské pláži, zkoumali odborníci z Mezinárodní kryptozoologické společnosti v USA a zjistili, že se jedná o stejný druh, který byl v roce 1896 vyvržen na Floridě. Dr. Richard Greenwell prohlížel fotografie z místa nálezu a srovnával je se snímky saintaugustinské mršiny, když jeho pozornost upoutala vláknitá struktura připomínající husté svazky chlupů. Byla to kolagenová vlákna zpevňující tělo chobotnice. Greenwell zjistil, že stejnou strukturu měly mršiny na snímcích z 60. let z Tasmánie a Nového Zélandu, a usoudil, že i v těchto případech šlo o zbytky druhu Octopus giganteus. Další objevy přinesl rok 2003. Rybáři plující mezi Tasmánií a Antarktidou chytili mladou samici neznámého rodu krakatice. Dospělý jedinec podle propočtů měří kolem pětatřiceti metrů, staré kusy však budou mnohem delší, snad až padesát metrů!

Přízrak hlubin dostal jméno Mesonychoteuthis hamiltoni (kalmar Hamiltonův). Téhož roku vyvrhlo moře na chilském pobřeží zbytky obrovitého hlavonožce, jež se nápadně podobaly mršině ze St. Augustine. Tělo bylo opět nekompletní a z chapadel zbyly jen pahýly, přesto se jednalo o úctyhodné torzo – měřilo čtrnáct metrů a vážilo přes třináct tun. Jak rozbory potvrdily, šlo o zbytky stejného druhu, který byl vyplaven v roce 1896 na Floridě, tedy chobotnice obrovské – monstra, které již před dvěma stoletími předpověděl Pierre Dénys de Montfort.

Zatím jediné, co o těchto tvorech víme, je fakt, že existují. Krom toho se potvrdilo několik útoků na plavidla a z mnoha svědectví válečných veteránů vysvítá, že i ty nejdivočejší historky stojí na reálných pilířích. Nezbývá než doufat, že nám vládce hlubin Neptun jednoho dne pošle kompletní zdechlinu tvora, který po staletí přivolává noční můry všem mořeplavcům.


Chtěli byste na volném moři potkat obří krakatici? Hlasujte na www.vtm.cz/ankety Jako býci v koridě Hlavonožce silně přitahuje červená barva a jsou velmi žraví. Toho využívají rybáři v oblasti Newfoundlandu, když táhnou olihně v obrovských hejnech. Ty se vrhají na všechno, co má barvu krve, proto rybáři používají k jejich lovu jen háčky s červenými plováčky bez jakékoli návnady. Stejnou fascinací touto barvou trpí i obří formy krakatic, takže běhá mráz po zádech při pomyšlení, co za války v této oblasti čekalo posádky potopených lodí a piloty sestřelených letadel, kteří na sobě měli jasně červené plovací vesty. Místo kostry kolagen Přítomnost kolagenu ve tkáních hlavonožců je známá již nějakou dobu. V roce 1969 však prokázaly studie japonských vědců Kimury, Nagaoky a Kuboty, že množství této podpůrné látky je přímo úměrné velikosti zvířete. Zástupci řádu desetiramenatců (krakatice, kalmaři, sépie, olihně) mají svá měkká těla vyztužená jakýmisi chrupavčitými deskami, pomineme-li tzv. sépiovou kost, která je reliktem plnohodnotné vápenaté skořápky, jíž byli vybaveni jejich dávní předkové. Oproti desetiramenatcům jsou zástupci řádu osmiramenatců (chobotnice) o obě tyto podpůrné struktury ochuzeny, a proto jejich tkáně vykazují mnohem větší procento kolagenu.

hlavonožec

Blízká (až příliš) setkání x-tého druhu Pro příběh jako z románu Dvacet tisíc mil pod mořem sáhneme do období druhé světové války, kdy byla ve vodách jižního Atlantiku jedna britská loď potopena německým křižníkem. V posádce voru z části mateřské lodi byl poručík R. E. G. Cox, který jako jeden z mála přežil a podal děsivé svědectví: „Kromě spalujícího slunce a žízně se přihnali žraloci a postarali se o raněné a šílené žízní, kteří skočili do moře. Po třech dnech vyklidili žraloci pole a zavládlo zlověstné ticho. Pak se stalo něco, čemu bych z vyprávění neuvěřil. Jednoho rána se vedle voru vynořila z vody hora masa. Dvě velké oči sledovaly palubu a tvor jako by vybíral nejlepší kus. Pak pomalu vyjelo nad hladinu dlouhé chapadlo se dvěma řadami přísavek a začalo se ovíjet kolem jednoho Inda, jenž se stal v jeho objetí bezmocnou hračkou.“ Poručík sám utrpěl popáleniny od přísavek, když se s ostatními snažil nešťastníka vyprostit. Marně. Nebohý Ind zmizel v hlubinách. Tvor se naštěstí už neobjevil a zbytek posádky zachránila jedna španělská loď. Poručíku Coxovi se dodnes tato scéna vrací a velké jizvy na jeho těle mluví jasnou řečí. Není pochyb, že se tehdy setkali s nějakým extrémně velkým hlavonožcem.

Kruh zeleného světla Jiný příběh ze stejné doby popisuje důstojník J. D. Starkey z noční hlídky na lodi, která se plavila v Indickém oceánu kolem Malediv: „Hleděl jsem do vody, když se v záři žárovek objevil velký kruh zelenavého světla a já si uvědomil, že je to oko obřího hlavonožce. Nikdy předtím jsem nic tak chladně hypnotického a přitom inteligentního neviděl. Překonal jsem strach a s baterkou přešel z přídi na záď. V kuželu světla jsem spatřil dlouhá a mohutná chapadla s hrozivými přísavkami. Zvíře se vznášelo těsně pod hladinou a kromě pulzování krve nejevilo známky pohybu. Když jsem došel na záď, s mrazením v zádech jsem zjistil, že se rozprostírá podél celého trupu lodi, která měřila přes 175 stop (52,5 metru, pozn. autora). Viděl jsem každý detail včetně chlopně, kterou to zvíře dýchalo, a zobákovitých čelistí mezi chapadly. Měl jsem na jeho prohlídku dobrých patnáct minut, než se nafouklo a začalo klesat do hlubin.“ Podle popisu člověka, který se v mořské fauně vyznal, je zřejmé, že J. D. Starkey měl tehdy v noci tu čest s kardinálním kusem krakatice obrovské nebo kalmara Hamiltonova, jež obývají hlubiny oceánů a jen občas je neznámé příčiny přinutí přiblížit se k hladině.

Prezident zoologické společnosti Nejmenovaný prezident jedné britské zoologické společnosti, specializující se na výzkum hlubinných tvorů, se vrací k děsivému zážitku z dětství: „Jezdili jsme s otcem na ryby. Jednoho večera jsme se dost vzdálili od břehu, a jelikož se začalo smívat, chtěli jsme se vrátit. Tu se v naprostém tichu asi tak deset metrů od naší loďky vynořila tmavá hora a na nás se upřely dvě velké oči. Byla to chobotnice a musela být nezvykle velká. Chvíli nás pozorovala a vypadalo to, že se naším strachem baví. Pak se zvolna ponořila a víc se neobjevila. Když jsme se probrali ze strnulosti, veslovali jsme ke břehu. Dodnes mne jímá hrůza při pomyšlení, že kterékoli z jejích chapadel na nás mohlo dosáhnout.“ O tom, že podobná setkání nekončí vždy tak nevinně, svědčí agresivní útoky na plavidla, z nichž jeden se přihodil v 30. letech 20. století tankeru Brunswick v Tichém oceánu poblíž ostrova Samoa. V jednu chvíli na střed tankeru zaútočil jakýsi obří hlavonožec, nepodařilo se mu však pevně uchopit kovový trup a sklouzl k zádi, kde byl rozsekán lodním šroubem. Podle slov kapitána A. Groenningsaetera byla loď podobným způsobem napadena ještě dvakrát. Nabízí se otázka, zda tanker svým tvarem, barvou či rychlostí hlavonožcům něco nepřipomínal. Jazyk oceánu Příkopová propadlina, která se táhne kolem východního pobřeží ostrova Andros v Bahamském souostroví, ukrývala za druhé světové války něco, co zlomilo i odvahu takových drsňáků, jakými byli členové britského komanda žabích mužů, a přinutilo velitele přesunout výcvik jinam. Bruce Wright, dnes ředitel Severovýchodní stanice pro ochranu přírody v kanadské provincii New Brunswick, vzpomíná na tuto kapitolu důstojnické kariéry: „Docházelo tam k enormním ztrátám na životech.

Cvičení žabí muži, kteří své schopnosti prokázali v nejtěžších podmínkách, záhadně mizeli jeden po druhém a nikdo nevěděl, co je toho příčinou. Jednoho dne se trojice nejlepších mužů pokoušela o rekord v hloubce sestupu. Z výpravy se vrátil jen jeden, byl v těžkém šoku a tvrdil, že na vlastní oči viděl, jak jeho dva společníky uchvátila neskutečně velká chobotnice. On sám se zachránil jen díky tomu, že se zpozdil. Jeho výpověď jsem nechal zaprotokolovat, ale za války to byly přísně tajné dokumenty a dnes už nikdo neví, kam se poděly.“ Mytologie, film a literatura První zmínku o krakenovi zapsal v polovině 18. století bergenský biskup Erik Pontoppidan a líčí ho jako obřího hlavonožce schopného stáhnout do hlubin velkou loď. V severské mytologii se s ním nesetkáváme, zato zde vystupují podobná mořská stvoření jako hafgufa a lyngbakr. Kraken se nevyskytuje ani v antické mytologii. Netvor tohoto jména známý z amerického filmu Souboj titánů je čistá fikce. Řecká mytologie mluví o blíže neurčené mořské obludě, kterou vypustil Poseidon, aby pomstil urážku mořských nymf ješitnou Kassiopeiou, a kterou si filmaři pokřtili na Krakena.

Od konce 18. století nabýval kraken většinou podoby obří chobotnice či krakatice. Anglický básník Alfred Tennyson (1809–1892) popsal pod vlivem Montfortových teorií krakena ve stejnojmenné básni. Z téhož zdroje čerpal i francouzský autor vědeckotechnické literatury Jules Verne, který v románu Dvacet tisíc mil pod mořem (1870) věnuje obřím chobotnicím celou kapitolu, v níž se zmiňuje i o Pontoppidanově krakenovi a o příhodě parníku Alecton. Všechny tyto prameny popisují krakatici obrovskou a je zajímavé, jak se původní ilustrace Alphonse de Neuvillea a Édouarda Rioua blíží skutečnému vzhledu hlavonožce a že nepřehánějí ani co do jeho rozměrů.

Kořist, nebo lovec? Zvláštním rozdělením úloh v potravním řetězci se vyznačují krakatice a vorvani. O tom, kdo bude kořist a kdo lovec, rozhoduje velikost zvířete. Menší a středně velké krakatice jsou součástí jídelníčku vorvaňů, kteří se za nimi noří i do několikakilometrových hloubek. Naopak obrovské kusy krakatic napadají mladé vorvaně. Hluboké jizvy po velkých přísavkách na tělech vorvaňů a obsah jejich vyvržených útrob dává občas na srozuměnou, že souboj s kořistí nebyl ani pro vzrostlého jedince lehkou záležitostí a že nechybělo mnoho, aby se karta obrátila ve prospěch krakatice. Náhodnými svědky takového zápasu se v oblasti Newfoundlandu stala posádka lodi San Pablo. Za jasného dne se z vody vymrštil obrovský vorvaň v sevření gigantické krakatice. Scéna se po chvíli opakovala a přítomní oceánologové odhadli délku vorvaně na osmnáct metrů. Přesto se zápas schyloval v jeho neprospěch.

Nejčtenější