Ochránci flotil

ZDENĚK ODEHNAL  |  Technika
Ochránci flotil

Druhá polovina devatenáctého století vnesla do námořního válčení řadu novinek. Patřily mezi ně též torpédové čluny, které se rychle prosazovaly v loďstvech. To, že souběžný útok tří až čtyř těchto malých, zato ale rychlých plavidel dokáže fatálně ohrozit i velkou bitevní loď, prokázaly manévry britského královského námořnictva Royal Navy v roce 1885. Jeho Admiralitu rovněž znepokojily informace o nových torpédových člunech francouzské Marine Nationale, které dokázaly vyvinout rychlost více než 24 uzlů (44 km/h). Proto si v březnu 1892 Třetí Lord Admirality kontraadmirál John A. Fischer, odpovědný za vyzbrojování Royal Navy, předvolal Johna Th ornycroft a a Alfreda Yarrowa, dva mladé talentované konstruktéry a zároveň majitele loděnic. Smysl audience byl jasný: jakým způsobem eliminovat hrozbu „torpilleurs“ země galského kohouta.

Z mnoha dalších jednání pak vzešla idea koncepčně zcela nového plavidla, které dokáže překonat torpédové čluny větší rychlostí. Navíc bude mít dvojnásobnou délku a výtlak, čímž se rozšíří možnosti jeho nasazení z pobřežních vod i na otevřené moře. Nové plavidlo se mělo vyznačovat také poměrně silnou výzbrojí s děly i torpédomety. Prvními uvedenými zbraněmi bude potápět torpédové čluny, torpédy pak ohrožovat větší protivníky. Když se Alfred Yarrow zeptal kontraadmirála Fischera na souhrnné označení nových plavidel, dostalo se mu lakonické odpovědi: „French Torpedo Boat Destroyer -ničitel francouzských torpédových člunů.“ Časem se toto spojení zredukovalo na Destroyer, v němčině pak Zerstörer. Naopak například Francouzi zvolili výstižnější výraz contre-torpilleur, u nás se ujal termín torpédoborec.

Větší a rychlejší

Konkrétní specifi kace „biče“ na francouzské torpédové čluny, které vydala během roku 1892 londýnská Admiralita, hovořily o lodi s výtlakem mezi 200 a 300 tunami a s rychlostí minimálně 27 uzlů (50 km/h).Na popud kontraadmirála Fischera bylo v rámci tzv. 27uzlového pro amu objednáno šest prototypů: po dvou od trojice loděnic Th ornycroft, Yarrow a Laird. Jako první byl v doku firmy Yarrow u města Clyde spuštěn na vodu HMS Havock, jenž tak získal titul první lodě na světě postavené ofi ciálně jako torpédoborec. Někdy se ale za první plavidlo této kategorie považují japonská Kotaka z roku 1885 či o dva roky mladší španělský Destructor, přičemž se obě zrodila v loděnicích Yarrow. Bojový křest si torpédoborce odbyly během rusko-japonské války a prokázaly, že jsou účinnou a všestrannou zbraní. To způsobilo, že si je začala rychle a ve velkém pořizovat všechna námořnictva. Například Royal Navy mělo na začátku první světové války 272 lodí této kategorie, Německo téměř 150 kusů. Dokonce i ruská fl otila, která se teprve vzpamatovávala z japonské decimace, vlastnila přes sto těchto plavidel. Torpédoborce již během počátku dvacátého století „vyrostly“ v plavidla s výtlakem přes 1000 tun a s posílenou výzbrojí. Důležitou roli sehrálo rovněž zdokonalení pohonu: parní stroje nahradily účinnější turbíny a uhlí pro vytápění kotlů vystřídal mazut.

Již úvodní roky prvního světového konfl iktu přinesly torpédoborcům nový úkol: chránit flotilu také před nepřátelskými ponorkami. Jejich vývoj neustal ani v meziválečném období.Pozornost tehdy budily zejména francouzské „supertorpédoborce“ tříd La Fantasque a Magador, které si velikostí a výzbroji nezadaly s lehkými křižníky. Jedno z těchto plavidel, Le Terrible, dokonce ustavilo rychlostní rekord 45 uzlů (83 km/h), jejž dosud žádný torpédoborec nepřekonal.Význam lodí této kategorie se umocnil během druhé světové války i po ní.Byly to stále torpédoborce, na jejichž bedrech ležela ochrana bojových svazů s letadlovými a bitevními loděmi nejen před ponorkami, ale navíc i letadly nepřítele.

Proti balistickým raketám

Torpédoborce vstoupily do jednadvacátého století jako plavidla s výtlakem 3000 až 8000 tun, která zaujímají místo mezi křižníky a fregatami. Základ jejich výzbroje představují protiletadlové, protilodní a protizemní řízené rakety i střely s plochou dráhou letu.Odpalují se z univerzálních svislých vypouštěcích zařízení VLS (Vertical Launch System), která mohou mít téměř stovku šachet pro různé typy střel. Plavidla jsou však i nadále vybavena hlavňovými zbraněmi, byť méně než v minulosti. Samozřejmostí tedy jsou alespoň jedna otočná věž s děly ráže od 76 do 130 mm, jakož i protivzdušné systémy krátkého dosahu CIWS (Close- In Weapon System) s malorážovými rychlopalnými kanony. Z výzbroje kupodivu nezmizely ani torpédomety.

Útok na pevninu

Ochránci flotil

Nástup tzv. asymetrických konfliktů během devadesátých let místo konfrontace dvou víceméně vyrovnaných vojenských paktů se promítl rovněž do budoucnosti torpédoborců. Důkazem je program DD(X), jenž má US Navy zajistit technicky a technologicky nejpropracovanější plavidlo této kategorie na světě. Kromě vyspělé elektronické výbavy se bude vyznačovat technikou stealth. K mnoha dalším pokrokovým prvkům patří výzbroj zaměřená především na útoky proti cílům na pevnině. Jde konkrétně o dělostřelecký systém AGS (Advanced Gun System) s dalekonosným kanonem ráže 155 mm. Lodě samozřejmě budou mít i zařízení VLS pro kupříkladu rakety Standard SM-3, střely Tomahawk i raketová torpéda ASROC. Do budoucna se ovšem počítá s aplikací elektromagnetických děl a laserových zbraní. Z paluby torpédoborců mají operovat kromě dvou vrtulníků SH-60 Seahawk také bezpilotní vzdušné prostředky RQ-8 Fire Scout. Je přitom pozoruhodné, že produkt programu DD(X), pro který US Navy založila novou třídu Zumwalt, představuje výtlakem 12 000 tun spíše křižník. Původně se plánovala stavba 32 kusů, ale růst vývojových nákladů způsobil snížení na pouze sedm lodí a loni dokonce ohrozil existenci programu. První torpédoborec nové třídy, DDG- 1000 Zumwalt, má být spuštěn na vodu během roku 2012. Světově největším uživatelem torpédoborců je americké námořnictvo US Navy. Disponuje výkonnými torpédoborci třídy Arleigh Burke, přičemž se jejich počet má vyšplhat na 61 kusů. Japonsko

Torpédoborce si oblíbily i japonské námořní síly sebeobrany. Mezi nejvýkonnější plavidla patří čtveřice lodí třídy Kongo a nyní přebírané exempláře zdokonalené třídy Atago. Obě ale vznikly na bázi amerického torpédoborce třídy Arleigh Burke a jsou vybaveny systémem Aegis se střelami SM-3. Loděnice země vycházejícího slunce jsou ale schopny vyvinout i vlastní a kvalitní torpédoborce. Důkazem budiž nejnovější třída Takanami, jejíchž pět členů přišlo do služby během let 2003 až 2006. Jde o plavidla s výtlakem 4650 tun, vyzbrojená 127mm dělem, dvěma systémy CIWS a šesti torpédomety.Ještě důležitější je ale zařízení VLS s 32 šachtami pro protiletadlové a protiponorkové rakety ESSM, respektive ASROC. Do budoucna se plánuje ještě stavba čtyř lodí značených předběžně jako 5000tunová třída.

Korea

V devadesátých letech vznikl program KDX (Korean Destroyer Experimental), který si vytkl za cíl poskytnout domácímu námořnictvu co nejmodernější plavidla této kategorie o třech výtlacích: 3800, 5000 a 7000 tun. Jako první přišly do služby již v roce 1998 tři kusy třídy Okpo alias KDX-I, vyzbrojené protilodními raketami Harpoon a protiletadlovými SeaSparrow. Během let 2003 až 2007 k nim přibylo šest plavidel KDX-II Chungmung Yi Sun-sin, která již nesou dvě 32šachtová zařízení VLS pro rakety SM-2 i K-ASROC a dokonce též střely s plochou dráhou letu Tomahawk.Jihokorejské námořnictvo má ještě letos převzít první ze tří torpédoborců KDX-III třídy Sejongdaewang-Ham, vybavených VLS s celkem 128 šachtami.

Británie

Flotilu svých torpédoborců se rozhodlo omladit rovněž britské královské námořnictvo. V současnosti končí provozní zkoušky plavidlo HMS Daring (Type 45) jako první z členů stejnojmenné třídy. Do roku 2014 má Royal Navy převzít ještě dalších sedm kusů, které konečně nahradí dosluhující torpédoborce Type 42. Lodě třídy Daring o výtlaku 7350 tun se mohou pochlubit velmi kvalitní výzbrojí.Poněvadž je jejich posláním prostorová protivzdušná ochrana svazů, dostaly do vínku komplet PAAMS (Principal Anti-Air Missile System) se svislým vypouštěcím zařízením SYLVER A50 pro celkem 48 raket Aster 15 a 30, jež patří mezi nejúčinnější na světě. Torpédoborce vyvinou rychlost 29 uzlů (54 km/h) a jejich paluba je dimenzována na provoz středních vrtulníků Merlin.

Rusko – sovětské dědictví

V Rusku mají boj s letadly a hladinovými plavidly nepřítele na starost lodě třídy Sovremennyj (Projekt 956 Saryč) o výtlaku 7940 tun, postavené v osmdesátých letech.Světlo světa spatřilo 21 lodí včetně zdokonaleného provedení Projekt 956A. Jsou vyzbrojeny protivzdušným raketovým systémem Uragan a dále nesou osm protilodních střel Moskyt a šest kanonových kompletů AK-630 ráže 30 mm pro ničení letadel na blízko. K likvidaci lodí protivníka slouží torpéda ráže 533 mm i dva páry děl ráže 130 mm. Na palubě je dále místo pro dva vrtulníky Kamov Ka-27. Ochranu před ponorkami protivníka zajišťují torpédoborce třídy Udaloj.

Ochránci flotil

Bojový křest si torpédoborce odbyly během rusko- japonské války a prokázaly, že jsou účinnou a všestrannou zbraní. Následná exploze rozlomila loď na dvě části, které rychle zmizely pod hladinou i s 270 muži, zbývajících šedesát se podařilo zachránit. Od zrodu prvního torpédoborce na světě letos uplyne sto patnáct let. Přesto tento druh válečného plavidla hned tak z oceánů nezmizí.

SLAVNÉ TORPÉDOBORCE

Nejstarší První ofi ciálně postavený torpédoborec na světě, HMS Havock, se zrodil v loděnicích Yarrow v Clyde. K jeho spuštění na vodu došlo 28. října 1893 a již 15. ledna dalšího roku jej převzalo královské námořnictvo. Šlo o plavidlo s protáhlým trupem o délce 56 m a výtlaku 275 tun. K pohonu sloužily trojexpanzní parní stroje, které torpédoborci udělovaly rychlost až 26,7 uzlu (49 km/h). Bylo to sice pod požadovaný 27uzlový limit, ale protože šlo o prototyp, Royal Navy neprotestovala. Již druhý zkušební exemplář, HMS Hornet, totiž dosahoval dokonce 28 uzlů. Torpédoborec s 45člennou posádkou byl vyzbrojen 12liberním dělem (ráže 75 mm) na přídi, třemi šestiliberními (57mm) kanony na bocích a zádi a trojicí torpédometů ráže 450 mm. Sloužil v Domácím loďstvu (Home Fleet) až do května 1912, kdy byl vyřazen.

Nejrozšířenější Americké námořnictvo disponovalo v předvečer druhé světové války mnoha torpédoborci, avšak zastaralými. Proto bylo nutné urychleně vyvinout moderní náhradu. Tou se stalo plavidlo USS Fletcher (DD-445) a dalších 174 sourozenců, kteří byli postaveni během let 1942 až 1944. Šlo o dosud nepřekonaný největší počet kusů v rámci jedné třídy torpédoborců. Lodě třídy Fletcher se vyznačovaly výtlakem 2500 tun a dosahovaly rychlosti až 36,5 uzlu (68 km/ h). Pět děl ráže 127 mm a šest protiletadlových 40mm kanonů doplňovaly dva pětinásobné torpédomety 533 mm. Torpédoborce třídy Fletcher se uplatnily především v Tichomoří a po válce putovaly i k loďstvům tehdejšího západního Německa, Španělska, Řecka, Brazílie a dalších států. Poslední, používaný mexickým námořnictvem, byl vyřazen až v roce 2002.

Nejstatečnější Torpédoborce se svou slabší výzbrojí i pancéřováním musely vyhýbat střetu s křižníky a bitevními loděmi. Přesto existují výjimky a jednou z nich je britský torpédoborec HMS Glowworm (H92), jenž se postavil těžkému křižníku Admiral Hipper německé Kriegsmarine.Stalo se tak ráno 8. dubna 1940 u norských pobřežních vod, kde britská loď společně s dalšími torpédoborci a bitevním křižníkem Renown prováděly zaminování. HMS Glowworm se pátráním po muži, jenž spadl přes palubu, opozdil za svazem. Byl objeven německými torpédoborci, které na něj přivolaly křižník Admiral Hipper. Vzájemný dělostřelecký souboj samozřejmě dopadl pro torpédoborec fatálně. Přesto se jeho velitel, korvetní kapitán Gerald Roope nevzdal. Po vystřílení munice a torpéd narazil zničenou lodí do trupu německého obrněnce, jenž se poté musel odebrat na více než měsíc trvající opravu do Německa. Nemohl se tedy zúčastnit právě probíhající invaze do Norska. Ze 150členné posádky torpédoborce HMS Glowworm přežilo pouze 39 mužů a korvetní kapitán Roope byl posmrtně vyznamenán jako první voják ve druhé světové válce prestižním Victoria Cross.

Nejnešťastnější Ani torpédoborcům se nevyhnula „palba do vlastních řad“. Způsobila rovněž zkázu jednoho z moderních plavidel této kategorie ve službách Kriegsmarine, pojmenovaného Leberecht Maas (Z-1). Dne 22. února 1940 se vydalo s dalšími pěti členy 1. flotily torpédoborců na operaciWikinger, jejímž cílem bylo zaminování Doggerských mělčin. Ve shodném prostoru ovšem právě operovalo osm bombardérů Heinkel He 111 Luftwaffe, aniž o tom letci a námořníci věděli. Jeden z nich omylem za tmy zasáhl torpédoborec Leberecht Maas 50kg pumou. Následná exploze rozlomila loď na dvě části, které rychle zmizely pod hladinou i s 270 muži, zbývajícím šedesáti se podařilo zachránit se.Nástup tzv. asymetrických konfliktů během devadesátých let se promítl rovněž do konstrukce a výzbroje budoucnosti torpédoborců.Po vystřílení munice a torpéd narazil zničenou lodí do trupu německého obrněnce.

Nejčtenější