Neskutečný svět mechanických členovců

MARTIN W. KIML  |  Design
Důmyslná konstrukce, kterou JAnsen stále vylepšuje, je poháněna vzduchem v kombinaci s využitím několika jednoduchých fyzikálních zákonů.

Theo Jansen umí vyrobit, rozpohybovat, a tedy vdechnout život obřím tvorům, které nazývá plážová zvířata. Původně se věnoval především fyzice, kterou studoval na univerzitě v Delftu, dokud nezjistil, že mnohem víc než fyzikální pokusy ho zajímá výtvarné umění.

Maloval obrazy, uvažoval o sochařství. Celých sedm let se snažil prosadit svým výtvarným talentem a potom udělal zřejmě nejdůležitější krok svého života. Jansen se rozhodl, že sestrojí létající talíř. Jak na tenhle nápad přišel, není jisté. Možná ho unesli mimozemšťané, možná se zbláznil, možná jenom chtěl udělat radikální řez ve svém, do té doby nijak zvlášť výjimečném, životě. Ať už byla motivace jakákoli, výsledek byl mimořádně vydařený. Talíř totiž nejenomže držel pohromadě, on dokonce i létal a navíc působil tak důvěryhodně, že ve městě, kde Jansen žil, vyvolal neuvěřitelnou senzaci.

Skoro to vypadalo, že z Delftu se stane něco jako evropský Roswell. Jansen pochopil, v čem je jeho síla. Dokázal totiž spojit své nepopiratelné výtvarné nadání a talent a znalosti z oblasti fyziky, k tomu přidal odhodlání tvořit život. Zní to samozřejmě trochu nadneseně, ale při pohledu na několikametrová zvířata pochodující po pláži, hnaná pouze silou větru, člověka jiné slovo než život prostě nenapadá.

Neskutečný svět
Jansenovo typické umělé stvoření

V přírodě se tomu říká evoluce

Theo Jansen na jednu stranu funguje jako stvořitel, na straně druhé ovšem zastává i evoluční pozice. Zvířata chodí poháněna větrem po pláži, Jansen je sleduje, svým didaktickým mozkem analyzuje a následně vylepšuje a mění části, které neprokázaly dostatečnou odolnost nebo funkčnost.

Stále se označuje především za umělce, ovšem je tohle opravdu umění? V podání Theo Jansena nepochybně. Kombinace výtvarného talentu a znalostí z oblasti vědy vytváří něco, co není jenom krásné, ale v podstatě i dokonalé. A to přestože je stále co zlepšovat. Všechno, co Theo Jansen dělá, je totiž pouze přírodní proces, a to i v případě, že používá umělé hmoty.

Dá se říct, že celý průběh výroby plážových zvířat je v podstatě biologický pokus. Taková laboratoř pod širým nebem, na písečné pláži omývané mořem. Jansenovou snahou ovšem není vytvořit laboratoř. Naopak touží po tom, aby jím vytvořená zvířata pomalu opouštěla lůno stvořitelovo a začala žít vlastním životem. Je jasné, že neoživnou, nebudou se rozmnožovat, nebudou přijímat potravu. Ale opravdu jsou všechny tyto věci nutnou podmínkou, když chceme použít slovo život? Je třeba uvědomit si, že tohle není biologie. Je to něco na pomezí mezi uměním a technikou. Možná i proto je celá Jansenova tvorba tak přitažlivá. Originalita je zde totiž opravdu až na prvním místě.

Je potřeba platit nájem

Jansenova zvířata jsou sice nádherná, ovšem ne zrovna komerčně využitelná. Pro jídlo svému tvůrci nezajdou, vzhledem k jejich velikosti a výlučnosti po nich sběratelé umění a galeristé často nesahají. Jansen tedy jezdí po světě s několika menšími modely, funkčními částmi zvířat a nechává odborníkům na konferencích i laikům na veletrzích a podobných akcích nahlédnout pod pokličku tvorby svých monster. K tomu se občas se svými zvířátky projde před davy nadšených fanoušků, jak to předvedl například v roce 2006 na londýnském Trafalgarském náměstí.

Dobrý kšeft si Jansen zařídil i v komerční jihoafrické televizi zabývající se čtyřiadvacet hodin denně pouze vozy značky BMW. Jansen je jedním z největších lákadel této reklamní televize, protože dokáže být nejenom okouzlující, ale i neobyčejně vtipný. Když divákům ukáže systém, díky kterému funguje jeho malá „zoologická zahrada“, a vzápětí prohlásí, že BMW je přece nejlepší auto na světě, diváci s pusou dokořán jdou a objednávají nejnovější model automobilky.

To je samozřejmě trochu nadnesené, ale je faktem, že Jansen je do svých zvířátek natolik zamilovaný, že mu prostě věříte. Jeho charisma a totální zaujetí věcí působí chvílemi až dětinsky. Přesvědčit se o tom můžete na YouTube, kde je několik filmů s pochodujícími zvířátky a také pár záznamů Jansenových prezentací. Bez přehánění u toho Jansen vypadá jako kombinace malého dítěte zamilovaného do své hračky, šíleného vědce s rozcuchanými šedivými vlasy a všemi mastmi mazaného manažera prodávajícího… no vlastně cokoli. Další formou Jansenova výdělku je prodej knih a nahrávek, jak jinak, o jeho milovaných zvířatech. A rozhodně prý obchody nestojí.

Ypenburg je ráj

Theo Jansen dlouho hledal místo, které by splňovalo jeho představy a poskytlo mu prostor pro jeho umění. Po UFO incidentu v jeho rodném Delft u bylo jasné, že to není to pravé místo. Jansen byl od té chvíle podezřelý a poté, co do ulic města vypustil UFO létající talíř a vyděsil tím policii i obyvatele, by mu asi nikdo nedovolil procházet se městem s jeho mazlíčky. Navíc potřeboval mořský vítr a pláže. V roce 2003 takové své místo zaslíbené našel blízko Den Haagu. Jmenuje se Ypenburg.

Vítr zde prakticky nepřestává foukat, takže zvířata se mohou procházet čtyřiadvacet hodin denně. Místa je kolem spousta, protože moře není zrovna nejteplejší, takže nehrozí nějaké návaly opalováníchtivých turistů. Navíc se Jansenovi podařilo najít dům přímo na pláži, který je prakticky celý jedna velká dílna, ve které se rodí zvířata a ve které se i spí.

Oživeni větrem

Jansen se svou technikou nedělá žádné tajnosti. Velmi rád vysvětlí systém fungování svých zvířátek každému, kdo o to projeví zájem. Detailní popis toho, jak je možné, že hromada vzájemně propletených trubek ve tvaru podivného brouka stojící na pláži sebou najednou cukne, udělá několik potácivých pohybů a začne pochodovat s podivuhodnou elegancí vzbuzující úžas, je nejlepší nastudovat právě na YouTube, na stránkách Theo Jansena nebo v ideálním případě na jedné z jeho četných přednášek.

Ovšem v kostce je to celé naprosto jednoduché využití fyzikálních vlastností stlačeného vzduchu, nahromaděného kdesi v hlubinách „plážových zvířat“. Vítr, který se prohání po pláži, je důmyslnými otvory zachycen, nastřádán a dále pak využit jako pohonná hmota. Je to dokonale přírodní a ekologické, pomineme-li samozřejmě fakt, že kostra zvířete je vyrobena z umělohmotných trubek.No nikdo není dokonalý.

ryba

Když se to hýbe, je to v pořádku

Dalšími, na první pohled šílenými milovníky obrovských pohybujících se zvířat jsou mladí francouzští umělci Francois Delaroziere a Pierre Orefi ce. Postavili už několik pochodujících strojů a zvířat. Zřejmě nejpovedenější a rozhodně nejmonumentálnější je jejich Le Grand Eléphant, prostě obří chodící slon. Podívejte se na něj na YouTube.

Tohle neuvěřitelné monstrum má na výšku dvanáct metrů, na šířku osm. Vyrobené je z oceli a dřeva, pomocí naftového motoru o výkonu 450 koní je schopné „rozběhnout se“ rychlostí až 4 km/h a celé váží neskutečných 45 tun. Slon má několik teras a balkonů, povozit se může několik desítek lidí. Sami tvůrci tohoto monstra jsou označováni za jakousi prodlouženou ruku pouličního divadla.

U slona to ovšem ani zdaleka neskončilo. Další lahůdky si pánové připravili na festival „Liverpool – hlavní evropské město kultury“, kde předvedli, jak vypadá taková patnáctimetrová osminohá příšera chodící městem (YouTube). Obří pavouk je několikatunový robot, kterému na hlavě sedí pilot a diriguje jeho pohyby. Stavbu dravé obludy navíc konstruktéři pojali jako workshop. Divákům ji předvedli celou počínaje tvorbou nákresů přes jednotlivé montáže až do chvíle, kdy stvůra udělala první krok.

Úchvatná krása robotické medúzy

Ladné pohyby tvorů ze zvířecí říše nedávají konstruktérům a různým vynálezcům spát od počátku věků. Vždycky byl největší problém s pohybem. Kdyby totiž kola byla ten nejlepší způsob, jak se přesunovat z místa na místo, určitě by narostla i zvířatům. Jak to ale provést, aby se nohy hýbaly a křídla nás vynášela výš a výš? Jak napodobit přírodu a její dokonalosti?

Jednu z možných cest ukázal i švýcarský výzkumný ústav Materials and Technology Development (EMPA) v Dübendorfu nedaleko Curychu. V roce 2005 totiž tamní vědci, inspirováni obyčejnou mořskou medúzou, sestrojili balon, pomocí kterého chtěli především dokázat, že pohyb, který uplatňují medúzy pod mořskou hladinou, je možné použít i ve vzduchu. Balon byl potažen fóliemi z elektroaktivních polymerů a ovládání bylo svěřeno jednoduché radiostanici.

Mořská medúza je z 99 % tvořena vodou. Tady bylo vodu nutné nahradit nějakým lehkým plynem. Nakonec bylo vcelku očekávaně zvoleno helium. Balon o průměru 1,35 metru a objemu 1,3 kubického metru helia váží asi 1,3 kg. Medúza pojmenovaná AirJelly je poháněna jednoduchými bateriemi 8 V, 400 mA, které vydrží něco přes hodinu. Ačkoli v tomto případě se na rozdíl od Theo Jansena nejedná o umění, ale o čistě vědeckou práci, pohled na medúzu ladně se vznášející několik metrů nad zemí je opravdu úchvatný.

Nejčtenější