Neolitický fotbal

PAVEL HOUSER  |  Věda
Neolitický fotbal

Rondely jsou stavby, které se v mladší a pozdní době kamenné budovaly od Podunají po Británii. Docela dost jich známe i z našeho území (třeba u Kolína, Bylan, Ústí nad Labem…), ve střední Evropě jich už bylo objeveno více než sto.

Rondel není ovšem stavbou ve smyslu budovy, spíše jde o vyčištěné území kruhového tvaru. Prostranství je odděleno od okolí palisádou či příkopem, uprostřed byly občas nalezeny stopy jam a ohnišť. Pozůstatky rondelu jsou poměrně nenápadné, takže jistě známe jen zlomek jejich tehdejšího počtu. Výklady o tom, k čemu že vlastně rondely byly dobré, se liší.

Pokládají se za kultovní místa, spojují se s astronomií, nicméně je fakt, že takto lze označit skoro cokoli, a projevuje se tím určitá bezradnost. Mohlo jít i třeba o místa, kde se konaly trhy, vedla se jednání, příkopy i palisády se někdy interpretují i jako obranné hradby. Petr Květina, Sylvie Květinová a Jaroslav Řídký z Archeologického ústavu AV nyní přišli s jinou zajímavou hypotézou: rondely jsou pravěká hřiště.

Paleohřiště

Představa, že si zde neolitici kopou něčím na způsob tenisáku, je celkem zábavná a tehdejší obyvatelé nám díky ní mohou být mnohem bližší. Podobně jako my vysedáváme u televizí a pozorujeme cizí sportovní výkony, mohli to činit už dávní zemědělci. Není důvod, proč by si sledování nemohli také krátit konzumací piva. A že rondelů bylo tolik? Vždyť nějaké fotbalové hřiště najdeme většinou i v úplně zapadlé vísce…

Působí to spíše jako vtip? Proč by ale míčové hry neměly mít tradici sahající až do doby kamenné? „Zajímavé je, že většina současných míčových her se dá hrát s balonem o velikosti tenisového míčku, což naznačuje společný původ všech těchto her. To podporuje i skutečnost, že u míčových her se pravidla sice mění od hry ke hře, ale základní ustanovení zůstávají,“ uvádějí autoři celé hypotézy. Známé rondely mají také prakticky totožné rozměry, okolo 50 metrů v průměru; jednotné rozměry mají i dnešní hřiště.

Užitečný sport

Důvody dnešní záliby ve hrách platily i v neolitu. Lidé se rádi baví, sport je také způsob soupeření, jímž úspěšní jedinci získávají společenské postavení. Podobně jako třeba služba v armádě napomáhá sport prostupnosti společnosti, vzestupu lidí „nižšího“ původu. Vybije se zde nahromaděná agresivita i emoce, oproti soubojům se zbraněmi nadto relativně neškodně. A sport nakonec také vytváří svazky překračující příbuznost i společné bydliště.

To, že s někým jinak neznámým fandíte stejnému týmu, vás spojuje. Možná tak už v neolitu mohly vznikat společnosti provázané i na větším území, jakési zárodky „říše“, jejímž symbolickým centrem byl stadion slavného týmu. Také v antice olympiády sloužily k uvědomění si řecké sounáležitosti, a tento „sjednocovací“ cíl má i moderní olympijské hnutí.

Běda poraženým

Nemůžeme si ale představovat, že by tehdejší sport byl zábavou zcela světskou, přece jen měl asi i kultovní význam. Alespoň tak můžeme soudit ze srovnání s Aztéky. Ti hrávali hru podobnou dnešní košíkové, při níž se částmi těla odrážel gumový míček. Cílem bylo ho prohodit kruhem na zdi. Utkání bylo ovšem součástí rituálu k poctě boha a jak už měli Aztékové ve zvyku, poražené mužstvo mohlo čekat totéž jako poražené bojovníky – obětní oltář. Mimochodem, v této souvislosti vzniká několik otázek. Z čeho byly míčky neolitické střední Evropy? A když stavba rondelů ustala, znamená to, že v době bronzové se už v Čechách „fotbal“ nehrál? Nebo se hrál na místech, která nebyla tak výrazně ohrazena a nedochovala se po nich žádná stopa?

Pavel Houser

Zvrhlý vědec Pavel Houser vystudoval Fakultu potravinářské a biochemické technologie VŠCHT. Je redaktorem serveru www.scienceworld.cz. Napsal několik knih, od beletristických po populárně-vědecké, všechny však zcela zvrhlé. Posledním titulem je kniha rozhovorů s českými vědci Kapka metanového deště.

Nejčtenější