Napravíme co jsme zničili?

RNDr. Petr Heneberg  |  Příroda
Napravíme co jsme zničili?

Dříve téměř nepoužívané slovo rekultivace se stále častěji skloňuje v televizních debatách i odborných časopisech. Obnova těžbou poškozené krajiny se dostala do centra pozornosti na stovkách míst po celé České republice.

V současné době probíhá těžba nerostných surovin na více než pěti stovkách míst po celé republice. K tomu je třeba připočíst několikanásobně více ložisek, na kterých byla těžba již v minulosti ukončena. Jen do obnovy krajiny po těžbě uhlí se od počátku 90. let investovalo z veřejných i soukromých zdrojů více než 51 miliard korun. Objevují se ale spory, zda z vytěžených území dělat pole, produkční lesy, využít je pro výstavbu nových městských čtvrtí, vytvářet v nich jezera, anebo je třeba ponechat přirozené obnově a zvýšit tím rozmanitost naší přírody. Rekultivace totiž platíme my všichni v ceně elektřiny, navíc na ně často stát přispívá z námi odváděných daní. Kam tedy tyto peníze plynou?

Rekultivace nařídil už císař

V Čechách má těžba nerostných surovin dlouhou a bohatou tradici. Svou slávu a bohatství na nich založila řada českých měst, názorný je třeba příklad Kutné Hory nebo Jáchymova. Ve 20. století se do centra pozornosti dostal především revír Příbram, kde bylo těženo jedno z největších uranových ložisek v Evropě. V posledních desetiletích byla těžba rud utlumena, pokračuje se pouze v těžbě uranu, černého a hnědého uhlí, písků, kamene a jiných nerudných surovin. I přesto objem těžby každoročně dosahuje asi 150 milionů tun. Z 90 % se jedná o těžbu povrchovou, mechanickou, která samozřejmě značně narušuje vzhled krajiny v místě dobývky.

V krajině postižené těžbou se proměňuje reliéf krajiny, vznikají různé prohlubně, haldy, lomové stěny. Při rozsáhlejší těžbě dochází k narušování po staletí vytvářené infrastruktury, lidé k okolní krajině často ztrácejí vztah, někdy mizejí i celé vesnice. Jen od 2. světové války padlo za oběť dolování již 81 obcí. Povrchové doly v podkrušnohorských pánvích, vápencové lomy Českého krasu nebo rozsáhlé pískovny jihovýchodní Moravy a Třeboňska jsou dnes hlavním krajinotvorným činitelem, který rychle přetváří vzhled celých rozsáhlých oblastí.

Na zahlazení následků těžby se rekultivace používají již dlouhou dobu. Málo se ví, že už císař František Josef I. vydal roku 1854 svůj patent Obecní horní zákon, který ukládal majitelům dolů, aby těžbou postižené pozemky po skončení těžby „napravili“ zpět ke svému původnímu účelu. Do roku 1892 jsou dokonce datovány masové protesty veřejnosti v čele s majiteli pozemků, sedláky, proti záboru pozemků těžebními společnostmi a proti devastaci krajiny. Rekultivace se tehdy – až do 50. let minulého století – prováděly jen jednoduchými metodami, vesměs jen vysazováním nenáročných druhů dřevin přímo na dno těžeben.

Později si však režim žádal co nejvíce zemědělské půdy, a tak v 60. letech začala být na rekultivovaná místa navážena ornice a vytvářena nová pole. Roku 1976 československé Federální shromáždění dokonce schválilo zákon direktivně nařizující uplatňování zemědělských rekultivací na úkor všech ostatních. Od 80. let se přidává tzv. sociálně vstřícná rekultivace – na místech opuštěných těžeben byl postaven například autodrom, hipodrom, golfové hřiště či malé letiště.

V 90. letech se stává značně popularní tvorba velkých několikasethektarových jezer v jámách vytvořených těžbou hnědého uhlí, před zemědělskou půdou dostává přednost rekultivace lesnická. Těsně před revolucí, roku 1988, je schválen dodnes platný horní zákon, jehož novelizace v roce 1991 poprvé v historii stanovila těžebním společnostem povinnost vytvářet rezervu na sanace a rekultivace. V dnes již přes 20 let starém zákoně však stále něco chybí. Jsou to tzv. rekultivace přírodě blízké.

Rekultivace přírodě blízké

Dnes, v době, kdy řada polí leží ladem a zbývající jsou obdělávána jen za pomoci nemalých dotací z Bruselu, je evidentní, že je třeba zamyslet se nad smysluplností přístupu stanoveného dnes platným horním zákonem z roku 1988, který nutí těžaře k vytvoření úrodné půdy na neplodných výsypkách, v lomech a v dalších zdevastovaných územích. Má totiž smysl jen někdy a někde. Někdy se vyplatí vytvořit úrodné pole, les, vinici, stadion, letiště, koupaliště či park.

Naplánování těchto změn je jednoduché, dobře kontrolovatelné a na velkých plochách na území bývalých povrchových dolů to jistě i do budoucna bude hlavním přístupem. Na druhou stranu jde o metodu topornou, drahou a neekologickou. Zkuste lidem vysvětlit, že opuštěný lom oblíbený mezi trampy a turisty budete zavážet skládkou a následně rekultivovat na pole. Z hlediska současných zákonů je takový opuštěný lom jen neplodnou půdou. Nebere v potaz obrovskou druhovou rozmanitost tohoto území – skalní stěny, osypové kužely, vlhké sníženiny a jezírka, to vše osídlené množstvím rostlin a živočichů. A navíc zcela zdarma – v situaci, kdy se jinde na ochranu stejných druhů vynakládají miliony nebo spíše miliardy. Zákon však zní jasně.

Těžební společnosti jsou nuceny postupovat podle rekultivačních plánů schválených ještě před zahájením těžebních prací. Ty jim striktně přikazují dodržet technokratická pravidla – v souladu s nimi většinou po pár letech vybagrují již vzrostlé náletové stromky, různorodou plochu zavezou hlušinou, stavební sutí nebo odpadem, odvodní mokřady, na povrch nanesou organický materiál a vysázejí do pravidelných řádků stromečky nebo travní směs sestávající se ze dvou tří druhů trav či jetele. Přirozeně vzniklé ekosystémy jsou zničeny. Po čase hostí technicky rekultivovaná důlní díla – v porovnání s těmi, která byla ponechána tzv. přírodě blízké rekultivaci – několikanásobně méně druhů rostlin a živočichů.

V Evropě již běžná věc…

V mnoha evropských zemích již zákon ukládá určitý podíl rekultivací přírodě blízkých na celkovém objemu rekultivačních prací. Jde o metodu výhodnou jak z hlediska těžařské firmy, tak z hlediska ochrany přírody. Je totiž levná a zároveň umožňuje přežití živočišným a rostlinným druhům, kteřré již v okolní intenzivně využívané krajině těžko hledají útočiště a pomalu z ní mizejí. Vzniká tak pestré společenstvo, které bývá z přírodovědného hlediska často hodnotnější než okolní, těžbou nepostižená krajina.

Co je původní dřevina?

Do konce 90. let dvacátého století se datuje výrok, který následovně popisují botanici Sádlo a Tichý: „V jedné z diskusí nás překvapil přední český rekultivátor tvrdící, že cizokrajné druhy dřevin k rekultivaci na Mostecku nepoužívá. Hájil se tím, že vše, co na rekultivovaných výsypkách vidíme – šeříky, svídu bílou, javor jasanolistý, modřín – jsou druhy domácí, protože se u nás doma pěstují od nepaměti. Zůstalo mu tedy hádankou, co vůbec pojem druh domácího původu znamená (šeřík je původem z Balkánu, svída bílá ze Sibiře, javor jasanolistý je severoamerický, modřín je sice druh středoevropský, ale původně u nás nerostl s výjimkou několika málo lokalit na slezském úpatí Jeseníků).“ A pak věřte odborníkům…

Proč rekultivace přirozenou cestou?

Společnou vlastností všech nerekultivovaných dobývacích prostor je velmi nízký obsah dusíku a fosforu, tedy dvou hlavních prvků zodpovědných za plošnou eutrofizaci krajiny. Je to vlastnost ekologicky nesmírně významná, neboť všechny těžební plochy tak představují potenciální útočiště pro druhy citlivé vůči nadměrnému množství těchto živin, jež z přirozených biotopů postupně mizejí. Je to jeden ze zásadních důvodů, proč téměř vždy představují lomy pro přírodovědce velmi zajímavé lokality, tolik odlišné od zbytku kulturní krajiny! (Sádlo & Tichý 2002)

Paradox výsypky

Velká plocha povrchu čerstvě vytěžené horniny, po kterém prosakuje dešťová voda, umožňuje snadné vyplavování solí. Bývá to časté například na výsypkách hnědouhelných dolů. V povodí Srpiny na Mostecku kdysi obrovské plochy slaných luk a slanisek už koncem 19. století podlehly zornění; četné slanomilné druhy těchto míst však přešly na blízké hnědouhelné výsypky, kde se jejich útočištěm staly tůňky a vlhčiny bohaté solemi vyplavenými z uhelných lupků. Populace četných slanomilných rostlin, jako je parožnatka Chara hispida, ostřice žitná či kamyšník shloučený, dlouho s úspěchem přežívaly, než konečně podlehly technokraticky provedeným „rekultivacím“ z posledních desetiletí. (Sádlo & Tichý 2002)

Pinky

žába

Pinky jsou kráterovité propadliny po podzemní těžbě, většinou s tůní nebo mokřadem. Tyto plochy jsou rekultivovatelné jen s krajními obtížemi, protože terén zatížený navážkou se dál propadá. Jedna taková lokalita je v okolí Vřesové na Sokolovsku; je to dnes parkovitá krajina s trávníky, remízky a mokřady. V současné době zde probíhá odborně řízený program revitalizace, kdy se tůně stávají útočištěm pro dosazované obojživelníky a vzácnou vodní květenu. Tůně a malé rybníky na pramenech („nebesáky“) za poslední století z krajiny skoro zmizely. Tady se aspoň lokálně objevila jejich náhrada. (Sádlo & Tichý 2002) Zajímavostí je, že k rekultivaci pinek bývali za první světové války využíváni váleční zajatci. Motivací byla jednoznačně nízká cena práce zajatců – „stála“ pouze 20 haléřů na osobu a den.

Nejčtenější