Nadvláda strojů a třetí replikátor

PAVEL HOUSER  |  Počítače
Nadvláda strojů a třetí replikátor

Konec světa mechanickou rukou inteligentních strojů je oblíbeným tématem sci-fi. Mysleli jsme si, že se není čeho bát, protože nejsme schopni vyvinout umělou inteligenci. vypadá to ale, že k ovlivňování běhu událostí stroji bez našeho vědomí dochází právě teď.

Informace kopírované a upravované v elektronických systémech automaticky, bez účasti člověka, mohou změnit podobu života na Zemi, protože potenciálně představují další kolo darwinistické evoluce. Alespoň to tvrdí britská psycholožka Susan Blackmoreová, autorka i v češtině vyšlé knihy Teorie memů. Abychom pochopili, co má Blackmoreová na mysli, je vhodné začít od replikátoru. V neodarwinismu se jedná o ústřední pojem, kolem kterého se točí celá evoluce. Organismy jsou totiž smrtelné, co ale přetrvává, je jejich genetická výbava.

Již 4 miliardy let zde teče řeka DNA. Konkrétní sada genů se třeba prostřednictvím sexu míchá, geny jako takové ale existují dál, různě mění svoji frekvenci mezi jinými geny, mutují atd. Život je v neodarwinismu důsledkem genů, replikujících se kousků DNA, naše těla jsou pouhé přechodné schránky, které geny používají na své cestě časem. Jen některé geny v konkurenci přetrvávají: ty, které to umějí nejlépe a starají se „sobecky“ o vlastní reprodukci (samozřejmě tím nemyslíme, že geny se tak chovají vědomě).

Samci budou skučet

Na první pohled je to vše jen taková slovní ekvilibristika, která má vytočit ty, kdo jsou přesvědčeni o nějaké výlučnosti či vznešenosti člověka. Tento koncept nicméně dává oproti přirozenější a starší Darwinově představě, že výběr probíhá mezi jednotlivými organismy, poněkud odlišné výsledky. Obecně se gen může do další generace dostat jen tehdy, když jeho nositel přežije a rozmnoží se, nicméně ne všechny úspěšné geny zvyšují životaschopnost (fitness) organismu.

V populaci se mohou šířit i takové, které svým nositelům škodí. Například pokud nějaký gen zvyšuje plodnost samic, ale když se ocitne v těle samců, tak škodí, selekce nemá možnost ho z populace vymýtit – a samci budou skučet. Tedy první obecnější poznatek: zájem replikátoru a organismu („hostitele“) nemusí být totožný. Druhý závěr: podstatou replikátoru je, že dokáže vytvářet své vlastní kopie; nemusí se jednat rozhodně jen o DNA. Je pravděpodobné, že ještě před vznikem života dnešního typu existovaly na Zemi jiné replikátory – jednodušší nukleové kyseliny, podle jiné teorie dokonce položivé jíly.

Známý britský evoluční biolog Richard Dawkins přišel s představou dalšího replikátoru – memu. Mem je jakýmsi „psychickým genem“, může to být gesto, myšlenka, písnička, vtip, náboženský systém, módní oděv, vědecká teorie, znalost určité technologie… Jedinou podmínkou je, aby mem (podobně jako gen) nějak nutil svého nositele k dalšímu rozšiřování. Memy, které toto nečiní, vypadnou z populace úplně stejně jako dejme tomu „geny pro odpor k sexu“.

Jednotka kulturní evoluce

Mem můžeme chápat jako jednotku kulturní evoluce. Fakt je, že na rozdíl od genu je definice memu poněkud vágní, takže celá představa je svými kritiky označována za „vědu koktejlových večírků“ a přijímána spíše jako metafora než seriózní vědecká teorie. Nicméně co z toho všeho dále vyplývá? První úspěšné memy byly nejspíš užitečnými informacemi – třeba návod, jak rozdělat oheň. Jakmile ale začala nezávislá evoluce memů, objevily se i takové, které svým nositelům nebyly vůbec prospěšné. Dejme tomu, že nějaký blud nebo potřeba provést sebevražedný atentát zkrátí život svého nositele, parazité, kteří je infikují a škodí jim podobně jako viry.

To ale memu nevadí; pokud například sebevražedný atentátník stačí svou myšlenkou ještě před smrtí infikovat další lidi, celá idea nezmizí a dokonce se může dále šířit. Susan Blackmoreová jde ve svých teoriích ještě podstatně dál. Po pravdě řečeno, o její serióznosti mnozí pochybují, její myšlenky ale přesto nepostrádají zajímavost. Nyní tvrdí, že přišel čas začít rozlišovat mezi memy „lidskými“ a „digitálními“ (pro ty by asi chtělo najít ještě nějaké nové jméno). Digitální memy jsou takové, které se šíří v počítačových systémech bez účasti člověka.

V minulosti byly příkladem takovýchto replikátorů jen počítačové viry a červi, nyní ale podobných struktur rychle přibývá. Informace na webu čtou nejen lidé, ale i další programy, roboti, vyhledávače. Ani takový Google neslouží zdaleka jen svému původnímu účelu, tedy pro lidské vyhledávání – jeho databáze a programová rozhraní používají i další programy. Jako o výrazném trendu se hovoří i o „internetu věcí“ (M2M, machines- to- machines). Řada dat se dnes prostě internetem přesouvá, kopíruje a modifikuje bez toho, že by lidé jakkoli přímo pracovali se vstupy a výstupy.

Zničí nás stroje?

Blackmoreová celý trend vnímá poměrně technofobně jako znepokojivý. Podstatou replikátorů je, že se šíří a probíhají mezi nimi různé evoluční závody ve zbrojení. To jejich nositelům nemusí být ku prospěchu – tak třeba přírodní výběr mezi náboženskými memy může vést k náboženské válce. Britská psycholožka je dokonce přesvědčena, že memy mohou i za náš velký mozek (a související problémy s porodem), neandertálce s ještě větším mozkem pak možná přímo vyhladily.

Ve světě IT si nepředstavuje, že umělé memy chystají nějakou „válku umělé inteligence/ robotů s lidmi“ (o žádnou inteligenci se ani nejedná), ale že ve svém replikátorském hladu vyčerpávají zdroje. Lidé sami sebe obsedantně obviňují z všemožných hříchů vůči přírodě, je ale možné, že třeba rostoucí spotřebu elektřiny už způsobují úplně jiné mechanismy. Replikátory nejen soupeří o rozšíření v již existujícím datovém prostoru, ale modifikují chování k tomu, aby jejich prostředí dále expandovalo.

Třetí krok

Každopádně svět, kde se objevuje nový replikátor, může očekávat dramatickou změnu: První geny vytvořily biosféru, memy lidskou kulturu. Blackmoreová pak tyto přechody mezi replikátory dává dokonce do souvislosti s mimozemskými civilizacemi. Existuje řada matematických modelů, které se snaží zjistit pravděpodobnost inteligentního života ve vesmíru. Fakt ale je, že jsme žádný nenašli. Existují klasifikace „kosmických“ civilizací podle toho, jakých technologií jsou schopny (přestavba planetárních soustav apod.), ani na nic takového jsme ale zatím nenarazili. Možná je to proto, že s objevováním dalších replikátorů se prostě vývoj civilizace mění nečekaným směrem.

Živé planety, kdybychom nějaké znali, bychom podle Blackmoreové mohli charakterizovat pomocí počtu typů replikátorů. Země s geny a dvěma typy memů by pak na této stupnici tedy byla R3. Samozřejmě – jak už bylo řečeno, samotnou memetiku, a tím spíše názory Blackmoreové je třeba brát s velkou rezervou. Ty z nás, kteří máme rádi nové technologie a pokládáme počítačové zpracování dat bez lidské práce naopak za velkou vymoženost, podobné postoje asi nenadchnou. V praxi je také poněkud obtížné si představit, že by program prostě zpracovávající a kopírující nějakou databázi dokázal zásadně změnit samotnou povahu našeho světa. Samotná myšlenka „třetího replikátoru“ a snaha nahlížet na kulturu i technologii očima zobecněného darwinismu je ale jistě zajímavá.

Diferenciální rovnice je zlo

Teorie memů má vypracovaný celý složitý aparát, v němž najdeme memetické komplexy (např. ideologie), návnady (věčný život v nebi) i memy chránící před infekcí konkurenčními memy (imunomemy – „neposlouchej, Pepíčku, co ti říkají divní pánové“). Vyplývá z ní řada zábavných a kuriózních důsledků – tak některé memy se předávají dětem, jiné (třeba postup řešení diferenciálních rovnic) mimo vlastní příbuzenskou linii. Takovýhle mem pak tedy bude zkoušet svého nositele jakoby „kastrovat“ a výsledkem bude třeba pološílený matematik, který bude mem pilně dál předávat svým studentům, protože jiné mezilidské interakce nebude mocen. Tady vidíme, že memy mohou působit i proti genům a dokonce je dokážou i celkem efektivně vyhodit ze sedla.

Nejčtenější